Začalo to nenápadně. Jednou noční esemeskou. Už několik měsíců pobývám v Seattlu na kopci zvaném Capitol Hill. Pracuji zde s mladými lidmi bez domova. Tenhle kopec má za sebou unikátní historii a vždy byl místem kejklířů, podivínů, umělců, pankáčů a lidí bez domova. O to víc šokující byla zpráva, že se v seattleské čtvrti Ballard objevila skupinka pěti nácků a směřuje na Capitol Hill. Číslo odesilatele mi nic neříkalo. Byla noc a nevěnoval jsem tomu pozornost. Když mi podobná esemeska přišla o tři dny později, byl její obsah urgentnější: „Sraz ve 22:35, vymyslíme co s nimi.“ Na dotaz, kdo mi to píše, přišla strohá odpověď, že jsme se potkali v Bauhausu (místní kavárně) a ať na sebe po cestě dávám pozor.
Dorazil jsem na podivné setkání podivných lidí. Mámy s kočárky, mladí skejťáci, lesby, gayové, áčkaři, dredaté babky a pár týpků s kravatami. Vůbec jsem nechápal, která bije. Důvodem nočního setkání byl fakt, že se na kopci v posledních dnech objevila skupina pěti Hammer Skins, kteří sem přišli pít. Nikdo je tu nechce. A tak se sešli lidé, kteří na kopci bydlí nebo k němu mají vztah. Grafici nabídli výrobu plakátů, skejťáci že plakáty roznesou, paní na mateřské se nabídla, že obvolá všechny hospody a nácky popíše, aby jim nikdo nenalil. Antifa má bannery – a jde se na to. Demonstrace bude hned zítra. Nahlašovací povinnost? Cože? K tomu, abychom řekli, že nechceme fašisty v našem sousedství? Nic hlásit není potřeba.
A tak anarchisté z celého Washingtonu ve spolupráci s místními mírovými aktivisty, socialisty, sdružením „radikálních žen“, sousedy a neziskovkami protestovali proti pětici skinheadům a jejich přítomnosti v Seattlu. Pětisethlavý dav pochodoval po dobu dvou hodin přes Capitol Hill, dolů přes Broadway, dvanáctou a zase zpátky a celou dobu demonstranty provázelo osm policistů na kolech a čtyři policejní auta, která blokovala provoz, aby lidé mohli projít bezpečně. Po cestě se mávalo vlajkami, lepily se plakáty a rozdávaly letáky.
Když jsem se s úžasem ptal kamarádky Emily, jak je možné, že se kvůli pěti chlapům strhnul takový odpor, řekla mi: „My jsme to tu nikdy neměli, ale dějiny známe. A právě proto jen pět neonacistů stačí k tomu, abychom si uvědomili, že jde o hodně.“ Při jejích slovech jsem myslel na Evropu. Nemůže mě opustit myšlenka, co doma udělám se svým náckem já.
