Victor Hugo: Devadesát tři

Dalším přírůstkem do knihovny A2larmu je klasické Hugovo dílo Devadesát tři pojednávající o Francouzské revoluci.

Politik a básník, royalista a republikán, francouzský pair a vyhnanec. Tím vším stihl Victor Hugo (1802–1885) být. V jeho životě se odrážely zvraty francouzské porevoluční společnosti, ty umělecké i ty politické. Prošel vývojem od vůdčí postavy romantismu, jíž se stal slavnou Předmluvou k dramatu Cromwell (1827), a příznivce royalistických ultras k nejhlasitějšímu obhájci republiky a romanopisci beroucímu se za práva uražených a ponížených s vervou a uměleckou silou, které se málokdo v jeho století mohl rovnat.

Bouřící hlas

Umění a politika šly v porevoluční Francii ruku v ruce. Představa o sepětí romantiků s reakcí a klasiků s republikánstvím je ale příliš schematická, jak dokazuje nejen Hugovo dílo, ale například také Stendhalova obhajoba romantismu v raných esejích. Nicméně je pravda, že Hugo svou literární i politickou kariéru započal mezi konzervativci. V jejich řadách ještě v roce 1848 zasedl v Parlamentu. Záhy je ale opustil a začal z parlamentní tribuny volat po konci strádání lidu, všeobecném volebním právu a bezplatném vzdělání. Po převratu Napoleonova synovce Ludvíka obvinil uzurpátorského prezidenta z velezrady a na dlouhá léta skončil ve vyhnanství na ostrově Guernsey. Tam napsal i většinu svých zralých děl. K nim lze řadit i politický pamflet Napoleon Malý, v němž Hugo zúčtoval s osobou Císařova synovce.

Hugovy romány se výrazně podepsaly na tom, že se ideály Revoluce a republikánství staly na konci 19. století francouzské společnosti vlastní.

Karl Marx se o Hugově textu v předmluvě k druhému vydání Osmnáctého brumairu Ludvíka Bonaparta vyjadřuje dost příkře: „Victor Hugo se omezuje na trpké a duchaplné invektivy proti odpovědnému vydavateli státního převratu. Událost samu líčí jako blesk z čistého nebe. Vidí v ní jen násilný čin jednotlivce. Nepozoruje, že tohoto jednotlivce nezmenšuje, nýbrž zveličuje tím, že mu připisuje takovou sílu osobní iniciativy, která by ve světových dějinách neměla obdoby.“ Není to od něj příliš spravedlivé. Hugo nebyl politickým filosofem ani analytikem třídního boje. Byl bouřícím hlasem rozhořčeného republikánství, promlouvajícím ústy umělce.

Ohlušující autorova přítomnost

Hugo je ve svých románech nepřehlédnutelný. Celá čtvrtina Bídníků sestává z esejistických zamyšlení nad tak rozdílnými tématy jako náboženství, pařížské stoky nebo hantýrka. I jeho styl je nezaměnitelný. Hugo nemluví, ale deklamuje, burácí, hřímá. Jeho psaní je jako lavina, pokud by laviny svým pádem stavěly katedrály. Každá věta zní jako ohlušující úder zvonu, za nímž vzápětí následuje další. Občas je hluk až nesnesitelný, a dnešnímu sluchu zní nemožně pateticky.

Autorovo stanovisko je v každém ze zralých děl nepochybné. Obžaloba šlechtických výsad v Muži, který se směje, úcta k lidské práci v Dělnících moře, oslava hrdinství boje na barikádách června 1832 v Bídnících. A zarputilé pranýřování chudoby a nevzdělanosti jako pramene sociálního zla snoubící se s chválou Republiky a Revoluce. V nich Hugo vidí světlo, ozařujícího cestu lidstva vpřed.

