V rozhovoru, který Bašár Asad poskytl České televizi, působí syrský prezident kultivovaným, racionálním a sebejistým dojmem. Občanskou válku, která stála život už více než dvě stě padesáti tisíc lidí a dalších jedenáct milionů vyhnala z domovů, hodnotí jako legitimní boj s teroristickou hrozbou, již navíc pokrytecky podporují mimo jiné Spojené státy a Francie. Evropské politiky vůbec ohodnotil dost příkře, jako loutky USA, u nichž nikoho ve světě nezajímá, co vlastně říkají. Naproti tomu označil za vyvážený postoj České republiky, která jako jedna z mála evropských zemí nezavřela své zastoupení v Sýrii. Kromě toho neřekl v celém rozhovoru nejspíš nic nového ani nečekaného na žádnou z otázek, jež mu zpravodaj ČT Michal Kubal položil.
Za oponou „demokratické podpory“
Ani samotné otázky ale k ničemu takovému nevybízely. Počátků konfliktu, kdy Asadův režim brutálně potlačil nenásilné protesty, se Kubal nedotkl vůbec. Pozdější vývoj války, z dnešního pohledu do značné míry spjatý se vzestupem ISIS, pak Asadovi umožňuje vcelku pohodlně přejmout (americkou) rétoriku boje proti terorismu a opakovaně upozorňovat na to, že mezi sponzory džihádistů působících na syrském území od počátku byli spojenci Západu – Turecko, Katar a Saúdská Arábie.
Problém ale nebude až tolik v servilitě vůči syrskému autoritáři. Spíš v tom, že zkušenosti českých novinářů se zpovídáním klíčových postav současného světového dění nejsou velké, o absenci pozic jako „editor pro Střední východ“ ani nemluvě.
Pozice suverénního státu, hájícího hodnoty sekularismu, plurality a umírněnosti proti náboženským fanatikům podporovaným ze zahraničí, Asadovi dovoluje vedle ostrých výpadů na adresu Evropy zároveň apelovat na ideovou spřízněnost. Stejným směrem míří i argument o nelegitimitě ozbrojené opozice. Pochopitelně zamlčí to, že režim, jehož je vrcholným představitelem od roku 2000, i neozbrojenou opozici dlouhá léta tvrdě potíral. Podobně se za výroky o pestré a nadkonfesionální podstatě syrského státu skrývá realita oligarchické vlády, do značné míry, byť ne výhradně, spjaté s alavitskou menšinou.
V celém interview se Asad zaštiťuje veřejnou podporou. Jen díky ní, tvrdí, je i po necelých pěti letech konfliktu stále ještě na scéně a u moci. I když to platí jen s jistými výhradami. Asadův režim v současnosti kontroluje pouze zhruba třetinu syrského území, na níž ale žijí asi dvě třetiny populace. Pro srovnání: ISIS ovládá asi pětačtyřicet procent území, s deseti až patnácti procenty populace. Právě v podpoře syrského lidu údajně spočívá důvod, proč v Sýrii arabské jaro neskončilo pádem režimu tak jako v Tunisku či Egyptě. Tamní diktatury byly totiž podle Asada drženy u moci Západem, a když jim ten, po jistém váhání, dal pokyn, že mají „jít“, šli. To poslední je v zásadě pravda, spíš než o podpoře veřejnosti to ale vypovídá o něčem jiném. Asadovým spojencem totiž nebyl Západ, ale Rusko a také Írán a absence západního „krytí“ pro jeho režim nebyla zásadní. Sotva by ale přečkal tak dlouho bez dodávek ruských zbraní nebo zapojení Hizballáhu a íránských Revolučních gard do bojů.
Otázky přijatelnosti
Petr Fischer ve svém komentáři pro server ihned.cz vyjádřil názor, že dělat rozhovor s Asadem vede jen k jeho nepřípadnému polidšťování a dává diktátorovi prostor pro vlastní propagandu. Interview se syrským prezidentem z podstaty věci ale nemusí být jen „užitečné idiotství“ či poklonkování „zahraniční politice Pražského hradu“. Od začátku syrské krize rozhovor s Asadem vyjma syrských televizí přinesla mimo jiné ruská státní Russia-24, americká ABC, německá ARD nebo letos v únoru britská BBC.
Právě poslední interview jasně ukazuje, že záleží hlavně na tom, kdo a jakým způsobem klade otázky. Když jej srovnáme s tím, který poskytl České televizi, působil Bašár Asad na počátku roku o poznání méně sebejistě a nervózněji. Může to být díky skutečnosti, že od letošního září se do konfliktu na jeho straně zapojilo ruské letectvo. Do značné míry to ale lze přičíst na vrub poněkud vlažnému nasazení Michala Kubala. Kubal nechává Asada nerušeně prezentovat svůj pohled na věc, nijak jeho odpovědi nerozporuje ani nepředkládá důkazy, jež by prezidentovy výroky vyvracely. Jeremy Bowen, editor BBC pro Střední východ, byl daleko neústupnější, nebál se Asadovi skákat do řeči a trvat na svých otázkách. Problém ale nebude až tolik v servilitě vůči syrskému autoritáři. Spíš v tom, že zkušenosti českých novinářů se zpovídáním klíčových postav současného světového dění nejsou velké, o absenci pozic jako „editor pro Střední východ“ ani nemluvě.
Faktem je, že postoj, který západní státy zaujmou k Asadovu režimu, se nebude odvíjet od jeho (sebe)prezentace v médiích, ale od budoucího vývoje konfliktu v regionu. Zásadní roli sehrají bezpochyby geopolitické zájmy globálních i regionálních velmocí, stejně jako nevypočitatelná proměnná jménem ISIS. Nedemokratičnost, likvidace oponentů ani mučení „nepřátel režimu“ nemusí zabránit tomu, aby se z Asada v jisté chvíli nestal spojenec, nebo přinejmenším přijatelný partner. Těmi ostatně byla dlouhá léta většina diktátorů, svržených arabským jarem.
Autor je publicista.