Na černých životech záleží

Násilí na Afroameričanech není v USA nic nového – je to součást americké kultury. Nové jsou kamery, které jej zachycují.

„Na černých životech záleží, na bílých životech záleží, na všech životech záleží,“ prohlásil letos v červenci na konferenci Netroots Nation kandidát na prezidenta z řad demokratů Martin O’Malley poté, co byl vyrušen přímo na pódiu členkami hnutí Black Lives Matter. Publikum ho za výrok vypískalo a zanedlouho se za něj v médiích omluvil. I když šlo o větu, která má ke kontroverzi daleko, vypískání i jeho následná omluva byly adekvátními reakcemi. Nepřekvapí, že někteří to absolutně nepochopili.

Křehkost černého těla

„Narodil ses tam, kde ses narodil, a čelil takové budoucnosti, jaké jsi čelil, protože jsi černoch. Z žádného jiného důvodu. Hranice tvých ambic byly nastoleny. Narodil ses do společnosti, která dává jasně a brutálně najevo, že jsi bezcenný člověk. Od tebe se neočekává, že budeš usilovat o výtečnost, ale že se spokojíš s průměrností,“ psal v roce 1963 v knize The Fire Next Time (Příští oheň) básník, sociální kritik a aktivista James Baldwin. Ten, podobně jako Malcolm X, tvrdil, že dominující bílá společnost odepřela černochům individualitu a uvrhla je do ghett. Přesto o bílé společnosti mluví jako o nevinné, protože lidé věřící v nadřazenost bělochů jsou pouze „uvězněni v dějinách, kterým nerozumějí, a dokud jim neporozumějí, nemohou být osvobozeni“. Je proto zásadní, aby běloši porozuměli tomu, proč v dějinách černochy utlačovali a proč to není nadále možné. Věřil tomu, že „ten, kdo ponižuje ostatní, ponižuje sám sebe“, a hnutí za občanská práva v šedesátých letech vnímal šířeji v intencích univerzálního humanismu. Revoluční změna životních podmínek černochů (ale i žen, homosexuálů, chudých či handicapovaných) měla vést k revoluční změně v celé Americe, skutečným handicapem totiž není barva kůže, ale omezenost myšlení.

Protože bylo otrokářství konstitutivní součástí společenského vývoje, jsou jeho zbytky stále přítomné ve společenských strukturách, institucích a kolektivní psýché.

Trvalým odkazem Baldwinovy filosofie zůstává naděje a univerzální láska, a to i přesto, že po smrti Martina Luthera Kinga a Malcolma X se do jeho spisů vkrádá hněv a beznaděj. Po více než padesáti letech se jím inspiruje Ta-Nehisi Coates v bestselleru Between the World and Me (Mezi světem a mnou), za nějž letos obdržel Národní knižní cenu za literaturu faktu. Knihu Coates napsal jako dopis svému patnáctiletému synovi Samorimu a líčí v ní společnost, v níž se už za občanská práva sice dobojovalo, ale k ideálu má pořád daleko. „Chci, abys věděl tohle,“ píše Samorimu, „v Americe je tradicí ničit černá těla, je to její dědictví.“ Coates sahá Americe hluboko do svědomí, odmítá její sebeoslavné ódy o vyvolenosti, a naopak zdůrazňuje, že její vzestup umožnilo otrokářství – to bylo „pohonem pro americkou mašinérii“. Protože bylo otrokářství konstitutivní součástí společenského vývoje, jsou jeho zbytky stále přítomné ve společenských strukturách, institucích a kolektivní psýché.

Podle Coatese definuje černé tělo jeho křehkost. To, jak snadno může být zničeno. Na začátku knihy popisuje situaci, kdy se jeho syn dozvěděl, že vrah Michaela Browna (osmnáctiletého černošského studenta, jehož smrt vzedmula vlnu loňských protestů ve Fergusonu a dalších amerických městech) zůstane nepotrestán. Samori odešel do svého pokoje, kde se rozplakal. Coates za ním přišel, ale nedokázal ho utěšovat s tím, že všechno bude v pořádku, protože by nebyl upřímný. Sám vyrůstal v západním Baltimoru, kde „být černý znamenalo čelit nahý světu, všem zbraním, pěstem, nožům, cracku, znásilňování a nemocem“. Násilí bylo všudypřítomné. Přiznává, že v dětství věnoval třetinu veškeré energie na soustředění se na věci jako styl chůze, podání ruky, pozdravy, úsměvy nebo vtipy. Jen tak mohl ochránit své tělo před nebezpečnými gangy mladíků, kteří přetavili strach v okázalou zuřivost – jediný zdroj pocitu bezpečí a moci. Strach o tělo je bytostnou součástí života černocha v Americe, protože ho mohou ulice i autority snadno zničit. Je to konstantní stav, který ho okrádá o čas, energii a svobodu.

Systémové ohrožení a permanentní násilí

Výše řečené dokládá v rozhovoru pro pořad Fresh Air spisovatel Mat Johnson, který vypadá jako běloch, ale vyrůstal jako černoch. Vypráví, jak ho na cestě do studia zastavili policisté. Jakmile se jeden přiblížil k okénku, začal se Johnson instinktivně „chovat jako běloch“, aby nepůsobil nebezpečně, protože „kdyby byl vnímán jako černoch, mohl by také zemřít“. V takovéto společenské struktuře může i banální přestupek skončit smrtí, tudíž je strach neustále přítomný i u člověka vědomého si svých privilegií – známého spisovatele, který ani jako černoch nevypadá. Coates píše: „Vždy, když nás zastaví policejní důstojník, dostává se do hry smrt, zranění nebo zmrzačení.“ V roce 2014 policisté v USA zabili více než sto neozbrojených černochů. Mediálně propírané případy jsou jen špičkou ledovce. Jak Coates podotýká, násilí není nic nového, nové jsou jedině kamery.

