Pouze umění, nekouše

Cenu Jindřicha Chalupeckého získala Barbora Kleinhamplová. Její vítězství před nás staví i otázku možností angažovaného umění. 

Letošní, šestadvacátý ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého vyhrála Barbora Kleinhamplová. Ve finále byla spolu s Pavlou Scerankovou, Pavlem Stercem, Vojtěchem Fröhlichem a Lukášem Karbusem. Jak ale řekla při předávání ceny na pátečním ceremoniálu předsedkyně poroty, americká kurátorka a ředitelka The Bronx Museum Holly Block, vyhráli všichni. Každý svým způsobem. Co to tedy znamená konkrétně?

Útrapy dospívání

Cena Jindřicha Chalupeckého (dále CJCh) prošla od loňska mnoha proměnami. S trochou nadhledu nám mohou připomínat proměnu mladého člověka, jemuž je pětadvacet let: již pár let na tom není finančně nejhůř, dostatečně vydělává (skrze J&T Bank), a to mu umožňuje investovat i do dalších aktivit, případně jezdit za poznáním do zahraničí. Avšak výstupy stále nejsou bůhvíco, částečně i proto, že to vlastně nikdo moc nevyžaduje. A tak je možné se hledat, definovat si cíle a zkoušet, kam až to jde. Jenže pak to zničehonic přijde: nutnost profesionalizovat se znamená vyšší a hlavně stálý a kvalitní výkon bez výmluv. Tohle solidnější zajištění a přechod do dospělosti a profesionality má CJCh přinést nová ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karina Kottová. Změna přišla uprostřed rozjetého ročníku, a posuny jsou tedy vidět zatím spíš jen na povrchu. Na jaře tedy porota vybrala pět finalistů podle portfolií. Ti mezitím za půl roku připravili každý (zřejmě až na Barboru Kleinhamplovou) jednu prezentaci v rámci doprovodných programů pod názvem 555 a prezentované soutěžní dílo. V této fázi totiž porota hodnotí především výstavu.

Dílo Báry Kleinhamplové naopak kouše, a to na hodně nepříjemných místech. Tam, kde je to potřeba.

Letošní výstava byla již mnohokrát kritizována za odvážný pokus nové ředitelky Kottové do ní zasáhnout a trochu ji kurátorsky učesat. Některým soutěžícím se tím pomohlo, jiným zase uškodilo. Co se instalačně-formálních aspektů týče, instalací soustředící se na jemné promíchání výstavního prostoru nejvíc utrpěl asi Lukáš Karbus. To ale zřejmě nevadilo divákům, díky jejichž hlasům vyhrál Cenu Českých center – týdenní zahraniční rezidenci. V tomto ocenění jako by přežívalo klišé, že umělec je člověk bez možností, a tak bude určitě rád za cokoli. Osobně myslím, že týden v zahraničí je sice prima dovolená, ale výrazný dopad na tvorbu se nedá ani v nejmenším očekávat.

Zajímavý je ostatně i fakt, že právě Lukáš Karbus a také Vojtěch Fröhlich museli zvládnout finančně, energeticky i časově velmi náročnou účast v soutěži při plném zaměstnání, které se nijak netýká jejich umělecké tvorby. Karbus si za to vysloužil nálepku umělec z venkova. Ve Fröhlichově kantýně Klub AVU pak velká část mladé pražské scény komentuje především kreativitu obědového menu. Ostatní finalisté patří spíše k prekarizované části společnosti, a tak mohou, při určité míře sebeobětování, být časově flexibilní.

Právě prekarizace je jedním z témat, kterému se věnovala Barbora Kleinhamplová ve svém vítězném díle s názvem Někdy se cítí skoro šťastně. Co pro náš kontext znamená ocenění tohoto díla?

Na kolokviu, které probíhalo ve třech blocích odpoledne před vyhlášením, bylo překvapivě prázdno. Zdálo se, že témata vztahu lokální scény ke globálním trendům v současném umění či (ne)fungující formáty institucí (včetně Národní galerie nebo CJCh samotné) a otázka kritiky jakožto způsobu zprostředkování současného umění širšímu publiku nejsou aktuální. Naopak fakt, že ceremoniál přilákal atmosférou „celebrity v přenosu ČT“ dav asi stokrát větší, není příliš překvapivé. Jan Zálešák, který diskuse připravil, tak zřejmě podcenil především potenciál pátečního odpoledne v Brně.

Mířit různými směry

Právě otázka zhodnocení angažovaného umění v rámci oficiálně nejvlivnější ceny na české scéně a jeho reflexe (kritikou i institucemi) zde byla diskutována. A je také na letošním rozhodnutí poroty asi nejzajímavější. Kleinhamplová pracuje ve svém vítězném díle s tématem emocí, jejich ovládáním či manipulací a naopak samovolným spouštěním, ukazuje napětí mezi tělesností a virtualitou. Jednoduše řečeno otázky, kterými se v jejich konkrétnější podobě zabýváme každý: je moje jednání ve virtuálně sdíleném prostoru moje, nebo je určeno možnostmi a nastavením aplikací? A které z „mých“ emocí jsou v tomto světle ještě vůbec zdravě tělesné a které pouze virtuální?

Video, které zachycuje účastníky terapie smíchem (jóga smíchu), je ponechané bez komentáře. Vznikla tak silně koncentrovaná tresť emocionality naší doby: odosobněná či zprostředkovaná reakce je mocná zbraň, která míří každou chvíli jiným směrem. Lidský kontakt, který všichni potřebujeme a jenž je zároveň pociťován jako nedostatečný, je dohnán do extrémní polohy: třicet osob v jedné místnosti se hystericky směje nebo pláče na povel. Terapie jako řízená pomoc od problémů, které jsou neustále na hraně udržitelnosti a neudržitelnosti. Něco, za co se stydíme, ale zároveň, ne nepochopitelně, propadáme kouzlu možného léčivého účinku.

Barbora Kleinhamplová zmíněné aktivity svou prací nijak nehodnotí, spolupracovala ostatně na střihu s dokumentaristkou Kristýnou Bartošovou. Zdánlivě tak emoce pouze přenáší z podivně čistého a odosobněného prostoru se znaky kancelářské budovy (velká okna, zátěžový koberec, zářivkové světlo, tuhé, věčně živé květiny…). Sama autorka k tomu říká, že ji zajímá prolínání a vztah dvou odlišných prostředí: pracovního a osobního, případně galerijního.

Otupeni institucí

Znovu a znovu zaznívá otázka po možnostech vystavování angažovaného – či politického – umění v galerijním prostoru. Takového, které přemýšlí nad společenskými problémy kriticky. Instituce totiž ostří často otupuje, někdo dokonce přímo zakrývá, navíc schovává dílo do ohrádky s velkým nápisem „pouze umění, nekouše“. Problém je jistě podobný v případě kritických dokumentárních filmů promítaných na festivalech. Jsme-li přesvědčeni, že alespoň část ze současné umělecké tvorby vypovídá o naší společnosti cosi podstatného a činí tak specifickým způsobem, který jiné způsoby vyjádření neumožňují, pak musíme věřit i tomu, že přes všechny tyto otupující nepříjemnosti má umělecké dílo moc díky své potenci působit. A to nikoli pouze v předem daném smyslu nebo pouze jedním určitým způsobem. Dílo Báry Kleinhamplové tak naopak kouše, a to na hodně nepříjemných místech. Tam, kde je to potřeba.

Potud je vítězství Kleinhamplové, jejíž díla již delší čas sledují různé společensky patologické problémy, jako jsou ovládání a moc na druhými, dluh, závislost na sdílení emocí na internetu, korporátní versus tělesná identita, velmi důležitou zprávou pro kondici politického sebeuvědomění (nejen) české umělecké scény. Ta zpráva zní: i s takto náročným, kritickým tématem bez pozitivního vyznění lze vyhrát nejprestižnější uměleckou cenu u nás.

Autorka je teoretička umění.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies