Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Dohoda o klimatické nespravedlnosti

Výsledek pařížského summitu OSN o klimatické změně nám prozrazuje, že první svět chce zachránit především sám sebe.

Včera byla v Paříži uzavřena historicky první rámcová dohoda o klimatické změně, kterou posvětilo téměř dvě stě delegací národních států. Pro mnoho aktérů je důvodem k opatrnému optimismu – obsahuje ambiciózní cíl udržet globální oteplování pod 1,5°C a uznává nerovnoměrnou zodpovědnost států na produkci skleníkových plynů. Ministr zahraničních věcí USA John Kerry se nechal slyšet, že pokud bude dohoda plně implementována, svět se posune směrem k „čisté“ globální ekonomice a nejhorší následky klimatické změny budou odvráceny. Pozorně si tento jeho výrok prostudujme – pro pochopení smyslu celého dokumentu je naprosto příznačný.

Na klimatické změně je skandální především to, že distribuce ekologických katastrof kopíruje a bude kopírovat geografii ekonomických nerovností. Pařížská dohoda na tom nic nemění, právě naopak – dává tomuto procesu požehnání.

Na Západě klid

Dokument především klimatickou změnu neodvrací – ta je dnes už každodenní realitou a její dopady můžeme jenom mírnit, nebo zhoršovat. Co znamená, že dohoda (teoreticky) odvrací „nejhorší následky klimatické změny“? Z pohledu představitele rozvinuté západní industriální mocnosti to v první řadě znamená, že jeho země se klimatická změna zas tak drasticky nedotkne – nejvíc se projeví na rozlehlých periferiích globálního kapitalismu. To, že si diplomaté na straně dvacet osvojili slůvko „klimatická spravedlnost“, je ve skutečnosti jen smutným dokladem toho, že světoví lídři konečně přijali slovník, jímž bude jejich selhání jednou posuzováno. Žádnou klimatickou spravedlnost totiž dohoda nenabízí. Můžeme díky ní ale nahlédnout do budoucnosti.

Pařížská dohoda nás přibližuje budoucnosti, v níž budou ostrovní státy existovat jenom v učebnicích historie a ke všem existujícím nerovnostem dnešního světa se přidá ještě jedna další. Na klimatické změně je skandální především to, že distribuce ekologických katastrof kopíruje a bude kopírovat geografii ekonomických nerovností. Pařížská dohoda na tom nic nemění, právě naopak – dává tomuto procesu požehnání. Pravděpodobně dokážeme vybudovat archy bezpečí před nejhoršími dopady změny klimatu, ale spolu s tím vyprodukujeme i nová epicentra ekologických katastrof. Před očima se nám tak rýsuje budoucnost, v níž si globální mejdan bohatých států, masivně podpořený enormní spotřebou fosilních paliv (podobně jako se velikost pořádného mejdanu měří objemem spotřebovaného kokainu), brutálně a naplno odskáčou ti nejslabší. Tak to konec konců v dobré společnosti kapitálu chodí.

Pořádně to roztočíme…

Je naivní se domnívat, že klimatická změna a kapitalismus se vzájemně vylučují. Kapitalismus není všeobjímající totalitou, ale hbitým a odolným živočichem, který chce v první řadě přežít. A změnu klimatu přežít díky své parazitické nátuře zřejmě skutečně dokáže – jen přitom z povrchu zemského zmizí mnoho jiných lidí a věcí. Tato touha po přežití křičí i ze stránek Pařížské dohody. A hlavně z toho, že v ní chybí jasné závazky a jednoznačné cíle.

