Ve čtvrtek 17. prosince Poslanecká sněmovna téměř jednohlasně odhlasovala svůj vzdor vůči Evropské unii a Evropské komisi ohledně označování výrobků z nelegálních izraelských osad na okupovaných arabských územích. Oslněn tímto hrdinstvím si na následné tiskové konferenci připnul místopředseda sněmovny, lidovec Jan Bartošek, na klopu saka žlutou hvězdu upomínající na holocaust. Tu pak hrdě nastavoval do kamery, zatímco předseda Česko-izraelské obchodní komory Pavel Smutný přispěchal hájit zájmy svého svazu s cedulkou podobného významu. Míra trapnosti českých představitelů tak zase jednou dosáhla pomyslného hvězdného vrcholu. Po nadstandardních společných jednáních vlád Izraele a ČR a sebeprezentaci českého prezidenta u americké lobbistické sionistické organizace AIPAC jde o další přehlídku našeho nekritického přátelství ke státu, který již téměř padesát let okupuje cizí území a dokáže se u toho tvářit jako oběť. Proč právě Česko Izraeli tak zdárně sekunduje?
Protože holocaust
Čtvrtečnímu hlasování v parlamentu předcházelo lobbování pod taktovkou Robina Böhnische z ČSSD, předsedy skupiny přátel Česká republika – Stát Izrael v Meziparlamentní unii. Poslanec Böhnisch není jen členem strany s mottem „Za svobodu, spravedlnost a solidaritu“, ale též zdatným obchodníkem s vínem z okupovaných arabských území. Ta tvoří celou třetinu jeho sommeliérského portfolia, a tak omšelé fráze o solidaritě musely jít stranou. Nejprve poslanec Bohnisch sepsal dosti jednoduchou litanii na rozhodnutí Evropské komise. Jako ústavní činitel se v ní nerozpakuje označit okupovaný Západní břeh Jordánu za „Judeu a Samaří“ (tedy pomocí biblických názvů, které namísto mezinárodně uznaného termínu používají výhradně sionisté) a neopomene přitom zamlčet nelegálnost izraelských osad na okupovaných územích. Aby věrohodnost svých tvrzení správně vypodložil, neopomněl se Böhnisch osobně navézt i do šéfky evropské diplomacie Federiky Mogheriniové.
Etnokratická a rasistická povaha Izraele je přebita odkazem na společnou židovsko-křesťanskou tradici a jeho kritici jsou šmahem a účelově označováni za antisemity.
Böhnischův pamflet však nakonec i jeho rodná strana vyhodnotila jako příliš slaboduchý na to, aby byl trvale vystaven na jejích stránkách, a raději jej proto stáhla. I přesto tento ideologický paskvil, za který by se nemusela stydět žádná izraelská hasbara, podepsalo hned zpočátku 23 poslanců a další čtyři se připojili později.
Měsíc poté došlo v českém parlamentu k vášnivé diskusi a následnému slavnostnímu hlasování. U řečnického pultíku se střídali rozčílení zastupitelé a věcnou diskusi nahradil příliv jen těžko skrývané nenávisti k Palestincům a citové vydírání holocaustem. Zcela logický požadavek označovat pro evropský trh vyrobené zboží místem jeho původu narazil u našich bojovníků s antisemitismem na bariéru ignorace a vyhrožování. Operovalo se slovy „demokracie“, „lidská práva“, „provinění Evropy“, „diskriminace“ a „spravedlnost“ – ta však nepatřila okupovaným Palestincům. Z těch byli naopak uděláni viníci svého vlastního neštěstí, příčina „nového antisemitismu“ a zdroj ohrožení „jediné demokracie na Blízkém východě“. Aby toho nebylo málo, občanská společnost stojící za požadavkem označování zboží z nelegálních osad byla ohodnocena coby „přisluhovači“ holocaustu – zcela bez ohledu na podporu tohoto požadavku u některých Židů přeživších holocaust a u sionistických akademiků v samotném Izraeli. Vrcholem všeho toho třeštění byla slova místopředsedy Federace židovských obcí Tomáše Krause strašící vypalováním synagog.
