Ve jménu hidžábu a ženské emancipace

Útlak žen je jedním z nejčastějších argumentů pro odmítání islámu a důkazem o jeho odlišnosti a zaostalosti. Často však jde jen o neznalost.

Nedávno jsme ve stokách českého internetu narazili na vtip: „Víte, proč muslimové nemají feministky? Ale mají, jen nejsou k rozeznání od džihádistů.“ Vtip je to velmi výstižný. Ne že by snad vystihoval povahu feministek či islámu, ale je dokonalou ilustrací vztahu části české veřejnosti k ženské emancipaci, islámu a uprchlické krizi. Argument útlaku žen je pro odpůrce přijímání uprchlíků jedním z klíčových: podáte pomocnou ruku a za pár let tu ženy nebudou smět chodit svobodně po ulicích, nebudou smět pracovat a především – budou se muset zahalovat od hlavy k patě.

Příliš obecné termíny

Způsoby odívání muslimek znepokojují nejen konzervativce, ale i mnohé západní liberály a liberálky. Nevadí zdaleka jen burky, ale třeba i volný šátek zakrývající část vlasů ženy jinak oblečené v těsných džínách a přiléhavém tričku. Konzervativci i liberálové se vzácně shodnou na tom, že garderoba muslimek je prostě zpátečnická a šátek je neklamným důkazem ženského útlaku. Na vině je zjednodušující a generalizující představa o muslimských ženách, která již dlouhá léta funguje v USA i Evropě jako součást argumentace ospravedlňující islamofobii, protiuprchlické nálady či vojenské zásahy ve válce proti terorismu.

Je nanejvýš podezřelé, když práva žen hájí nejhlasitěji ti, kteří se až doposud o postavení žen a ženskou emancipaci vůbec nezajímali a reálně je ve své politické agendě nepodporují ani dnes.

Zjednodušující je už představa o muslimech jako o jedné homogenní entitě. Ignorovat rozmanitost populace věřící v určitou víru, která se rozprostírá od Afriky k východní Asii, znamená být ignorovat mnohost, do níž se islám jako víra i náboženská organizace vyvinul v různých regionech, prolínáním s místními kulturami a tradicemi, v odlišném politickém a historickém kontextu. Orient, islám či Východ jsou zkrátka příliš obecné termíny, aby cokoli vysvětlovaly. Podobně je to i s označením „muslimská žena“ a s rovnicí „muslimská žena = utlačovaná žena“. Tato imaginární žena pak v liberálním pojetí potřebuje zachránit, v tom konzervativním má zase být spolu s muslimským utlačovatelem udržena mimo evropská teritoria.

Zvyk nebo útlak?

Lila Abu-Lughod, významná antropoložka zabývající se ženskými a genderovými studii na Kolumbijské univerzitě, se ve svém článku nazvaném Potřebují muslimské ženy opravdu zachránit? zabývá etikou války proti terorismu v Afghánistánu. Upozorňuje západní sekulární feministky i další zachránce muslimských žen, že jejich představa o muslimkách jako věčných obětech, které potřebují osvítit a poučit o svých právech (definovaných západními demokraciemi), je mylná a opomíjí fakt, že muslimky mají své vlastní představy o svobodě i emancipaci.

Pokud nám – ať již jako ochráncům evropských demokratických hodnot či jako zastáncům feminismu – leží opravdu na srdci práva muslimských žen, je čas jim začít naslouchat a položit si kupříkladu otázku, proč nosí, či naopak nenosí určité části oděvu, třeba hidžáb. Odpovědi budou různé. Některé se skutečně můžou cítit pod tlakem – zvlášť ve státech, kde funguje mravnostní policie, která ošacení využívá jako záminku pro všeobecnou šikanu. Jiné to dělají proto, že je to pro ně forma úniku před objektifikujícím mužským pohledem. Pro další je to znak důstojnosti a sociální třídy, anebo tak vyjadřují svou identitu či osobní způsob přiblížení se k bohu, který zvolily jako součást vlastní seberealizace. Pro některé je to prostě zvyk a odložit šátek je pro ně podobné jako pro Evropanky odložit vrchní díl plavek na koupališti.

Z evropského pohledu není velký rozdíl mezi šátkem a dlouhým závojem halícím tvář či oděvem skrývajícím celé tělo pod černý kabát. Ale pro muslimky má každá část jejich oděvu specifický význam. Podobně jako vzít si džíny a volnou košili má jiný význam než se obléct do exkluzivních šatů s výrazným dekoltem nebo si natáhnout šortky a k tomu vršek od plavek. Některé ženy by některou z těchto možností nikdy nezvolily. Vzdát se hidžábu zkrátka nemá nic společného s emancipací žen, které tento kus oděvu nosí. Dívat se na ně s politováním znamená ignorovat jejich subjektivitu.

Ve světle aféry se zrušenou výstavou fotografií, která měla propagovat Akademii věd pomocí fotografií polonahých žen, a s vědomím toho, jakou vlnu pohrdání a nenávisti si vysloužily (feministické) kritičky této výstavy, se bohužel zdá, že základem našich západních hodnot a svobod je nakonec nárok, aby ženy odložily ze svého oděvu co nejvíce. Tím vyjádří svou emancipovanost, smysl pro humor i nadhled. Musí však při tom zůstat dostatečně sexy pro pohledy mužů, kteří svá saka a kravaty sundávat nebudou. Ošklivé ženy ať se zahalí a především ať nemluví. V naší společnosti mají zhruba stejný status jako vousatí džihádisté.

Ženská práva v kontextu

Ale zpět k ženám-muslimkám a otázce odívání. Příkladem zahalené, a přitom nesmírně odvážné, emancipované a schopné ženy je Suheila Siddiqi. Je uznávanou specialistkou na chirurgii, zastává hodnost generálporučíka Afghánských zdravotních jednotek a postavila se i Talibanu. Jako jedna z mála žen z vyšší sociální třídy neopustila Afghánistán, po nástupu Talibanu v devadesátých letech odmítla nosit burku a trvala na svém typu závoje, který ji nebránil v práci. Její hrdinství však nespočívá jen v tom, že si prosadila svou v otázce odívání. Podařilo se ji také vrátit se po šesti měsících na post ředitelky nemocnice, odkud byla Talibanem odstraněna, a znovuotevřít nemocniční oddělení pro ženy, které Talibové zavřeli.

Nechceme tímto článkem propagovat pasivní kulturní relativismus a neříkáme: „Je to jejich kultura, jsou jiní, nestarejme se o ně.“ To, o co usilujeme, je opuštění rétorické figury utlačované zahalené muslimské ženy. Místo hidžábu se zabývejme raději základními otázkami, jako je snižování chudoby, konec ozbrojených konfliktů nebo rozvoj vzdělávání pro dívky i chlapce bez ohledu na to, kterého boha si zvolili či zavrhli. Hodnoty, jako jsou svoboda a lidská práva, je třeba nejen hájit, ale také je třeba být velmi pozorní k tomu, co se skrývá za aktivitami, které se jimi zaštiťují. Je totiž nanejvýš podezřelé, když práva žen hájí nejhlasitěji ti, kteří se až doposud o postavení žen a ženskou emancipaci vůbec nezajímali a reálně je ve své politické agendě nepodporují ani dnes.

Autorky působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies