V české společnosti, ovšem nejen v ní, neobyčejně rychle dochází k fašizaci. Co to konkrétně znamená? Definujme fašizaci jako krystalizování předpokladů pro nástup fašistické ideologie. Dříve izolované odmítání liberálního konsenzu se postupně upevňuje a sílí. Jádrem fašizace je paranoidní rétorika produkující konstrukt vnějšího ohrožení. Tento domněle racionální konstrukt má mobilizovat pasivní národ k obraně před iracionálním rozkladem a destabilizací „tradičních hodnot“. Samozřejmě, ne všichni kritici stávajících řešení (nebo spíše pseudořešení) uprchlické krize jsou fašisté. A fašisty nejsou ani všichni ti, kteří se – z důvodu sociální frustrace nebo z neznalosti – prostě obávají neznámého. Ovšem právě druhá jmenovaná skupina je fašizací ohrožena nejvíce. Mluví se občas o banalizaci fašismu, o nadužívání tohoto pojmu. Nicméně je třeba si uvědomit, že fašismus nezačíná v Osvětimi, ale v naší bezprostřední blízkosti, obyčejným strachem a pochopitelnou nejistotou. Živnou půdou stěží uvěřitelné démonické zvrácenosti je banalita frustrující každodennosti, kterou dnes ovlivňují důsledky takzvané globalizace.
Morální rétorika a zakrývání
Fašizace představuje falešnou odpověď na deteritorializaci kapitálu a moci. To, co teoretikové postmodernismu fascinovaně označují jako „tekutost“ a „nomádství“, neznamená nic jiného než znehodnocení prostoru a těla. Uprchlictví a ekonomická migrace jsou logickým důsledkem fungování ekonomického a politického systému, v němž má rozhodující úlohu čas, což se týká politických rozhodnutí i nešťastných vojenských intervencí, v nichž Západ nemůže prohrát, i kdyby prohrával. Žádoucí jsou flexibilita a mobilita (stačí si projít inzeráty internetových serverů nebo novinových stránek nabízejících zaměstnání). Odpověď fašismu v epoše globální nejistoty spočívá v demagogii násilné reteritorializace, ve vzývání národa coby homogenního kulturního a jazykového prostoru, ve kterém je čas navrstven a jaksi „zastaven“ (zakonzervován). Vyjádřeno na ještě obecnější rovině, fašismus může být vnímán jako krátkodobě přesvědčivá reakce na totálně deteritorializovanou utopii neoliberálního kapitalismu.
Uprchlíky lze považovat za avantgardu v tom významu, že jsou doslovným ztělesněním „deleuzovského paradigmatu“ pozdního kapitalismu. Jsou to skuteční nomádi, kteří se v pocitu bezprostředního ohrožení vydali na cestu.
Za přímého protivníka fašismu a fašizujících tendencí by se chtěl považovat liberální humanismus, čili takový postoj, jehož mluvčí a stoupenci se dovolávají liberálních hodnot tolerance a humanity. Avšak liberálně humanistická depolitizující morální rétorika zakrývá neutěšenou skutečnost: reálné socioekonomické příčiny, důsledky a rozpory současného stavu. Uvedený moment zakrytí proměňuje ideje humanismu v abstraktní žvást, jehož elitářské podmanivosti podlehla značná část levice. Spektakulární lež fašismu parazituje na pravdě, kterou ale sám liberální humanismus často snižuje. Opomíjí ji nebo ji nebere dostatečně vážně, natož aby nabízel uspokojivé řešení. Liberální humanismus tak zaslepeně nahrává fašismu a vytváří s ním nevědomky stínovou alianci, čímž humanistický postoj podkopává a znevěrohodňuje. Pravdivá je společenská deprivace způsobená demontáží sociálního státu, snižováním sociálních standardů (ostatně politicky záměrným), strukturální nezaměstnaností či dramatickým prohlubováním rozdílů v oblasti mzdových příjmů. Všudypřítomná nejistota znejisťuje především naši budoucnost a prohlubuje individuální pocity ohrožení a frustrace. Uprchlíci a ekonomičtí migranti bývají prvními oběťmi frustrované většiny.
Podobnou situaci, které dnes čelíme, popsal Engels v knize Postavení dělnické třídy v Anglii (1845). Především se jedná o kapitolu věnovanou irskému přistěhovalectví. Engels zde – pravda, politicky nekorektním jazykem – popisuje ambivalentní důsledky ekonomické imigrace. Irové představovali pro anglický průmysl mohutný impuls rozvoje, a tím přispívali k celkovému růstu ekonomiky. Zároveň však svými minimálními mzdovými požadavky objektivně tlačili na snižování mezd anglických dělníků, čímž vyostřovali konkurenční boj. Engels líčí Iry dost nelichotivě jako opilce libující si ve špíně a postrádající základní civilizační návyky, ale ve sledování sociálních a ekonomických důsledků irského přistěhovalectví je přesný. Včetně toho, že za neutěšenou ekonomickou a politickou situaci Irska nemůže nikdo jiný než právě Anglie.