Jedna z nejdůležitějších formulací dohody je ukryta v Paragrafu 1 Článku 4:

„Za účelem dosažení dlouhodobého teplotního cíle obsaženého v Článku 2 [1,5 °C – pozn. autora] se jednotlivé strany zavazují k dosažení vrcholu produkce skleníkových plynů tak rychle, jak je to možné, přičemž zohledňují skutečnost, že tohoto vrcholu dosáhnou rozvíjející se země později. Následně se strany zároveň zavazují k učinění takových kroků, které v souladu s nejlepšími dostupnými vědeckými poznatky povedou k rapidní redukci emisí tak, aby bylo v druhé polovině tohoto století docíleno rovnováhy mezi produkcí antropogenních emisí a absorpcí skleníkových plynů, a to na spravedlivém základě a v kontextu udržitelného rozvoje a úsilí o vymýcení chudoby.“

Na první pohled je tedy představa následovná: nejprve to pořádně roztočíme a pak vše utneme. Má to jeden háček – ve skutečnosti naši produkci skleníkových plynů nikdy neutneme, protože v druhém kroku jde jenom o dosažení rovnovážného stavu, ve kterém vyprodukujeme tolik, kolik budeme s to absorbovat. Fosilní průmysl si může vydechnout. Nejde tady ani zdaleka o to, abychom zanechali několik tisíc gigatun fosilních paliv v bezpečí podzemních rezervoárů.

Zarážející je v tomto kontextu taky použití anachronického výrazu „udržitelný rozvoj“, který patří do hlubokých osmdesátek. Skvěle to však odráží mentalitu ústředních politických aktérů klimatických jednání: od Ria de Janeira (1992) se mentálně neposunuli ani o píď. Jestli na světě existuje nějaké skutečně nebezpečné náboženství, pak je to právě víra v kapacity trhu vyřešit ekologické problémy – její eschatologie slibuje jistotu desetinásobku a plně funkční globální ekosystém k tomu. Svého druhu je Pařížská dohoda hrdinským aktem této víry, protože je rozhodnutím vykašlat se na druhé v zájmu zachování jedné iluze.

Nic se neděje, běžte spát

Rozvinuté státy víceméně vědí, že přechod k obnovitelným zdrojům je nutný, a zároveň se snaží balancovat korporátní zájmy. Výsledkem je tak otevírání příležitostí pro zelené investice, pro nastoupení cesty udržitelného rozvoje (tedy udržitelného ekonomického růstu), a tím pádem pro rozvoj nových trhů. Dle amerického prezidenta Obamy vysílá dohoda jasný signál soukromému sektoru. To je pravda – budoucnost velkých korporátních investicí totiž zřejmě bude v obnovitelné energetice a zelené ekonomice obecně. Politici nejrozvinutějších států touto dohodou začali razit cestu natírání kapitalismu nazeleno. Je to znamení doby, ve které si dokážeme (abychom parafrázovali Slavoje Žižeka) jednodušeji představit změnu fundamentálních biofyzikálních zákonitostí prostředí, v němž žijeme, než změnu našeho politického a ekonomického systému.

Kolektivně jsme se uvěznili v síti vlastní neschopnosti. Na samém začátku byly přitom dveře alternativám otevřené dokořán. Historie má svou nepříjemnou dynamiku entropie – události jsou nevratné a určují pole našich dalších možných rozhodnutí. A co se týče rozhodování, moc nám už toho nezbylo, protože šanci využít moment klimatické změny k závažné rekonstrukci našich společností poklidnou cestou jsme již promrhali. Do budoucna bychom si tedy měli připravit ochotu divoce improvizovat a hlavně nějaké dobré odpovědi pro naše svědomí, až se začne kousavě ptát, co jsme dělali, když jsme mohli zabránit lidskému utrpení způsobenému složitým mechanismem skleníkového efektu, na jehož počátku jsme my sami.

Vzkaz z Paříže je tedy následovný: Buďme v klidu. Planeta je možná alespoň rámcově zachráněna. Kapitalismus taky. Tenhle závan zatuchlého optimismu je předzvěstí odhalení nových rozměrů brutality časů, ve kterých žijeme. Sweatshop je ve srovnání s pravidelnými osvěžujícími tajfuny úplná maličkost.

Autor je filosof.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image