Anketa: Literatura 2015

Která kniha vás v uplynulém roce zaujala nejvíce a proč? Zeptali jsme se několika spřízněných spisovatelů a kritiků.

Martina Blažeková (spisovatelka)

Nonstopy Jiřího Zradičky, to je sada mikrodystopií a mikroutopií na každý den. Vypravěč se spolu s další postavou proplétá mezi regály nonstopu, aby našel vejcorodého indiána, koupil si vlastního Šerpu, stavebnici pro začínajícího teroristu, aby zažil válku gangů rybářů a harpunářů, kterou ukončí až příjemná hudba linoucí se úzkými uličkami. Z kratičkých povídek i přes vtip a kouzelné surreálno mrazí. Nonstopy představují izolovaný svět bez konce a začátku, jehož jedinou konstantou je neustálé nakupování. Tento svět má přes svou hravost pravidla, která se striktně dodržují – i delfíni a tuleni se řídí údaji z tabulky. A běda tomu, kdo vstoupí do nonstopu s něčím, co si tam nekoupil! Následuje trest – zákaz nakupování a vykázání z obchodu. „Se zeměkoulí se něco děje,“ píše Zradička v jedné z povídek. Pak se ozve tajuplné „teng teng“ a všichni začnou mizet. Mizí celebrity, politikové, instalatéři, mizí prezident i Izák s Ištvánem. Nemusíme se však bát. Seriál prý poběží ještě dost dlouho, než se to celé ztratí.

Tomáš Čada (spisovatel, literární kritik)

V poslední době se spíše než literárnímu prozkoumávání věnuji literárnímu rozpomínání. A beru to pěkně od prenatálního stádia. Za posledních dva a půl roku jsem se stihl opětovně potkat s Dášeňkou, broučky, kmotrem z Poličky či Lassem, Bossem a Ollem. Řada příběhů rozehraje nostalgickou notu, vybaví nějakou zasutou vzpomínku, řadu z nich již míjím bez zájmu, ty opravdu dobré jsou dobré pořád. Čtu a jako bych je neopustil. Ovšem knihu, která začíná slovy: „Ptal jsem se čtyřletého, jestli se bojí konce světa./ Zeptal se mě: A kde to je?“, jsem jako dítě číst nemohl, protože vyšla letos na podzim. Přesto jsem měl při čtení podobné pocity jako u těch nej z pravěku. Radek Malý je v dosud poslední básnické knížce Všehomír všeobsáhlý, tradičně citlivý a tradičně rýmovaný. Netradičně je často i velmi aktuální, zajímající se o svět teď a tady, účastný, angažovaný. Spojení tradice a netradice knize sluší a dělá z ní skvělý literární zážitek.

František Dryje (básník, šéfredaktor časopisu Analogon)

Již delší čas působí Jiří Sádlo v hlavách našich literárních znalců slušný zmatek. Tento špičkový vědecký pracovník v oboru botaniky – s přesahy do krajinné biologie či všeliké ekologie a „krásné“ rostlinné sociologie, ale i dalších (mezi)oborů věd více či méně exaktních projevuje i zřetelné beletristické ambice. Poslední Sádlova kniha nazvaná Praha a Brno rozvíjí právě mezižánrovou linii myšlení a psaní. Jejím tématem je fenomén města, respektive městské krajiny, města jako střetu kultury a přírody… Avšak: Sádlo zde vědu a vědeckou metodologii, jež mu jsou elementárně vlastní, nepopularizuje. Aspoň ne v běžném smyslu. On totiž právě tyto vžité myšlenkové rámce a konstrukty problematizuje, relativizuje jejich koncepty a zároveň alternuje a nově usouvztažňuje jejich prvky a dílčí aspekty. Jeho myšlení je multiparalelní: exaktní a básnické zároveň. Hospodské historky a zážitky, lyrické či antilyrické výlevy, ba i vize střídá přesný popis městské flóry. A fauny, včetně druhu homo sapiens. Sádlo myslí a žije paradoxy a skrze paradoxy. Jednu kapitolu své knihy shrnuje takto: „Hojnost interpretačních rámců ovšem přináší nebezpečí, že tu každé vysvětlení obstojí.“ No, nedali byste mu pusu? Jeho pražské „analytické imprese“ jsou zároveň meyrinkovské i třeba nezvalovské, ale hlavně nenapodobitelně sádlovské – v dikci i struktuře: „To je stará Praha! Ta hrdá a marná hovna, vybledlé existence a ty oči pavučin.“A tak volám: „Více Sádla!“ On vám tu vaši autonomní literaturu už vomlátí vo čumák, vy specialisti zastydlí!

