Klaus mladší se tentokrát – kvůli adventu – rozhodl ve svém pravidelném komentáři „neurážet pitomce“ a místo toho zavzpomínal na dětství a mládí za minulého režimu. Pro skvělé časy normalizace, kdy si nikdo na nic nestěžoval a všichni se měli tak nějak rádi, se tentokrát nadchnul bývalý člen ODS (kterou opustil za Topolánka, protože se mu zdála málo pravicová). Není první, kdo v posledních dnech překvapil nečekaným stanoviskem. Daniel Landa horuje pro muslimy a tajemná švýcarská konta vybírá komunistický intelektuál Miloslav Ransdorf. Začíná se nám to zamotávat.
Protože je advent, „nechme politiku stranou“, nabádá čtenáře Klaus junior. Dobře. Když tedy necháme politiku stranou, jak nám radí, vlastně ten znormalizovaný socík nebyl tak špatný.
Klausovy vzpomínky na mládí se odehrávají na normalizačním sídlišti. Klaus junior sice neřekne naplno, že bylo lépe, ale naznačí, že lidi byli tenkrát tak nějak lepší. Když píše, že „boty se sice kupovaly v obchodě, ale přes ulici byl švec, kde se boty nechávaly pravidelně opravovat“, jako by na nás dýchla první republika. Na konci Klausova adventního textu na nás naopak dýchnou nové, zkažené a dekadentní časy, kdy mladí chtějí výhody dětství i dospělosti. Ne jako dřív, kdy „kluci chodili v osmnácti do práce a holky měly v devatenácti děti“. A při vší té zátěži pak podle Klause ještě tato generace dokázala porazit režim, který „už nechtěla opravovat jako v roce 1968“. Jak to tak Klaus líčí, možná to byla škoda. Chudáci dnešní děti, které si na rozdíl od časů Klausova dětství stěžují na šikanu, což se za něj nebylo, ani když někoho zmlátili.
Protože je advent, „nechme politiku stranou“, nabádá čtenáře Klaus junior. Dobře. Když tedy necháme politiku stranou, jak nám radí, vlastně ten znormalizovaný socík nebyl tak špatný. Mladí tehdy „chodili na metal, někteří jezdili vlakama s usárnama a na Portu, holkám se dost líbili Depeche Mode a chodily v černém oblečení“. Jen ta zatrolená politika nutí Klause mladšího k sympatiím k pravici. Nebýt jí, byl by dnes nejspíš v úplně jiném spolku než v Institutu Václava Klause (staršího).
Nebýt té politiky, mohl si Klaus junior ušetřit řadu až fyzických nevolnosti, kterými trpí při čtení novin, a nemusel by si stěžovat, že ho „prostě fyzicky vytáčí tupost řady, zejména pražských, ‚chytráků‘, kteří se na jednu stranu tvrdě vymezují proti všemu komunistickému a když se to hodí, mlátí s tím lidi opačných názorů v médiích po hlavě“. Ve stejném textu nicméně o pár odstavců dál horuje pro uvolnění práva držet zbraně, protože „v ryze demokratických státech (…) má zbraň skoro každý, v totalitních zemích jen represivní složky“.
Třeba po tomto jeho textu vezmou Václava Klause ml. do Ústavu pro studium totalitních režimů, kde naplní myšlenku Michala Uhla, že by tento ústav – vedle režimních represí – měla zajímat i socialistická každodennost. Vzpomínky na normalizaci by jakožto odpůrce neomarxismu mohl obohatit o chválu drátů na hranicích a konečně říct, kdo v Česku vlastně udržuje kontinuitu s autoritativním nacionalistickým státem.
Autor je redaktor A2larmu.