Úloha radikální levice
Jak se na pozadí této historické lekce vyjímá žvanění dnešních liberálů o ekonomickém přínosu migrantů, často naopak velmi vzdělaných a kreativních? Vždyť nejde o nic jiného než o přijetí konkurenčního boje pod tenkým pláštíkem humánního dobra. Jako by proklamování humanistických frází mělo vyvinit západní elity z jejich imperiální politiky. Na kanálu YouTube byl zveřejněn záznam z vysílání televize CNN, v němž syrský humanitární pracovník s pláčem žádá ukončení války v Sýrii. Divácký komentář pod videem vystihl krutou ironii současné situace lépe než politický analytik: „Ano, CNN/CIA ukončete okamžitě tuto válku!“ Občané Západu se dojímají slzami zlomeného muže, které jim zprostředkovává jeden z nejagresivnějších nástrojů imperiální propagandy.
V této souvislosti můžeme hovořit o hluboce paradoxním fenoménu překřížení. Fašizace se svým odkazem na „tradiční hodnoty“, jejichž jménem by mělo dojít ke kontrarevolučnímu zvratu, se pojednou jeví jako politicky relevantní alternativa vůči globalizaci, tedy aktuální formě kapitalismu, kterou Lenin daleko přiléhavěji nazval imperialismem (žádný „postkolonialismus“ totiž neexistuje, je jen nová fáze kolonialismu). Naopak liberálové zdůrazňováním multikulturní tolerance stojí na straně roztříštění společnosti, individualizace, flexibility a zmíněné deteritorializace. Fašismus viní ze sociální deprivace středních a nižších tříd ty nejslabší, imigranty. Pokrytecký liberální humanismus zase ornamentem morálních frází zkrášluje současný ekonomický systém, a tím legitimizuje jeho brutální metody vykořisťování.
Úlohou radikální levice je věcná a kritická analýza příčin a souvislostí dnešní uprchlické krize a kladení nepříjemných, přímo kacířských otázek. Například: není to tak, že multikulturalismus, zdůrazňující různost v jednotě, místo aby pomáhal překonávat diskriminační bariéry a vylučování, přispívá k jejich prohlubování a reprodukci? Současná levice, možná její větší část, místo aby kriticky analyzovala kolonizační politiku Západu, která je pod eufemizující nálepkou globalizace (rozuměj: imperialismu) nedílnou součástí jeho ekonomiky a společnosti, naivně přistoupila na fetiše liberalismu. Částečně jistě i ze strachu, aby se sama neocitla v sousedství fašizujících tendencí, ale tím jen ukazuje vlastní nejistotu a dezorientovanost. Mezitím se o pomoci uprchlíků řeční ve stínu oplocených táborů. Německá kancléřka Merkelová, která ještě před pár lety vystoupila s kritikou multikulturalismu, nyní zázračně zapomenutou, je náhle chválena za humánní gesta, aniž by její kabinet vypracoval ekonomický program a usiloval o nový konsenzus – protože pomoc nepotřebují jen uprchlíci, nýbrž i majoritní společnost, která uprchlíky přijímá a jejíž struktura se tím proměňuje. Infantilní představa, že „Německo to dokáže“, je sebedestruktivní, když není podepřena racionálním a dostatečně ambiciózním ekonomickým a politickým programem.
Uprchlíci jako revoluční subjekt?
Jedním z argumentů umírněných zastánců přijímání uprchlíků je rozlišování mezi politickými uprchlíky a ekonomickými migranty – rozlišení, jež v těchto poznámkách vědomě ignoruji. Jsem totiž přesvědčen, že takové rozdělení není důsledně možné – ani analyticky, protože politická katastrofa je zároveň katastrofou ekonomickou a naopak. Navíc co je „nelegálního“ na ekonomické migraci ve světě, který se dovolává flexibility a mobility jako stěžejních hodnot? Není právě ekonomická migrace důsledným naplněním těchto požadavků, a tedy něčím – z hlediska ekonomického systému – legitimnějším než zpátečnické lpění na domovském prostoru? Jak by měl věk pružnosti bránit kupříkladu obyvatelům Indie, aby se ve velkém stěhovali za prací třeba do Švýcarska? Čím jiným než bezradností a sobectvím Západu?
Uprchlíky (i ekonomické migranty, což je totéž) lze považovat za avantgardu v tom významu, že jsou doslovným ztělesněním „deleuzovského paradigmatu“ pozdního kapitalismu. Jsou to skuteční nomádi, kteří se v pocitu bezprostředního ohrožení vydali na cestu. Můžeme dokonce starolevičácky tvrdit, že reprezentují potenciální revoluční subjekt, protože – zaprvé – zviditelňují dramatické rozpory kapitalistického systému a pokrytectví legitimizujících ideologií. Zadruhé: radikalizují tyto rozpory tím, že berou ideologie za slovo a dovádějí je svou praxí do neuvažovaných důsledků. A konečně zatřetí: vrhají nelichotivé světlo na naši vlastní situaci – v éře globalizovaného kapitálu jsme téměř všichni běženci, kteří nemají své místo jisté.
Autor je literární historik.