Ondřej Hanus (básník, Psí víno)

Letos mě zaujaly zejména debutové knihy čtyř autorek: básnická sbírka Kristiny Láníkové Pomlčka v těle, prozaická prvotina Anny Bolavé Do tmy, soubor povídek Sáry Vybíralové Spoušť a nedávno vydaná sbírka Zuzany Lazarové Železná košile. Láníková fascinuje obsedantním, klaustrofobní atmosféru vytvářejícím zaujetím tělem a jeho okolím; poetika jejích kolážovitých básní nemá v naší současné poezii obdoby. Bolavá předkládá v románu/novele Do tmy jazykově vytříbený obraz psychického a fyzického rozpadu, který má šanci oslovit všechny vrstvy čtenářské obce. Vybíralová je daleko uvolněnější; zaujme zejména umnou konstrukcí narativu. Lazarové debut je divoký, surrealistickou zkušeností hnaný gejzír imaginace a tělesnosti. Nakonec tři tipy do budoucnosti: básnické sbírky Jana Nemčeka (Proluky) a Daniely Vodáčkové (Z období prvních řas) a román našeho nejtalentovanějšího mladého prozaika Miroslava Pecha (zatím ve fázi redakčních příprav).

Jan M. Heller (literární kritika, redaktor serveru iLiteratura.cz)

Ze čtenářských zážitků, které přinesl loňský rok, volím román Druhá osoba singuláru. Arabský spisovatel Sajjid Kašua píše hebrejsky, neboť je izraelským občanem, a zprostředkovává českému čtenáři obraz prostředí Izraelců arabského původu. Do mediálně proslulého palestinsko-izraelského konfliktu poskytuje vhled přímo očima těch, kdo v něm každodenně žijí. Čtenář se seznámí s konfliktem identit u člověka, který patří k oběma stranám, a tak vlastně nepatří k žádné z nich. Vysoce postavený, vážený právník svádí každodenní souboj s většinovou izraelskou společností a jejím programovým přihlášením se k západní euroamerické kultuře na jedné straně a s nároky vlastního náboženství na straně druhé. Student sociální práce Amir Lahab, který si v Jeruzalémě najde brigádu jako ošetřovatel židovského chlapce Jonatana přežívajícího v bazálním metabolismu, se postupně snaží asimilovat s izraelským prostředím a odbourat své arabství, a tak se za chlapce postupně začne vydávat. Přesvědčivé uvedení do velmi lidského příběhu, ukazuje, jak těžké je čelit velkým dějinám.

sajjid kašua
Sajjid Kašua

Zuzana Husárová (literární teoretička)

Klávesnice, počuj klávesnice v habajovskej dikcii, doklepy prstov medzi bardom, Pound-Elliotom & Terminátorom, na perách odtlačky slovače a antibiotík, vo vani napumpované savo. Básne v zbierke Caput Mortuum Michala Habaja fluktuujú v kontinuálnej prítomnosti, uzurpujúc si výrastky dôb zašlých i pomyselných v margerite vedomia, olizujúc krustu dodávateľa snov, sŕdc & globálnej mravco-vraždy. Styk s podsvietenou v sväto-vodnom kalichu, tlak na poslíčkov komunikácie či púhá vášeň rozpomínania sa noosférou sú v CMuniverze previazané bratstvom, družstvom, lukostrelectvom centrálnych databáz: „Tá prvá ťa privedie ku mne,/ tá druhá k tebe.“ Caput Mortuum je našou očistou, katarziou na eskalátoroch transhumanizmu, prísediacia, naslúchajúca, podmanivá: nymfička, zablúdivšia v prítulkoch urbánnych labyrintov (kože na papier), „nechaj telo tam,/ kde odpočíva všetko bohatstvo/ Tvojej Ríše a Jeho Kráľovstva“. Naslúchaj hlasom už dnes, zajtra budeš eliminovaný – ešte stihni: The Xenotext Christiana Böka, naratívnu aplikáciu Pry od Tender ClawsThe Internet Unconscious od Sandyho Baldwina.

