Partyzán na úřadě


Zástupce ombudsmanky Anny Šabatové veřejnosti dlouhodobě servíruje své alternativní výklady práva a přispívá tím ke všeobecnému zmatení v chápání Kanceláře veřejného ochránce práv.

Už od chvíle, kdy se roku 2013 stala ombudsmankou zrovna Anna Šabatová a jejím zástupcem zrovna Stanislav Křeček, bývalý právník a poslanec za ČSSD, bylo jisté, že to bude mírně řečeno problematické spojení. A opravdu: opakované Křečkovo podrývání autority své nadřízené časem vyústilo v dopis, ve kterém paní Šabatová žádá média, aby se nesnažila získávat stanoviska zástupce ombudsmanky mimo jeho gesci. V jistých – a stále častějších – momentech působí spolupráce těchto dvou úředníků až komicky. K smíchu ovšem není to, že zatímco bývalá disidentka Anna Šabatová je v hledáčku extremistických národoveckých hnutích jako vlastizrádkyně číslo 1, jejího zástupce mají islamofobové v oblibě. To spolu s Křečkovou podporou v ČSSD dává možná i tušit, jakého ražení může být příští ombudsman.

Krev panen

Osobní facebookový profil Stanislava Křečka má větší sledovanost než oficiální stránka úřadu. Minimálně v tomto prostředí se pak o Křečkových názorech dozví víc lidí než o stanoviscích ombudsmanky. Facebook Křeček používá de facto čistě jako komunikační nástroj s veřejností, a to bezpochyby při plném vědomí toho, že ta ho zná a vnímá právě jako zástupce veřejného ochránce práv.

Křeček narozdíl od Šabatové ale budí dojem, že v medializovaných událostech se na stranu slabšího nestaví. Jeho komentáře více než projev úředníka a právníka připomínají postoj politika.

V poslední době se jeho chování dostává na rovinu největších klasiků komunikace s veřejností, k nimž patří například Jiří Ovčáček. Tak například úvod jeho nejnovějšího sdíleného hoaxu z nevěrohodného média se formálně blížil ke klasice všech klasik: „Nelze ověřit pravdivost tvrzení, že Židé rituálně popíjejí krev mladých panen. Kdyby tomu tak ovšem bylo, chceme takové poměry u nás? Myslím, že by se to dotýkalo některých našich práv.“ V důsledku některých nesouhlasných komentářů a sdílení tento příspěvek smazal. Jestli se jednalo o sebereflexi nebo kalkul, už asi nikdy nezjistíme.

Takové nakládání s informacemi odpovídá velmi oblíbenému demagogickému schématu, které u Křečka nevidíme poprvé. Řečník prohlašuje, že vychází z faktů a přistupuje k problému s dobrým úmyslem (někdy tomu i sám věří). Poté představí nějakou jednoduchou implikaci: Kdyby všichni muslimové znásilňovali ženy, měli bychom zpřísnit imigrační a azylovou politiku. V tom momentu myšlenku ukončuje. Přestože předpoklad bývá nepravdivý nebo neověřitelný, celá konstrukce zanechává v tomto konkrétním případě dojem, že bychom v důsledku rizika znásilnění měli zavřít hranice. Další metodou je sdílení kontroverzních článků s neutrálním komentářem nebo bez něj. V případě kritiky nebo poukázání na nepravdivost informací se nabízí široké spektrum možností, jak vykličkovat: od „otevírání diskuze“ po konstatování, že článek sdílel, protože má na něj stejný názor jako kritikové.

12369908_10208073239890911_186596_o

Možnosti alternativních výkladů

Když Křeček komentuje svoje vystupování, hovoří o tom, že pouze nabízí alternativní právní výklad. Ten je však občas tak alternativní, že je skoro nemožné v něm najít nějakou názorovou konzistenci. Přijetí 1 500 uprchlíků během příštích dvou let považuje za přijatelný kompromis. Kritizoval zásah policie na Cibulce. A podporuje legislativu umožňující osvojení dítěte registrovaným partnerem rodiče.

Stejně tak si ale myslí, že se diskriminace Romů vyřeší zevnitř komunity, jakmile se objeví nějaký romský Martin Luther King. To je brilantní nápad, protože od dob dr. Kinga už v USA rasismus neexistuje. Obecně za původce rasismu označuje antirasisty, spíš než nacionalisty. V případě aféry s nošením hidžábu ve škole se zastal ředitelky, která trvala na zákazu. V diskusích kolem Ostravsko-karvinských dolů rozmělňuje kritiku Bakaly a v kauze Michaláková se samozřejmě zastal matky, ačkoliv jde o případ velmi složitý a rozhodně jej nelze pojímat jako souboj národů, ale především jako snahu zajistit těm nejbezbrannějším – dětem – právo na bezpečný život a klid. A tak dále.

Na straně silnějších

Úkol kanceláře ombudsmana je postavit se na stranu občanů proti zvůli úřadů. To je jasně určené potřebou zastávat se slabších v právu před silnějšími. Křeček narozdíl od Šabatové ale budí dojem, že v medializovaných událostech se na stranu slabšího nestaví. Jeho komentáře více než projev úředníka a právníka připomínají postoj politika.

Nabízí se jednoduché vysvětlení: Stanislav Křeček je partyzánem slušných Čechů v boji proti falešným lidským právům, která relativizují a drolí potřeby našich spoluobčanů. Pozice zástupce ombudsmanky je ve skutečnosti rafinovaně zakamuflovaný post veřejného metaochránce, který bojuje za ty, před kterými úřad Šabatové chrání. Skoro vždycky, když se vlak plný social justice warriors řítí na někoho privilegovaného, je partyzán Křeček připraven výbušninou vlak vykolejit a zachránit stávající, dobře zavedené pořádky.

Autor je pokročilý uživatel internetu.

 

A2LARM