Posezení na severu


V některých městech na severu České republiky začaly platit vyhlášky zamezující lidem sedět na trávníku nebo se opírat o zábradlí.

Ve snaze navodit falešný dojem spořádaného bezproblémového života sahají vedení severočeských měst stále častěji k omezování využívání veřejného prostoru ve vybraných částech jimi spravovaných obcí. Kontroverzní vyhlášky zakazující sezení na trávníku nebo opírání o zábradlí se přitom nikoli náhodou vztahují hlavně na oblasti se zvýšeným výskytem obyvatel postižených sociálním vyloučením. Cílem znepříjemňování pobytu na ulici či v parku je zřejmě zatlačení nežádoucích jedinců a skupin z dohledu „slušných Čechů“, toužících po iluzi světa, který je však jen zdánlivě normální. Svým tichým souhlasem s takovými vyhláškami jsou obyvatelé severu Čech ochotni sami sebe připravit o právo na normální a důstojný život ve městě.

Odsunutá realita

Je jasné, že lidé žijící v sociálně vyloučených oblastech nebo v jejich blízkosti to nemají jednoduché. Jejich každodenní realitou je všudypřítomný nepořádek, rozpadající se domy, vysklená nebo zabetonovaná okna, chybějící venkovský mobiliář, poničená nebo neexistující dětská hřiště. Veřejný prostor okupovaný hloučky nevychované mládeže, narkomany, opilci, polokriminálními sběrači kovů, gamblery a pro našince poněkud přemíru hlučným a o něco vášnivějším romským etnikem. Do toho přičtěme neutěšenou míru nezaměstnanosti, celkový úpadek místních ekonomických odvětví a tomu odpovídající koncentraci chudoby, deprivace a kriminality. Spolu se zhoršující se situací klesá i odhodlání těch, kteří ještě nejsou úplně na dně, v takovém místě vydržet. Jenomže dolů jdou i ceny jejich vlastních nemovitostí a tím pádem i šance začarovaný kruh opustit a odejít „za lepším“ někam jinam.

Teoretici pracující s konceptem „práva na město“ poukazují na to, že elity si města uzpůsobují tak, aby znemožňovala stavění barikád nebo šíření revolučních myšlenek, ale také trestala nízkou účast na budování hodnot, z nichž elity těží.

A tak nezbývá než zůstat a zkusit něco změnit přímo na místě. Nikdo ale neví jak. Zoufalou situaci tak střídá plejáda pokusů o ještě zoufalejší řešení. Třeba pořádáním protiromských pochodů, vhozením hlasu Dělnické straně sociální spravedlnosti, podpalováním opuštěných domů potenciálně sloužících jako ubytovny či skrýše bezdomovců nebo tlakem na místní radnici, aby do města nasadila více policistů a kamer. Populární je i politika takzvané nulové tolerance, upřednostňující policejní stát před komplexním řešením s dlouhodobým efektem. Velké oblibě se těší také všelijaké revitalizační projekty. To se ošklivé domy opraví, dá se na ně barevná fasáda, před ně lavička s pískovištěm – a zázraky, dějte se už samy! Jen hlupák se může pozastavit nad tím, že investice za několik milionů korun nepřináší kýžené efekty. Nezaměstnanost neklesá, ceny nemovitostí v lokalitě nestoupají, okapy se kradou dál. Společnost tak dává najevo svou totální neschopnost identifikovat skutečné příčiny strastí, které všechny obyvatele problematických oblastí sužují. Represemi namířenými na skupiny těch nejzoufalejších, kteří už si v té své mizérii nesmí ani sednout na obrubník, se pak začarovaný kruh zoufalství definitivně uzavírá.

Sekuritizace městského prostoru

Bez trestu ovšem samozřejmě nadále zůstávají ti, kteří se na vzniku sociálně vyloučených lokalit podílí, nebo z nich dokonce přímo profitují. Ať už jde o podnikatele s chudobou, jako jsou třeba realitní kanceláře koncentrující Romy z lukrativnějších lokalit do ghett, politickou reprezentaci, která obec svým nekompetentním vedením k úpadku přivedla či jakési abstraktní hráče na poli globálního kapitalismu s modem operandi postaveném na vykořisťování slabších silnějšími v nadnárodním měřítku. Ti všichni si ze své pozice politicko-ekonomického hegemona dál praktikují to, co je drží při životě, a důmyslnou kontrolou produkce a fungování měst udržují obyvatele v úzce vymezených mantinelech, které znemožňují, aby bylo jejich postavení „elit“ jakýmkoliv způsobem ohroženo.

Teoretici pracující s konceptem „práva na město“ poukazují na to, že elity si města uzpůsobují tak, aby znemožňovala stavění barikád nebo šíření revolučních myšlenek, ale také trestala nízkou účast na budování hodnot, z nichž elity těží. Od devadesátých let minulého století se trendem stala zvyšující se kontrola a sekuritizace městského prostoru, z něhož jsou vylučováni všichni ti, kteří svým vzhledem či chováním nezapadají do tradiční představy člověka řádně vykonávajícího svou produkční a konzumní úlohu. Jinými slovy: ti, kteří se na koloběhu peněz podílí málo či vůbec, neboť nedostatečně vydělávají a o to méně i utrácí.

Ovšem represivními vyhláškami omezujícími lidský pohyb ve veřejném prostoru na pouhé přecházení z bodu A do bodu B šly úřady v Duchcově, Mostě a dalších severočeských městech ještě o krok dál. Ve vybraných lokalitách je na jimi spravovaných územích zakázáno sedět na trávníku, na zábradlí a zídkách nebo třeba používat venkovní grily. Zákaz pořádání pikniků a společného grilování ve veřejném prostoru připomíná pohádku o králi Miroslavovi, který si šel namluvit pyšnou princeznu do Půlnočního království. Milí rádcové, o co vám jde? Když se nemůžete napakovat na prosperujícím hospodářství, toužíte si alespoň zajistit vyšší volební preference populistickou represí těch, které nenávidí vaše rasistické voličstvo? Co uděláte příště? Vyhlásíte v sociálně vyloučených lokalitách zákaz vycházení během příštích voleb? Ať už vám další protiústavní a lidská práva omezující kroky v naší společnosti projdou, nebo ne, jedna věc je jistá. Situace ve vašich volebních okrscích se s represí jenom zhorší a spolu s ní půjdete ke dnu i vy sami.

Autorka je sociální geografka.

 

A2LARM