Ondřej Krochmalný (překladatel, hudebník)

Texty Karla Šebka byly donedávna k nalezení pouze v časopisech, (polo)samizdatových edicích a dnes téměř nesehnatelném výboru Dívej se do tmy, je tak barevná. V roce 2015 vydalo Sdružení Analogonu hned dvě knihy Šebkových textů (a kreseb). První z nich, Sanitka básně, obsahuje texty, které Šebek psal spolu s Evou Válkovou. Výbor-katalog Zítra je nikdy doprovází dvě letošní výstavy Šebkových kreseb a koláží s názvem Karel Šebek žije. Už při dřívějších setkáních mě Šebkovy texty hypnotizovaly absolutní novostí a neodvozeností světa, ve kterém bylo jejich autorovi dáno žít. Navzdory mučivé a téměř všudypřítomné bodavost vjemů, ve kterých Šebek topí sebe i čtenáře, jeho básně čtu jako zprávu o životě, který neustále uniká „vězení textu“ i „tělu s jeho kasárnami“. V minulém, za dlouhou dobu nejfašističtějším, roce měl pro mě Šebkův vnitřní i vnější exil o to větší přitažlivost.

S.d.Ch. (dramatik, spisovatel)

Téměř se zdá, že Édouard Levé napsal svou Sebevraždu v du-formě proto, aby lépe vynikl statečný vzdor všudypřítomnému pokušení výčitky Levého, pozůstalého po Levém, který se zavraždil. To se nám to mluví ve světle autorova suicidia, řeklo by se, když nám definitivně znemožnil zakusit jeho text bez této iluminace, a to zatím jen tušíme, jaké že až pohodlí nám přichystal. Nejdříve přijdeme na to, že můžeme pochybovat, zda tolik živou zkušenost s dílem smrti zprostředkovává jeho kniha nebo jeho závěrečný čin. Ke všemu tomu komfortu můžeme připustit, že se do Levého života vrací bilancovat intelekt (nechci říkat stín, když myslím intelekt) jeho smrti. Potom není vzdor výčitce statečný, ale přirozený. Zakusíme, jak synchronizace literárního a existenciálního činu vytváří až nepřístojný výkladový luxus a přináší dráždivý pocit znepokojení, zda není sebevražda o něco víc, než bylo potřeba udělat. A na konec zřetelná báseň, udělaná jako vrčení obráběcího stroje zániku na dýchající senzitivní bytosti. A pokud jsem včera překladatelce knihy říkal, že mi pasáže o životním stylu hlavního protagonisty na rozdíl od ní problematické nepřijdou, musím dnes, poté, co jsem si uvědomil, že jsem obětí tak rozmařilého hostitele, říct, že mi taky vadí.

Edouard Levé
Édouard Levé

Alexej Sevruk (spisovatel, překladatel, redaktor časopisu PLAV)

Mým čtenářským zážitkem číslo jedna pro uplynulý rok stala sbírka reportáží doněckého novináře a bloggera Denise Kazanského, pojednávající o nelegální těžbě černého uhlí na Donbasu. Donbas vždy měl v Ukrajině pověst depresivního místa. Dnes se kvůli zmrazenému ozbrojenému konfliktu k tomuto regionu upnula pozornost celého světa. Kazanského kniha Černá horečka. Nelegální těžba uhlí na Donbasu (Čorna lychomanka: nelehalnyj vydobutok vuhillja na Donbasi) už ve svém názvu pojmenovává jednu z možných příčin dnešních dramatických událostí. Autor poutavě shrnuje svou mnohaletou novinářskou praxi. Úryvky z novinových článků, zákonů a vyšetřovacích zprav, rozhovory s ilegálními horníky, s místními politiky, podnikateli a s aktivisty tvoří pouze její část. Zbytek je autorskou analýzou. V sedmnácti kapitolách vyvstává obraz regionu, který si většina Ukrajinců asociuje se sociální a ekologickou katastrofou, s neomezenou mocí místních oligarchů, se srůstáním organizovaného zločinu, lokální politiky a policejního orgánu, s proruskými náladami a od nedávna také s válkou. Zřejmě klíčová kapitola má název Restrukturalizace, což je eufemizmus pro likvidaci státního uhelného průmyslu v regionu. K tomu došlo v devadesátých letech, během vlády a z iniciativy druhého ukrajinského prezidenta Leonida Kučmy. Tímto krokem Kučmova administrativa odevzdala do rukou místních „baronů“ celé obce a regiony. Žádná další vláda, včetně té „oranžové“, neučinila nic proto, aby zastavila rozkrádání regionu a vyvedla jej ze začarovaného kruhu korupce a vykořisťování zoufalých lidí bez sebemenších vyhlídek. Bez ilegálních úhelných dolů by válka na Donbase nebyla možná, tvrdí Denis Kazanskyj a jeho tvrzení zní přesvědčivě.

