Nerovnost v rouše beránčím

Návštěva kulturní instituce může lidi s tělesným postižením paradoxně jen utvrdit v tom, že jsou vyloučeni ze společnosti.

Budovy Národního divadla jsou bezbariérově přístupné a veškeré informace najdete viditelně na jejich stránkách. Tak by to mělo být, pomyslíte si. Pokud se však pohybujete na vozíku a máte rádi divadlo, brzy zjistíte, že to tak vůbec není. Chodíte-li do divadla jednou za uherský rok, dost možná byste i jako vozíčkáři byli s podmínkami divadla spokojeni. Já jsem se ale rozhodl navštěvovat divadlo pravidelně, konkrétně to Stavovské.

Na vozíku do divadla

Lidé na vozíku si musí lístky rezervovat zvláštní cestou, aby jim byla vyhrazena správná místa, protože jiná pro ně přístupná nejsou. Když jsem se však nedostal ani na představení, kde byl sál poloprázdný, začal jsem se zajímat, kolik těch míst pro vozík v divadle vlastně je. Bylo mi vysvětleno, že pouze jedna lóže je upravená, k dispozici je tedy jedno místo pro člověka na vozíku a doprovod. Problém přitom není stavebního rázu (lóže jsou přibližně stejné), ale spíše organizačního. Divadlo vyřešilo možnou přítomnost lidí s postižením tak, že jednu lóži blokují celou, i kdyby v ní bylo místo pro ostatní diváky, a naopak člověk s postižením nemůže do ostatních lóží, i kdyby byly volné. Zřejmě se předpokládá, že tyto dvě skupiny jsou vzájemně neslučitelné.

Jako vozíčkář si třeba můžete nakoupit, dojít k lékaři, studovat a tak dále, nemůžete ale v ničem vybočit z té nejtupější představy tuctovosti a pasivity.

Na informacích jsem tedy požádal, zda by mou kritiku podali dále jako podnět a nabídl své služby pro lepší zmapování prostorů divadla, aby si každý na základě přesných informací mohl vybrat místo v hledišti, které mu vyhovuje, standardní cestou. Žádná reakce zatím nepřišla a já se rozhodl řešit nedostatek míst koupí vánočního předplatného – i zde jsem však narazil. U běžných vstupenek divadlo nabízí padesátiprocentní slevu na ZTP. To je běžná praxe tam, kde lidé s postižením nemají vše zpřístupněno (třeba bufet nebo nemohou volit nižší cenové kategorie). Stejnou slevu divadlo nabízí také doprovodu držitele průkazu ZTP/P (smysl onoho „P“ navíc tkví právě v tom, že se držitel bez průvodce neobejde). Ani jedna z těchto slev ovšem není u předplatného poskytována, a to je tak ve výsledku výrazně dražší než odpovídající suma vstupenek. Jedinou výhodou tohoto nákupu by tak byla větší šance, že to budu právě já, kdo vyfoukne ono jediné místo pro lidi s postižením. Takto to však asi zamýšleno nebylo, a proto tedy soudím, že ani zde se s lidmi s postižením jako se „štamgasty“ nepočítá.

Iluzorní rovnost

S takovýmto přístupem se nerovné podmínky ve společnosti nevyřeší. Nedomyšlená opatření jsou naopak argumentem pro nečinnost, brzdou změn a snad i iluzorním důkazem o dosažení rovnosti. Tento přístup bychom mohli nazvat raritním – protože potvrzuje roli jedince jako rarity. To znamená, že pokud mě toto zacházení odradí, zpětně napomůžu tomu, aby divadlo mohlo říct, že stávající podmínky jsou pro situaci vlastně dostačující, protože tam nakonec skoro nikdo na vozíku nechodí.

Pokud by tento příklad byl ojedinělý, vlastně by o nic nešlo. Jenže s tímto přístupem se setkáme ve všech sférách, kde se nepředpokládá zájem úplně každého člověka. To znamená, že si jako vozíčkář třeba můžete nakoupit, dojít k lékaři, studovat a tak dále, nemůžete ale v ničem vybočit z té nejtupější představy tuctovosti a pasivity. Pokud byste například čekali, že Akademie věd bude bojovat s bariérami stejně jako univerzita, zřejmě budete zklamaní. Politické strany a neziskové organizace mají lidi s postižením častěji jako subjekt paternalistického zájmu než jako rovnocenné partnery. Zábavní průmysl raritní přístup zvěcnil ve své architektuře: v multiplexech kin pak lidé s postižením sedí nejčastěji v jakémsi kotci, odděleni od ostatních, včetně svých přátel.

Tyto okolnosti na první pohled působí jako malinká zátěž, k níž je okolí slepé pro její zdánlivou bezvýznamnost. Představme si však, že tyto neuspokojivé podmínky z pohledu člověka s postižením charakterizují velkou část veřejného prostoru. Ochota řešit problémy alespoň částečně a nárazově, je jistě ctnostná a v mnoha ohledech potřebná, protože vše se ze dne na den nezmění a se vším předem počítat nelze. Snadno se ale stane morálním kýčem, který každému umožňuje být jako správný moderní člověk na rétorické a bezprostřední rovině odpovědný, a zároveň nadále nerušeně a spokojeně fungovat v bezohledném světě.

Autor studuje historickou sociologii.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image