Snový urbanismus. Obrázkový mikroblog s úzkoprofilovým tématem a zároveň úctu budící hloubkou – od raně buržoazní utopistiky přes vize východoevropských avantgard až po důkladný vhled do virtuálních světů videoher. Vše, co se týká virtuálního urbanismu, snových krajin; fikční světy tu nejsou akademickou frází, ale skutečnou láskou. Ba co víc: autor svůj materiál nejen shromažďuje, šíří a nepokrytě miluje, ale též třídí a reflektuje. Na základě této práce mu nedávno vyšla tlustá kniha. Pokud se prokoušete občasnou sebepropagací, najdete v historii mikroblogu materiál k nápravě několika zkažených večerů.
Středověk neskončil, středověk trvá. Historické iluminace, iniciály a ilustrace skrze tento účet promlouvají k současnému člověku. A vidí nám až do žaludku. Typickým modelem tu je kombinace původního obrazového materiálu a komentáře uvádějícího vše „na pravou míru“. Díky nepatrnému významovému posunu zjistíte, že středověk má odpovědi na všechny současné problémy. Když máte kocovinu. Když jste dostali košem. Když vás pokouší ďábel. Když nemáte ani selfie tyč, ani dvorního malíře… Dějiny mentalit nikdy nebyly tak blízko obyčejnému člověku.
Podle informací v biu máme co do činění s kontinentálním filosofem, který se snaží přežít ve světě analytické (anglosaské) filosofie. Jeden z příkladů, jak může vypadat současný akademický humor. Tento „nájemný myslitel“ pokračuje zhruba tam, kde kdysi začali Monty Pythoni se svým proslaveným fotbalem filosofů. Vzpomenu si na něj pokaždé, když někde jakýsi „praktik“ plácá nesmysly o nepotřebnosti humanitních intelektuálů. Hovnajs! Filosofové jsou tu proto, aby lid především bavili. Nebo už vám někdy nějaký inženýr rozsvítil celý den? Prezidenti se nepočítají.
Anonymní žralok ze švýcarského volstrýtu vybavený sovětskou výchovou. Nebo se tak alespoň dlouhodobě tváří. Ať tak či onak, tady se kapitalismu rozhodně nespílá. Umný mix magických burzovních grafů, mírného cestovatelského chlubílkovství, investičního humoru a – především – zpravodajského cynismu. Mix tak umný, že loni v létě, v době zmatků kolem ruské propagandistické ofenzívy, si vysloužil dočasné zrušení účtu. Psychologii sovětského člověka zná z první ruky a patrně netrpí přílišnými iluzemi o střevech západního světa. Nejednou postuje některé „breaking news“ dřív než renomované světové agentury… Pokud je toto záměrná součást šedé kremelské propagandy, mají protivníci, vyrábějící západní infotainment pořád postaru, co dohánět.
Jeden z příkladů, jak může vypadat aplikovaná meta-meta-meta-filosofie v hrdé epoše selfies a sto čtyřiceti znaků. Původem skotská autorka důmyslně pracuje s citacemi, sebereferencemi a zacyklenými smyčkami gnómických signálů; jakkoliv esotericky to celé může působit… A ovšem, poctivá hladinka S/M poetiky, suchého černého humoru a podobných radostí. V dávných časech bez internetu by si pravděpodobně hrála se zrcadly: a sice tak, až by se v nich odrážely neexistující věci. Všechno, co potřebujete pochopit z Baudrillarda, a jste, tak jako já, líní ho číst.
Moskevská hvězda, která připomíná oživlé postavy z Dostojevského – alespoň v odpustitelných mezích nejsnáze se nabízejících konotací – a duchaplností zas Oscara Wilda. Kdo si ji nezamiluje, nemá srdce. Kdo nepochopí, že takové bytosti mohou existovat jen na Twitteru, nemá rozum.
Další projekt, který se propípal až ke knižní publikaci. Kondenzované kompendium „typické anglické zdvořilosti“ dekódované neméně „typickým“ anglickým humorem. Kromě občasné sebepropagace lze říct, že téměř pokaždé zasáhne bránici. Kdyby každý národ měl odvahu takto vyjít vstříc předsudkům, o nichž se domnívá, že je o něm svět má, určitě by přestaly všechny války. Určitě.
Taky jste si kdysi mysleli, že internet změní svět k lepšímu? Že rozšíří demokracii do posledního kouta předposlední diktatury? Taky jste věřili, že technologie povalí předsudky a nastolí všeobecnou vzdělanost? Jevgenij Morozov ne. Má na to ostatně doktorát z Harvardu. A o technologickém skepticismu píše do: The New York Times, The Wall Street Journal, Financial Times, The Economist, The Guardian, The New Yorker, New Scientist, The New Republic, Corriere Della Sera, Times Literary Supplement, Newsweek International, International Herald Tribune, Boston Review, Slate atd. Už proto, že to vše není možné uhlídat, vyplatí se sledovat tohoto původem běloruského intelektuála, který věří v existenci užitečných idiotů, na Twitteru.
