Poslední vyjednávací den pařížského klimatického summitu COP 21 byl naplněn očekáváním. Zatímco světová média se těšila na závěrečné klepnutí kladívkem, rituální potřásání rukama a slavnostní oznámení finální verze klimatické dohody, aktivisté v ulicích francouzské metropole se připravovali na reakci policie proti plánované demonstraci. Ke všem se totiž nedostala zpráva, že francouzská vláda kvůli masivní mobilizaci byla nucena demonstraci na Avenue de la Grande-Armée povolit. Byl to politicky promyšlený krok. K oslavám podepsání smlouvy, kterou francouzský premiér označil za „vítězství pro planetu“, se totiž nehodí, aby policie zakročila proti tisícům lidí odhodlaným hájit klimatickou spravedlnost.
Demonstrace na bulváru Grande Armée ovšem nebyla v žádném případě oslavou výsledku klimatického summitu. Rudé stuhy, symbol této demonstrace, představují hranici, za níž už není možné jít, pokud chceme zabránit nejhorším dopadům klimatické změny. Na místě je drželo na 15 tisíc lidí, kteří do Paříže přijeli z celého světa. Podpořila je i veřejnost v jiných městech – Seattlu, New Yorku, Londýně a Berlíně. Tito lidé byli odhodlaní účastnit se aktu občanské neposlušnosti a nenechat si vzít poslední slovo.
Vezmeme budoucnost do svých rukou
Rudou stuhu, která se vinula bulvárem na znamení soustrasti s lidmi postiženými projevy klimatické změny, pokryli demonstrující rudými tulipány poté, co drželi dvě minuty ticha. Podle odhadů světové banky může pod hranici extrémní chudoby kvůli jevům souvisejícím se zvýšenou teplotou atmosféry spadnout až 100 milionů lidí. A počet obětí a chudých bude stoupat, protože stávající závazky států povedou k oteplení atmosféry minimálně o 2,7°C do konce století. „Jeden, dva, tři stupně – to je zločin proti lidskosti!“ jak říká jedno ze skandovaných hesel. Pokud bychom brali vážně slova o snahách udržet klimatickou změnu pod 1,5°C, museli bychom nechat naprostou většinu fosilních paliv nevyužitých.
Občanská neposlušnost, která je přesně cílená a zároveň solidární s utlačovanými skupinami obyvatel, je cestou ven ze zklamání z výsledků pařížské klimatické konference.
Demonstrující ale nebyli v ulicích proto, aby truchlili. Vyjadřovali odhodlání vzít tvorbu klimatické politiky do vlastních rukou. Ústřední stometrový banner nesl nápis: „Je na nás nechat fosilní paliva v zemi.“ Protože první pětiletka plánu dosažení uhlíkové neutrality začíná až v roce 2020, nevypadá to, že bychom mohli očekávat opouštění zajetých kolejí. Aktivisté ale na příští rok plánují směřovat své úsilí směrem k narušování stávající infrastruktury fosilního průmyslu. Předzvěstí byla akce kolektivu Ende Gelaende, který v průběhu summitu na víc než šest hodin zastavil rypadlo v uhelném dole v německé Lužici.
Základem hnutí za klimatickou spravedlnost je sociální rozměr. Klimatickou změnu totiž působí bohatí a nejvíce dopadá na chudé a jinak znevýhodněné. Nic na tom nezmění ani nově zřízený zelený klimatický fond pro adaptaci na změnu klimatu v nejzranitelnějších zemích. Ten by měl sice zajistit sto miliard dolarů ročně dotčeným regionům, ale jednak je to málo a jednak se dá jen těžko předpokládat, že tato částka prokape k těm nejpotřebnějším.
Greenwashing viníků
Pařížská smlouva otevírá prostor investicím do obnovitelné energetiky, což mnozí vítají s nadšením. Přesedlání na „chytrou“ a „zelenou“ energetiku je novým impulsem pro ekonomický růst. I takové investice se ovšem často zvrhávají a v konečném důsledku se obracejí proti lidem, kteří nemají politický a ekonomický vliv. Příkladem mohou být stavby obřích vodních elektráren v Indii, nebo Brazílii, které vyhánějí původní obyvatelstvo a drobné rolníky z jejich domovů bez adekvátní kompenzace. Můžeme se podívat i na zcestnou podporu solární energie v Česku, která umožnila zbohatnout lidem zabírajícím zemědělskou půdu. Obnovitelná energetika v rukou gigantických podniků neznamená zavírání pověstných nůžek sociálních rozdílů, spíše viníkům klimatické změny umožňuje přetřít svá portfolia na zeleno.
Sounáležitost s marginalizovanými je programem americké Aliance globální spravedlnosti. Tato iniciativa sdružuje etnické komunity, ženy, chudé a pracující, tedy ty, na které v první řadě dopadají krize jak finanční, tak klimatické. V průvodu šli lidé původních národů, kteří o sobě ostatně dali během summitu výrazně vědět například kajakovou jízdou na Seině. Přítomnost těchto skupin v Paříži ukazuje především to, že reakce na změnu klimatu není umělý a inženýrsky řízený projekt, ale naopak stojí na úsilí a potřebách rozmanitých lidí.
Průvod končil na prostranství před Eiffelovou věží. Několik menších skupinek se ale rozhodlo demonstrovat spontánně v pozdějších hodinách i v jiných částech města. Jedna taková demonstrace se odehrála v multikulturní čtvrti Belleville. Když průvod zhruba pěti set demonstrantů začali obkličovat policisté, pokusil se uniknout areálem nemocnice. V tu chvíli lidé přestali skandovat obvyklá hesla a před vchodem do nemocnice bylo možné v davu zaslechnout pouze solidární „nemocní jsou s námi“. Tato demonstrace ukazuje směr, kterým se klimatické hnutí bude ubírat. Občanská neposlušnost, která je přesně cílená a zároveň solidární s utlačovanými skupinami obyvatel, je cestou ven ze zklamání z výsledků pařížské klimatické konference.
Autor vystudoval environmentální studia.