Pouliční násilí v chudých oblastech, jako je jeho rodný Baltimore, nevnímá Coates jako patologii ve fungujícím systému, ale jako logický důsledek dlouhodobě působících systémových asymetrií. V obsáhlém faktografickém článku The Case for Reparations mapuje chudobu a diskriminaci černošského obyvatelstva v současnosti, ale kořeny nachází už v dobách otroctví a segregačních zákonů Jima Crowa z druhé poloviny 19. století. Patologický je podle něj samotný systém. Cirkulární násilí v ghettech nebo případy policejních zabití jsou pouze viditelné syndromy něčeho daleko hlubšího. To se odráží i v autorových osobních zkušenostech. Když byl malý, vytáhl na něj jiný chlapec pistoli. Když se obořil na ženu, která strčila do jeho syna v kině, kolemjdoucí na něj zařval, že by ho klidně mohl nechat zavřít. Když jeho přítele, Prince C. Jonese, nadějného univerzitního studenta, který nikdy neměl problémy se zákonem, zastřelil policista, nebyl odsouzen. Právě ve vzpomínce na Jonese, ke kterému Coates vzhlížel, se koncentruje veškerý jeho strach. Protože pokud mohl být tak dobrý člověk zabit bez jakýchkoli následků, může to potkat kohokoli.

Národ snílků

Je-li společnost vybudována na dlouhodobém vykořisťování a zotročování lidí, potřebuje podle Coatese nějaký mechanismus, s jehož pomocí se s touto skutečností vyrovná. On ho nazývá Snem. Snílci jsou ti, kdo mají to privilegium, že nevidí esenciální fakt nerovnosti a věří své idealizované představě o Americe, v níž každý může dosáhnout na domky s uhlazenými trávníky, postavit si budky na stromech, stát se členem komunitního sdružení pro kultivaci okolí nebo uspořádat barbecue na Den obětí války. Sen podle něj voní mátou, ale chutná jako jahodový dortík. Je to únik z reality, pohodlný, neprůsvitný závoj, který by si Coates sám často nejraději nasadil navzdory svému vlastnímu snu, kterým je rozbití všech povzbudivých lživých mýtů, po nichž zůstane „pouze humanita v celé své hrůze“.

Tragédií Snílků, tvrdí Coates, je to, že uvěřili tomu, že jsou bílí. Vnímají rasu jako elementární, nezpochybnitelnou vlastnost přirozeného světa. Jenže nikdy nejde jen o otázku genealogie či fyziognomie. Kategorizace se týká celé řady dílčích, pro mnohé neviditelných projevů, které marginalizovaní dennodenně pociťují. Coates tímto důrazem na jakousi existenciální tíži spojenou s rasovou identitou připomíná Frantze Fanona, který v knize Černá kůže, bílé masky píše o internalizovaných komplexech a psychopatologii černochů jako důsledku dlouhodobé přítomnosti kolonizátorů, která znemožňuje zdravý společenský i individuální psychosociální vývoj. Coates není „barvoslepý“, nepopírá existenci biologických rozdílů, ale připomíná, že koncept identity je jednak arbitrární a jednak jde o politikum: „Nenávist poskytuje identitu. Negr, teplouš a děvka osvětlují hranici, osvětlují ty, kterými zdánlivě nejsme. Osvětlují sen o tom být bílý, sen o tom být člověkem. Pojmenováváme nenáviděné odlišné a potvrzujeme tím svůj kmen.“

Smysl boje

V jednom rozhovoru se spisovatel Saul Bellow zeptal: „Kdo je Tolstoj kmene Zulu?“ Coates odpovídá citací spisovatele a sportovního žurnalisty Ralpha Wileyho: „Tolstoj je Tolstoj kmene Zulu. Tedy pokud vám nejde o profitování z toho, že si pro svůj exkluzivní kmen přivlastníte univerzální výdobytek lidstva.“ Stále přemýšlíme jako Bellow, i když právě takové kmenové myšlení chtěl Baldwin svým humanismem překonat. Coatesovo psaní nás však skrze autentickou zkušenost vrací do reality. Nevěří v zázračné probuzení Snílků, ve zboření mýtu nadřazenosti bílé rasy, ale ve smysl boje. Proto pojmenoval svého syna po mandinském zakladateli vojenského impéria Wassoulu Samorim Tourém, který v letech 1883 až 1898 bojoval s francouzskými kolonialisty. Tento boj nemusí být násilný, probíhá na mnoha úrovních a jedním z jeho projevů je i hnutí Black Lives Matter. Říct po proslovu jeho členek, že „na všech životech záleží“, jak to udělal demokratický kandidát O’Malley, znamená zvolit to nejprázdnější a nejbezpečnější gesto, které nemá absolutně žádný politický dopad. Je to magnet na facebookové lajky a odhlédnutí od reálného problému. Je to gesto Coatesova Snílka.

Autor vystudoval sociální a kulturní antropologii.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image