Další vydařená parodie na modernu. Klasické rekvizity a struktury: triáda Id-Ego-Superego, dialektika osekaná na kost, srandičky z německé klasické filosofie, Shakespeare, Orwell, Dostojevskij… a jiná kanonická veteš, vpojená do sebe na způsob gumových medvídků aranžovaných podle Kámasútry a roztavených pod lampou. Sladká barevná hmota rozsekaná na nudličky kratší než esemeska: to zbývá z evropské vzdělanosti prohnané tavicím kotlem postmoderny. Jestli se potvrdí fámy, že Twitter zruší limit 140 znaků, pak nás už nezachrání ani nějaký bůh.
Co do politického zaměření neurčitý agregátor obrázkových memů; prý z ruského netu, zcela jistě na ruskou tematiku orientovaný. Vladimir Vladimirovič v tisíci a jedné koláži. Svým způsobem protipól humoru Very British Problems. A jasný důkaz toho, že kdyby Stalin měl Twitter, kult osobnosti by nikdy neskončil. Patetické obrazy voždě v kokpitu Suchoje, voždě potápějícího se pro starověkou amforu, hokejového voždě ostrostřelce – obrazy, kterými s vážnou tváří působí ruský informační stroj na své vnitřní publikum, jsou zde remixovány v legrační nadsázku. Je to sebeironie, nebo rafinovaný útok humorem na západního konzumenta? Není právě zábava tím správným trojským koněm k odzbrojení liberalismem odkojené obce? Není právě bránice nejslabším místem západní kultury?
Politika, filosofie a jiné perverze. Fenomenologie revoluční skepse. Padesát odstínů vtipu založeného na tom, že někdo s někým přijde do baru. Břitké duchaplno sypané jen lehce přehrávanou marností. Pracuje prý na aplikaci pro kliktivisty s názvem iRevolution.
Dnes již klasická konceptualizace mikroblogového formátu; autor Sean Hill. Někdy velmi vydařené románky, někdy kondenzovaný romantistní kýč, v každém případě úspěšná zkouška toho, co lze dělat s jazykem a literární tvořivostí – záleží jen na limitech, které si sami stanovíme. Ray Bradbury v jedné z vrcholných partií románu 451 stupňů Fahrenheita vkládá paliči knih do úst tato slova: „Z mateřské školky na univerzitu a zpátky do mateřské školky. To je graf intelektuálního vývoje za posledních pět století. A pusť film ještě rychleji, honem! Vezmi si jen všechny ty obrázkové magazíny: Blesk, Čas, Cink, Tip, Ze světa celebrit, Styl, Chvilka pro tebe, Bulvár, Kdo s kým a za kolik, Super, Bravo, Plesk, Cák, Bum, Buch, Bác, Aha! Výtah z výtahu, výtah z výtahu výtahu. Sloupek, dvě věty, palcový titulek! A pak jde všechno k čertu!“ Co by asi řekl o Twitteru? Sázím na to, že vedle podobně prorockých kritik by psal i mistrovské superkrátké příběhy…
Pro zájemce o řeckou radikální politiku kanál, bez nějž se neobejdou. Vyplácí se sledovat zejména v dobách zvýšeného pouličního vření, což ostatně bývá a bude několikrát do roka. Konzumentům česky psaného a komentovaného zpravodajství může přivodit šok zjištěním, že na řeckou otázku existují i jiné než německé odpovědi.
Protože kdo říká, že se obejde bez svého Pána jeskyně, ten ho hledá dodnes. Různé fantasy a young-adult „světy“ se po realitě naší vezdejší roztékají poslední dobou natolik, že je až s podivem, jak málo parodií existuje. Když přijmete autorovu hru, občas vás pobaví. Když hru prokouknete, stane se Pán docela předvídatelným. Co chtít v životě víc. Snad jen víc míru jeskyním.
Skvělý komplement k Imaginary Cities. V tomto případě jde o znalce ruské a předstalinsky sovětské avantgardy; v historii mikroblogu najdete nespočet vyobrazení zpravidla nerealizovaných staveb z dob, kdy se vážně zdálo, že jiný svět je možný. Rossu Wolfovi není cizí ani takový Karel Teige, Bauhaus, typografie a šířeji vzato projevy pokrokového ducha v meziválečné Mitteleuropě, s občasnými odbočkami do temnějších krajin. Dostatečně obskurní materiál zde najdou rovněž milovníci starých plakátů.
Autor je spisovatel.