Koaliční vládnutí v České republice nikdy nebylo jednoduché, a i proto bývá častým terčem kritiky. Ostatně, nechvalně známá „opoziční smlouva“, která zajistila Zemanově ČSSD jedno z mála čtyřletých období vládnutí v historii České republiky, byla autory ospravedlňována právě jako cesta překlenutí koaličních půtek – a tedy zajištění politické stability. Podobně argumentovány jsou i všechny pokusy o změnu volebních pravidel tak, abychom se přiblížili modelu dvou stran.
Jedním z politických odkazů lidoveckého vůdce Josefa Luxe je politické moudro, že „tančíte s tím, kdo je v sále“, a to se minulý podzim opravdu stalo.
Rok po komunálních volbách můžeme sledovat, jak padají koalice v obcích po celé zemi. Ústí nad Labem, České Budějovice, nově i Opava, pražský magistrát, stotisícová Praha 6, v politické krizi je i brněnská radnice. Náhlé a živelné odvolání radních na pražském magistrátu přitáhlo vlnu pozornosti ke koaličním trablům. Spojení „pražská zabijačka“ si rychle našlo místo v českém politickém slovníku. Asi i proto, že o setrvání v radě města v tomto případě nejspíše rozhodovalo také abecední pořadí jmen (a pozdní noční hodina), roste počet úvah, podle nichž lze jen těžko hledat racionální pohyby v české politice. Vedle tohoto interpretačního rámce se také hledá konkrétní viník. A opravdu, nápadným pojítkem všech politických zabijaček je politická strana ANO 2011. Jenže – je tento nápadný jev podstatným prvkem v analýze? Zkusme vysvětlení hledat ve struktuře českého politického života na komunální úrovni.
Tanec na vratkých nohách
Minulý podzim sice přinesl na komunální úrovni několik změn, ale zároveň potvrdil starší trendy. Vedle volebního úspěchu Babišova ANO 2011 došlo také k nahrazení dosavadního monopolu „starých“ stran, povětšinou ODS a ČSSD. Nejviditelnější je odcházení establishmentu ODS–ČSSD na pražském magistrátu – probíhá již druhé volební období. Dle odvolaného náměstka Matěje Stropnického mají „přátelé starých pořádků“ tuhý kořínek také proto, že v části nováčků našli spojence. V jiných obcích, příkladem může být Brno či Ústí nad Labem, došlo k tomu, že dlouholetá opozice se spojila s částí „nováčků“, dost často takříkajíc napříč politickým spektrem, a jediným jednotícím prvkem byl avizovaný „konec starých časů“. Na Praze 6 kupříkladu byla vláda ODS a ČSSD (dohromady tyto strany dostaly hlas od pětiny voličů a získaly deset mandátů z pětačtyřicetičlenného zastupitelstva) nahrazena koalicí TOP 09, ANO 2011, Strany zelených, STAN a do zastupitelstva navrátivší se KDU-ČSL. Proti ODS, ČSSD a KSČM v opozici měla nová rada pohodlnou většinu 32 hlasů. Tolik k novotám.
Mezi potvrzené trendy české komunální politiky patří zejména fragmentarizace a příklon k tezi, že komunální politika není založena na politických ideologiích. Nejnápadnějším důsledkem první tendence je rostoucí počet nových hnutí a stran – mandáty v zastupitelstvech jsou tak často rozděleny mezi více stran. Zvláště ve větších obcích nelze najít zcela jasného favorita voleb, což zpravidla bývá začátkem dlouhého koaličního jednání. Na Praze 6 kandidovalo v roce 2010 osm politických subjektů, o čtyři roky později jich byl dvojnásobek. V roce 2010 zasedlo v zastupitelstvu Prahy 6 pět stran, v dalších volbách osm. A krátce po volbách opustil jeden zastupitel klub ODS, takže 45 míst je rozděleno mezi devět subjektů.
Druhý trend se projevuje buď jako absence politického programu (legendárním se v tomto ohledu stalo ANO 2011), anebo bezradností, jež vede voliče k pocitu, že všechny programy jsou plné podobných slibů. Proto na radnicích zasedají koalice politických nováčků na nejasném ideovém základě. Jedním z politických odkazů lidoveckého vůdce Josefa Luxe je politické moudro, že „tančíte s tím, kdo je v sále“, a to se minulý podzim opravdu stalo. Nyní, po roce, se ukazuje, že někteří si nevybrali dobře. A nevidí důvod, proč spolu dál zůstávat.
Bezradnost zdravého rozumu
Dobrým příkladem těchto tanečků byla situace na Praze 6. Tam nejdříve došlo k oznámení čtyřkoalice. Vzápětí do médií putovala zpráva, že starosta TOP 09, kterého ovšem přeskákali jako jedničku hned čtyři lidé z kandidátky strany, změnil názor a pro větší stabilitu přizval k jednání pátou stranu – ANO 2011. Plánovaná nejtěsnější většina čtyř stran byla nahrazena většinou prý pohodlnější. Po roce se ukázalo, že až tak pohodlná není.
Oficiálním zdůvodněním toho, proč již zelení nejsou na Praze 6 v koalici potřeba, jsou tato slova starosty Koláře: „Bohužel se zelení kolegové uchylovali až příliš často k zelené ideologii namísto zdravého rozumu.“ Přitom, jak věděl Voltaire, ale třeba i Gramsci, jsou to právě takzvané soudy zdravého rozumu, které politici velmi rádi používají jako ideologické klišé. Zda obec bude investovat do podpory automobilismu, či veřejné dopravy nebo jak bude nastaven systém podpory bydlení, to jsou hodnotová, nikoli technokratická rozhodnutí a rozhodně přesahují analytické možnosti zdravého rozumu. Kolářovo zdůvodnění navíc příliš věcně nepůsobí, spíše bezradně. Mohlo by být však dostatečných varováním „přeživším“ členům koalice, že i oni mohou být snadno vyměněni. Řada přátel starých pořádků, nyní v opozici, je připravena se vrátit – po „neobratných pokusech nováčků“ – zpět do vedení obcí. Koalice držené strachem nenabízí mnoho naděje na racionální vládnutí.
Koalice v českých obcích jsou tedy ohroženým druhem. Jistě v tom hrají roli politické a ekonomické zájmy různých „šedých“ skupin a možná i osobní náklonnosti a animozity. Ale nelze opomíjet strukturální příčiny: malou politickou zkušenost, fragmentarizaci politického spektra a programovou vyprázdněnost maskovanou tezí, že komunální politika nepotřebuje politické ideje.
Autor vyučuje sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a je neuvolněný zastupitel za Stranu zelených na Praze 6