Dílem, které se k Francouzské revoluci hlásí nejzvučněji, je román Devadesát tři. Jeho dějištěm je bouřící se Vendée. Proti sobě tu stanou v složitém, měnícím se obrazci vůdce „bílých“ markýz Lantenac, jeho mladý příbuzný, republikánský velitel Gauvain, a Gauvainův bývalý učitel Cimourdain, představitel tajemného Biskupství, zélót slepé revoluční spravedlnosti. Na scénu ale vstupuje i Paříž a monumentální, byť třeba monstrózní velikáni Revoluce. Právě v pařížských kapitolách je nepochybně ideové ohnisko románu. Stačí začíst se do těchto vět: „Blížíme se k velikému vrcholu. Před námi je Konvent. Člověka jímá závrať při pohledu na tento vrchol. Nic vyššího se nikdy neobjevilo na obzoru lidstva. Jen Himaláje a Konvent. Konvent je snad vrcholným bodem v dějinách.“

Velikost hrůzy

Ne náhodou je tato chvála vyhrazena instituci, vlastně abstrakci. Hugo není slepým uctívačem hrdinů Revoluce. Vidí jejich temné stránky a neváhá je vylíčit. Jsou lidmi, trochu snad i nestvůrami. Stojí za to citovat rozsáhleji: „První z těchto tří mužů byl ještě mladý, ale bledý a vážný, s úzkými rty a chladným pohledem. V tváři mu neustále nervosně škubalo, což mu patrně bránilo v úsměvu. Byl napudrován, měl rukavice, byl pečlivě zapjat, na šatech ani smítečka. Na jeho světlomodrém obleku nebylo jediného záhybu. Měl nankinové kalhoty, bílé punčochy, vysoký nákrčník, plisovanou náprsenku, střevíce se stříbrnými přezkami. Z druhých dvou mužů se jeden podobal obru, druhý trpaslíku. Obr byl v rozhaleném šarlatově rudém kabátě, krk měl holý, rozvázaný nákrčník mu sahal až pod náprsenku; vestu s utrhanými knoflíky měl rozepjatou, na nohou měl vysoké boty shrnovačky, vlasy rozcuchané, ačkoli na nich bylo vidět stopy účesu a pomády; jeho paruka se podobala hřívě. Obličej měl dolíčkovatý od neštovic, mezi obočím hněvivou vrásku, ale dobrácký rys kolem úst, tlusté rty, veliké zuby, pěsti jako nosič, plamenné oko. Trpaslík byl žlutý mužíček, který vsedě vypadal nestvůrně; hlavu měl zvrácenu dozadu, oči narudlé krví, v obličeji měl namodralé skvrny, mastné a zplihlé vlasy měl převázány šátkem, čelo žádné, ústa ohromná a hrozivá. Kalhoty měl až na paty, veliké střevíce, atlasovou vestu, jež bývala kdysi bílá, a přes vestu volný šat, v jehož záhybech bylo možno rozeznat rovnou a tvrdou čáru prozrazující dýku. První z těchto mužů se jmenoval Robespierre, druhý Danton, třetí Marat.“

Nejdřív popis, ve své pedanterii až ironický. Pak náhle, v jediné krátké větě, zazní třikrát za sebou gong, který v groteskní trojici odhalí vůdce Hory. Porada, která následuje, načrtne plnými tahy jejich povahy a patří k nejúchvatnějším stránkám románu.

Na každou fanfáru věnovanou jednomu z tří „bohů“ roku 1793 je tu temná či krvavá skvrna. Ale přesto, Hugo nenapsal Osmdesát devět, ale právě Devadesát tři. Ač nebyl služebníkem jakobínství, hrůzy teroru podle něj nezastiňují velikost, skrývající se za nimi. Tu nalézá v principu, ideji, pokroku, jejichž je Revoluce, přes své krvavé excesy, nositelkou. Gauvainova rozprava s bývalým mentorem Cimourdainem na konci románu vyjadřuje vyznání víry v pokrok Huga samotného: „Člověk není stvořen proto, aby vláčel okovy, nýbrž aby rozpínal křídla. Pryč s člověkem-plazem. Chci, aby se kukla proměnila v motýla; chci, aby se zemský červ proměnil v živý květ, aby dostal křídla. Chci…“

Francouzský historik Michel Winock v závěru své útlé knížky Victor Hugo v politické aréně říká: „Jednou provždy se stal zosobněním své doby, století republiky.“ Dost možná ale platí i jiné tvrzení. Totiž že právě Hugovy romány se výrazně podepsaly na tom, že se ideály Revoluce a republikánství staly na konci 19. století francouzské společnosti vlastní.

Autor je publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies