V pondělí 16. listopadu, tedy třetí den po atentátech v Paříži, se na webu Lidových novin objevil článek s titulkem Bruselská stopa vede do doupěte terorismu. Čtvrť Molenbeek je líhní radikalistů.
Výraz „doupě“ vyvolává představu místa, do nějž nevidíme, avšak tušíme, že tam na nás číhá něco zvířecího a nevypočitatelného. „Líheň“ pak evokuje jakousi tmavou díru, plnou tvorů, „radikalistů“ (sic!), které můžeme bez rozmyslu a možného pocitu viny zašlápnout patou boty. Z jazyka se tak přímo před našima očima stává nástroj, pomocí něhož jsou lidé žijící na určitém místě a sdílející určité charakteristiky, například barvu pleti nebo náboženství, smíchání do jednoho homogenního celku. To umožňuje jejich zvěcnění, což výrazně usnadňuje cestu k tomu, páchat na nich násilí.
Belgický Manchester
Molenbeek přitom za podzimních večerů působí takřka romanticky. Máte-li štěstí a začne mrholit, lesknoucí se kočičí hlavy, jimiž je pokryta velká část území čtvrti, zajistí obzvláštní atmosféru pro večerní procházku. V textu článku Lidových novin je obec Molenbeek-Saint-Jean, jak se oficiálně jmenuje, označena za „ghetto“. Aktuálně.cz ji nazvalo „předměstím“. V obou případech se jedná o zcela nepřiměřená označení vyvolávající specifické asociace.
Lidské zdroje, na něž byli redukováni lidé, které kdysi Belgie pozvala, dnes už v průmyslu nejsou potřebné.
Čtvrť Molenbeek je sice symbolicky oddělena od centra Bruselu vodním kanálem, ale svižnou chůzí se na hlavní bruselské náměstí dostanete za patnáct až dvacet minut. V části čtvrti, která přiléhá ke kanálu, se nachází rozsáhlé budovy bývalých skladů. Počátek industrializace Molenbeeku lze datovat přibližně do období vzniku samostatného belgického království v třicátých letech devatenáctého století. Právě vybudování kanálu, který byl dokončen v roce 1832 a který spojuje tuto bruselskou obec s městem Charleroi, vytvořilo výborné podmínky pro průmyslový rozvoj. Valonsko proslulo svými doly na černé uhlí. Z Charleroi bylo uhlí po vodě dopravováno do Molenbeeku a Bruselu, kde se pak využívalo k průmyslové činnosti spojené se zpracováním kovu. Výrazný rozmach území nastal po zprovoznění železniční trati v roce 1835. Právě v Molenbeeku stálo historicky první železniční nádraží na území dnešního bruselského regionu. Trať mezi Molenbeekem a Mechelenem byla vůbec nejstarší parní železnicí v kontinentální Evropě.
Koncem devatenáctého století Molenbeek poskytoval prostor převážně textilnímu průmyslu, čímž si vysloužil klasickou přezdívku belgický Manchester. Na jeho území pracovalo v té době přibližně deset tisíc lidí a žilo dalších čtyřicet. Tento počet se po první světové válce zvýšil na sedmdesát tisíc obyvatel. Blízkost železniční tratě a levné pozemky industriální rozmach ještě urychlily. Hospodářská krize třicátých let rozvoj zdejšího průmyslu zastavila, ale bezprostředně za hranicemi čtvrti nadále fungovaly především automobilové závody. Molenbeek se stal obytnou čtvrtí, která lákala dělníky svou progresivní občanskou vybaveností.
Nepotřebné zdroje
Belgie v šedesátých letech uzavřela s několika státy bilaterální dohody, jimiž chtěla usnadnit a dále povzbudit příchod dělníků z těchto států na své území, podle vzoru dalších zemí západní Evropy. Kupříkladu v roce 1964 byly podepsány smlouvy s Marokem a Tureckem – v této době začíná státem řízená imigrace pracovních sil i z těchto zemí. Primární oblastí zaměstnání byly uhelné doly a s nimi spojený zpracovatelský průmysl. Belgické úřady ulehčovaly usazení dělníků a následný příchod jejich rodin a zjednodušily pro ně také proces získání občanství. Občanství bylo důležité i proto, aby mohli příchozí z Maroka nebo Turecka konkurovat dělníkům z Itálie, kteří po vzniku evropského společenství pracovní povolení už nepotřebovali. Belgický stát měl zájem na zachování a případném zostření konkurence na pracovním trhu a z toho plynoucí nízké hladině mezd. Levné nájmy a blízkost průmyslu vedli marocké imigranty právě do Molenbeeku. V sedmdesátých letech ovšem začal uhelný průmysl rychle upadat. Na návrat už ale málokdo z příchozích pomýšlel. Dělníci byli nuceni hledat si práci v jiných oblastech a imigrace se začala znovu omezovat.
Lidské zdroje, na něž byli redukováni lidé, které kdysi Belgie pozvala, dnes už v průmyslu nejsou potřebné. V Bruselu najdete málo funkčních závodů, rozsáhlý komplex Citroënu na druhé straně kanálu se mění v galerii, v molenbeeckých továrních halách jsou loftové byty, ateliéry a malé soukromé dílny. Industriální ráz čtvrti však zůstává zachován, celé nábřeží je lemováno skladištními halami, jež ilustrují dějiny industriální architektury. Někde na jejich začátku je „národní hořčičárna“ z červených cihel (Moutarderie nationale), na opačném pólu železobeton dnes místy pomalovaný rozmanitými motivy. Budovy jsou vesměs zrenovované, sídlí v nich různé organizace, případně jsou nadále využívány jako sklady.
Na hlavním obecním náměstí není v pondělní podvečer příliš rušno, je vidět jen několik chodců. V dešti se život odehrává především v podnicích rozmístěných po obvodu náměstí. Náměstí dominuje kostel Jana Křtitele, který byl postaven v roce 1931 a je jedním ze tří betonových kostelů v Bruselu. Jeho architekt Joseph Diongre (známý stavbou Národní rozhlasové stanice na náměstí Flagey ve tvaru parníku) jej postavil za rekordně nízkou cenu, protože se v době jeho výstavby muselo začít intenzivně šetřit. Mapa ze série Use-It, vytvořená samotnými obyvateli Bruselu, vás navede k přirovnání padesáti šesti metrové kostelní věže k minaretu. Není k tomu třeba mnoho fantazie.
Náměstí zaujme kombinací budov z konce 19. století a elegantních činžáků bruselského stylu. V jejich přízemí je několik kaváren, čajoven, pár pekáren, bank a potravin. Přemýšlíme, zda se neposadíme do jedné z kaváren. Jsou plné mužů a někteří sedí navzdory značné zimě i venku pod přístřešky. Je nepravděpodobné, že bychom se mohli ponořit do jejich konverzace, v kavárnách i čajovnách se mluví arabsky. V rozích místností svítí velkoplošné televize, belgické, francouzské i arabské, v nichž se jiní muži v oblecích či saúdských tradičních úborech k čemusi vyjadřují. Hovory na obrazovkách i před nimi se bezpochyby točí okolo pařížských atentátů a skutečnosti, že jsou tak silně spojovány s touto čtvrtí.
Koloběh stigmatizace
Odbočujeme do jedné z tichých bočních ulic a docházíme k závěru, že nebudeme nikoho oslovovat. Nevíme, co bychom po kolemjdoucím vlastně chtěli. Aby odsoudil útoky? Bezpochyby by k tomu došlo, ale otázka je, proč to od obyvatel Molenbeeku vyžadovat víc než od kohokoli jiného? Tichou ulicí s dalšími kavárnami, jejichž neonová jména se odráží na dlažbě, a funkcionalistickými domy přicházíme na náměstí se stanicí metra. Domníváme se, že se právě zde odehrálo zatýkání, které následovalo po útocích a uvedlo Molenbeek na obrazovky všech světových televizí. Přestože jsou ulice spíše prázdné, obchody jsou otevřené. Kaki, granátová jablka, banány, pomeranče i s listy vyložené do ulic barevně září do tmy. Po průchodu několika úzkými uličkami mezi starými sklady a renovovanými domy s apartmány přicházíme na náměstí poblíž radnice.
Naskýtá se nám fantastický obrázek. Na náměstí stojí asi deset přenosových vozů s velkými talíři satelitů na střechách. Plocha náměstí je pokryta pavučinou kabelů. Je mezi sedmou a osmou večerní, v rozích náměstí jsou rozmístěni reportéři, kameramani a osvětlovači snažící se natočit originální reportáž, některé skupiny pravděpodobně naživo. Nedá nám to, zastavíme se a pozorujeme komickou scénu. Přemýšlíme, jak je možné realitu přeložit do věcných, krátkých a jednoduchých formulací. Poté následujeme jednu z odvážnějších trojic, která opouští náměstí a hledá místo reportáže v boční ulici v pozadí s kavárnou a lidmi. Protože „toto je Molenbeek“, jak francouzsky říká muž s mikrofonem svému kameramanovi, kterému se lokace zpočátku nelíbí, neboť se její pozadí nevejde do záběru kamery.
Zatímco posloucháme reportáž, pozorujeme přes sklo kavárny belgické zprávy, v nichž se právě hovoří o Molenbeeku jako o líhni teroristů. Reportér stojící vedle nás simultánně do kamery upozorňuje na stigmatizaci jeho obyvatel. Říkáme si, že bychom mohli napsat něco o tom, jak se poznámkami o stigmatizaci dále stigmatizuje. Cyklus se uzavírá.
Blahobyt za ztrátu důstojnosti
Následující den se z novin dozvídáme, že mladí lidé bydlící v Molenbeeku mají ztížený přístup na pracovní trh kvůli diskriminaci a obtížné globální ekonomické situaci. Zároveň se prý poflakují na ulici, zkouření chodí do mešit a z nudy se nechávají rekrutovat organizací Islámský stát. „Mladým“ z Molenbeeku je kladeno za vinu, že „se sebou nic nedělají“, berou drogy místo toho, aby aktivně přistupovali ke svému životu a konečně si našli práci. Jenže to celé zní jako klasické evropské klišé o našich Manchesterech. Možná by přitom nebylo od věci, kdyby se právě Molenbeek stal úplně jiným symbolem. Symbolem čtvrti, díky jejímž minulým i současným obyvatelům, snažícím se přes všemožné překážky žít důstojný život, byl vybudován evropský blahobyt.
Autoři jsou sociologové. V současnosti žijí v bruselské čtvrti Saint-Josse-ten-Noode.