Demokracie se musí bránit
Stenografický záznam jednání sněmovny by jistě stál za hlubší analýzu, pro rozsah tohoto článku se omezme na některé stereotypní představy, které nutí české politiky považovat izraelské porušování mezinárodního práva za něco přípustného a okupaci palestinských území za v podstatě správnou a potřebnou.
I když většina diskutujících parlamentářů obvykle nijak nepopírá skutečnost izraelské okupace palestinských území a až na pár výjimek (poslanec Antonín Seďa) užívají i mezinárodním společenstvím přijaté označení Západní břeh Jordánu, Golanské výšiny, popřípadě Východní Jeruzalém, když má dojít na přijetí odpovědnosti Izraele, jsou jakoby uhranuti a vyvíjejí krkolomnou snahu dokázat, že z Izraele smývá veškerou vinu již samotný akt holocaustu. S odvoláním se na dobu, kdy docházelo ke zločinům proti lidskosti, mají být Izraeli prominuty jeho současné zločiny a tehdejší pošlapání základních lidských práv má být argumentem pro porušování mezinárodního práva dnešního. Když samotní Židé poukazují na to, že lekce z holocaustu není v tom, že zavřeme oči před utrpením druhých tím hůře pro ně. Sice je nemůžeme označit za antisemity, ale je zde ještě kouzelné pojmenování „sebenenávidějící Žid“. S výjimkou komunistických poslanců, jejichž strana své totalitní smýšlení projevila svou podporou Palestinců, je u nás všem jasné, že „jediná demokracie na Blízkém východě“ se „musí bránit“ (okupovat a vyvlastňovat) a být zároveň hrází stále přítomnému islámskému nebezpečí (dnes více než kdy jindy).
Buduj osady, posílíš mír
Z budování nelegálních osad na okupovaných palestinských územích se tak stává otázka strategické obrany naší evropské civilizace. Neboli, jak nás „ujistil“ poslanec Benda, „padne-li Izrael, padne i Evropa“. Tento již téměř stálý inventář poslanecké sněmovny, který evropské hodnoty hájil už při legendární večeři s chilským diktátorem Pinochetem, je typickým produktem českého parlamentního hájemství. Z pozic praktikujícího katolíka se neostýchá nazvat izraelské bombardování s tisíci palestinských obětí „odstřelováním, při kterém občas někdo umře“.
V dehumanizaci Palestinců jsou poslední dobou obzvláště činní někteří čelní představitelé křesťanské demokracie. Papežovu encykliku z II. vatikánského koncilu, odsuzující projevy antisemitismu v katolické církvi, si vyložili jako příklon ke křesťanskému sionismu a snad i oni začali věřit, že ke konečnému spasení je třeba dovést všechny Židy do jejich původní domoviny. Ministr kultury Daniel Herman tak může ignorovat volání palestinských křesťanů po ukončení izraelské okupace a po spravedlnosti a místopředseda sněmovny Jan Bartošek zase může odmítnout neškodný technický návrh Evropské unie jako „zrůdnou myšlenku“.
V hysterické argumentaci českých poslanců se zrcadlí nejen orientalistické nahlížení na problematiku Blízkého východu, mediální zkratka Izraele coby údajně jediné demokracie v oblasti a jeho mytologizační narativ, ale i značný kus islamofobního rasismu, který v poslední době zmítá českou společností. Ze spojení naivity a ignorance zde vyrůstá obraz malé disidentské země coby nositelky evropských hodnot v moři arabského barbarismu. Etnokratická a rasistická povaha Izraele je přebita odkazem na společnou židovsko-křesťanskou tradici (nehledě na větší blízkost židovské a muslimské kultury blízkovýchodní oblasti) a jeho kritici jsou šmahem a účelově označováni za antisemity. Zastydlý antikomunismus vidí v Palestincích teroristy spojené s minulým režimem a cynické oči neoliberalismu zase zoufalce, jejichž podpora je něčím nepatřičným. Je-li však Izrael zrcadlem hodnot, které je třeba hájit, jakých změn se můžeme do budoucna nadát v Evropě samotné?
Autoři jsou členy Mezinárodního hnutí solidarity.