Anna Stejskalová

Julian Barnes spojil v Rovinách života historii balonového létání, nespočet vztahových metafor a studii anatomie vlastního žalu a opět se mu podařilo dotknout se témat, při nichž se úží dech. Přechází od objektivního k intimnímu, přes třetí a druhou osobu k první, mísí žánr eseje, fiktivních dějin, romance a žalozpěvu a každý motiv dokáže mnohočetně zrcadlit. Kuráž letců je kontrastem k jejich nemotornosti v lásce, balónová fotografie je paralelou k pohledu na sebe sama zvnějšku, papoušek a opice představují jeden z obrazů vztahů založených na trýznění druhého. Poslední část předestírá stav bezprecedentní – prázdno po smrti druhého, zabydlené otázkami. Kdy začnete zapomínat? Hněváte se, že jste zůstali sami? S kým a jak mluvit? Co dělat? Odejít? Barnes jako Orfeus sestupuje až do podsvětí – a stejně jako on se vrací sám. Některé cesty prostě nemají happyend.

Roman Rops-Tůma (spisovatel)

Ostrá polemika s Camusovým Cizincem, Daúdův román Meursault-přešetření, přišla v pravý čas a ze správných pozic. Kamel Daúd, alžírský novinář a spisovatel, promlouvá ústy Harúna, bratra nesmyslně zavražděného Araba, aby se vyrovnal s neméně absurdním „vyrovnáváním se“ své vlasti s postkoloniální minulostí a přítomností. Vypravěč jako by se mstil především za to, že Camus ve své stylistické úspornosti ani nepovažoval za nutné dát jeho bratrovi jméno, a spisovatele tak místy přímo ztotožňuje s Meursaultem-vrahem. Apokryfní čtení stěžejního příběhu moderní francouzské literatury je velkou hrou s motivy matky, nesmyslnosti zabíjení a viny. Daúdovo psaní na mistrovské úrovni oživuje dialog jako tvůrčí princip, přehodnocuje fetiše evropské intelektuality, jako jsou absurdita a odcizení, a demonstruje jejich absurdnost v době, kdy se svět potýká s „externalitami“ dosavadního západního blahobytu: „Že filozofuju? Ano, ovšem. Tvůj hrdina to pochopil správně, vražda je jediná dobrá otázka, kterou by si měl filozof položit. Všechno ostatní jsou jenom žvásty.“

Kamel_Daoud
Kamel Daúd

Sára Vybíralová (spisovatelka, překladatelka)

Náhodné rozhlížení po knihkupectví mě dovedlo k románové prvotině George Orwella Na dně v Paříži a Londýně, která letos vyšla v revidovaném překladu. Orwella jsem si vždy spojovala hlavně s 1984, a tak mě překvapil svěže přímočarý, autobiografický tón knihy. Orwell je zde osobní a zároveň věcný, staví se do středu vyprávění, ale využívá své pozice k tomu, aby se díval okolo: je účastným i zvědavým reportérem ze světa lúzrů. Vypravěč přitom není a priori ztroskotanec, jen mladý muž bez hotovosti. Orwell bídu nedramatizuje, emoce nahrazuje přesností. Doslova skládá účty: narativní řetězce se neúprosně odvíjejí od finančních částek. Rázem je nutné co nejlépe zorganizovat osobní logistiku: jak a co sníst, co prodat, kolik haléřů dát stranou, abychom neztratili šanci nechat se zaměstnat či přespat u známých. V zachycení křehkosti postavení jedince bez finanční rezervy ve velkoměstě je kniha neuvěřitelně současná – v balancování na hranici prekariátu se jistě poznají i dnešní studenti, kteří se v Paříži pokoušeli vyžít s erasmovským stipendiem. A protože velmi současně působí i popisy hygienických standardů v zázemí drahých restaurací, hrozí, že po přečtení pasáží o práci v hotelové kuchyni ve Francii už nikdy nebudete chtít jít na jídlo.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies