Plán Islámského státu na upevnění moci

Z vnitřního dokumentu organizace Islámský stát vyplývá, že za její okázalou krutostí se skrývá propracovaná byrokratická mašinerie.

Podle hesla „Poznej svého nepřítele“ publikujeme dokument Islámského státu nazvaný Metodologie zvěstování chalífátu. Ten britskému deníku The Guardian poskytl novinář, bezpečnostní analytik a absolvent Oxfordské univerzity Aymenn Jawad Al-Tamimi. Z textu vyplývá to, co si většina zasvěcených šeptá už nějakou dobu. Islámský stát netvoří pouze pomatení náboženští fanatici, je také propracovaným byrokratickým systémem, který se systematicky připravuje na převzetí moci na území Sýrie a Iráku. Náznaky toho, jakým způsobem toho chce dosáhnout, se dozvíte z následujícího poměrně obsáhlého textu vysoce postaveného představitele Islámského státu Abú Abdulláha al-Masrího.

-red-

Metodologie zvěstování chalífátu

Ve jménu Boha Soucitného, Slitovného:
Však nikoliv, při Pánu tvém, oni nebudou věřící,
pokud tě neučiní rozhodčím v tom, o čem jsou ve sporu.
Potom nenaleznou v duších svých pochybnosti o tom,
cos rozhodl, a podrobí se plným podrobením.“

Po padesáti letech džihádu, když bojovníci padli na kolena, pokořeni v plné šíři svého území, když státy nepřítele se spojily a vystoupily proti centrům světového sunnitského džihádu, povznesl Bůh své pravé vojáky, jež vyvolil, aby ustavili chalífát, jehož bašty padly do rukou světového sionismu v Istanbulu před sto lety. [Odkaz ke konci Osmanského chalífátu v roce 1924.]

Založení Islámského státu nespočívá na principech polní armády mudžáhedínů ani na da’wa [evangelizaci] v mešitách nebo na ulici, ale spíše představuje komplexní systém, jehož realizace předpokládá existenci vůdců ummy [obce muslimů]. Další expanze Islámského státu tkví v islámském způsobu života, v ústavě založené na Koránu a ve vhodném systému správy – a tedy v neopomíjení kvalifikace, odborných schopností a výcviku celé generace ke správě státu. Od počátku povstání svaté Sýrie proti nusajríům [hanlivý výraz pro alavity, vládnoucí sektu v Sýrii] přicházely velké počty mudžáhedínů motivovaných svým zanícením pro víru. Ale v mysli některých z nich přetrvala arogance arabského nacionalismu a tribalismu, zatímco náboženský zápal a vůle jiných zase pomíjely cíle šaría.

Sykesova-Picotova dohoda a následná nepřímá vláda Západu nad islámskými zeměmi se pokusily narýsovat administrativní hranice, a tak zanést do každého regionu sociální, právní a etnické rozepře a prohloubit kořeny rozdílů mezi sunnitskými muslimy.

Ale pokud se mělo takové množství bojovníků skutečně organizovat (ve skutečném světě sjednocených nepřátel, s jejich vojáky a zpravodajskými službami), bylo přijetí zásad šaría nevyhnutelné. Od té doby čelíme matení těchto zásad, jejich výprodeji, vůči němuž první mudžáhedíni v Afghánistánu, Iráku, Čečensku a jinde neprokázali patřičný respekt. Od té doby citlivě měníme vzdělávání a společenské uspořádání, s nimiž muhádžirúni [přistěhovalci] koexistují, zatímco se sžívají s mužstvem rekrutovaným z ansárů [rodilí obyvatelé] – a společně tvoří jeden lid. A od té doby přichází mnoho výzev a obtíží, jimž je třeba čelit podle vlastních ustanovení a podle zvláštního ideologického programu. Každé z nich je třeba čelit na individuálním základě.

Kapitola I: Vyhlášení Islámského chalífátu

Deklarace obrody chalífátu v Iráku v roce 1427 [2006] se stala rozhodujícím milníkem mezi dobou rozdělení muslimů a dobou jejich slávy. Tento rok znamenal ochromení pro modlářský Západ, který započal s přípravami k útoku na jakýkoli projekt islámského státu a obnovy chalífátu. Vyhlášení chalífátu bylo vyústěním toho, že si mudžáhedíni uvědomili nedostatky boje proti modlářům bez vůdce a chalífy, který by sjednotil muslimy pod jedním praporem a ztělesňoval by jejich sílu.

Amerika a její spojenci byli schopni zničit projekt iráckého chalífátu [Islámského státu v Iráku], poté co založili sunnitské irácké milice Sahwa [kmenové síly sunnitů, které bojovaly proti IS v Iráku] a napadli základnu sunnitské podpory IS, když ji s velkým nasazením médií vyobrazili jako spolek zrádných teroristů a projekt pokryteckých politiků. Skutky vojáků IS se tak omezily na bezpečnostní operace k zasažení amerických cílů a jejich spojenců.

Po propuknutí svatého povstání v Sýrii měl IS velkou úlohu v útocích na tamní nusajríe a zničení pilířů Asadovy vlády v srdci řídících center. Vzít si poučení od předchozích vůdců znamená těžit z učiněných chyb, a to je také způsob, jak udržet syrské revolucionáře na cestě džihádu, aniž by je deformoval západní rámec, což podpora ze Západu nevyhnutelně přináší. Stanovisko vlády, týkající se vedení muhádžirúnů [zahraničních bojovníků, přistěhovalců] a vývoje islámského vyznání mezi ansáry v Sýrii, najdete ve druhé kapitole.

Vyhlášení chalífátu v Sýrii bylo mocným a nečekaným úderem proti agentům Západu, nasměrovaným iráckou Sahwat. S těmito agenty Západ počítal při zastavení projektu chalífátu, když jej předtím v Iráku oslabil. Vyvstaly nové problémy, s nimiž si ovšem vedení státu dokázalo poradit. Mimo jiné to bylo vystoupení al-Džuláního [vůdce al-Káidy v Sýrii], který se odmítl připojit k IS i přes svou oddanost iráckému chalífovi, přičemž se snažil rozdělit mužstvo a sabotovat projekt v zájmu své osobní agendy svázané s regionálními státy. Jeho odmítnutí bylo konfrontací islámského projektu, jemuž Bůh – přes množství těch, kdož ztratili odvahu a volali po ponížení a služebnictví – určil vítězství. Ten, kdo byl svědkem událostí v Sýrii, vidí, že Bůh seslal moc Islámskému státu a ponížil Džuláního a jeho souputníky.

Kapitola II: Organizace jednotlivce a skupiny

S druhým rokem povstání vstoupily do Sýrie šíitské milice mnoha národností, aby bojovaly na straně zrádného nusajríjského [Assadova] režimu, který se vychloubal svými zločiny proti sunnitům. Tyto zločiny vedly ke globálnímu islámskému povstání reprezentovanému hidžrou [migrací, příchodem] tisíců mladých muslimů, kteří se vydali bojovat se sunnity z mnoha zemí v tomto regionu. Tisíce jich putovaly do Sýrie, aby bojovaly po boku mudžáhedínů, aniž znaly směřování jednotlivých frakcí, jejich svazky a privátní agendu. Bylo nutno připravit pevný program, v němž by muhádžirúni našli útočiště a jistotu, že jejich džihád přispěje ke slávě islámu a jediné víry.

Vyhlášení chalífátu tak bylo závazkem, který spojil ty, kdo přicházejí do země džihádu, a bylo také posilou jejich srdcím, jež vedou jejich mysli. Spojili se tak přes rozdíly barev pod jedním praporem, jedním slovem a jedním chalífou. Většina prvních muhádžirúnů přišla ze států Zálivu a arabského Maghrebu, poháněna náboženským zápalem. Některé podnítila sounáležitost s arabskými sunnitskými bratry, aniž by měli předchozí zkušenost z organizací globálního džihádu. Po nich následovala hidžra ze států celého světa. Žádný stát bezvěrců po vyhlášení chalífátu nezůstal neoslaben odchodem mladých lidí podporujících IS, jejž Džuláního vojáci a odpadlická Sahwa ze Svobodné syrské armády odmítali.

Poté nařídil Šejch Abú Bakr al-Bagdádí založit první tábor, který včlenil nové muhádžirúny [přistěhovalé] bez hluboce zažitého přesvědčení a odbornosti. Stalo se tak poblíž Sykes-Picotových „irácko-íránských“ hranic. Tábor započal s organizací muhádžirúnů pod praporem IS a s péčí o duše bratrů mezi muhadžirúnyansáry, když dřívější identitu muhádžirúnů zůstala před jeho prahem a z nich se stali domácí obyvatelé IS a členové rodiny – bez pocitů odcizení nebo rozlišování mezi bratry muhádžirúnyansáry.

Takové změny nelze docílit bez islámu. Bojovníci Svobodné armády Sahwa v boji narážejí na lokální příchylnosti, inklinace k nacionalismu a etnickému dělení, kvůli čemuž muhádžirúni ztrácejí chuť a zápal bojovat po jejich boku. A tak z tábora vycházely bojové formace utvořené z muhádžirúnů a ansárů a založené na principu vedení těch jednotlivců, kteří jsou nejlépe uzpůsobeni nést odpovědnost, mají zkušenosti a v táboře prokázali znalosti vojenství a šaríi. Vedlo to také k tomu, že skupiny složené ze západních muhádžirúnů překonaly počáteční obtíže v jazykové komunikaci, a tak např. muhádžirún z Čečny bojuje po boku muhádžirúna z Francie v jedné buňce.

Bylo nevyhnutelné, že arabský charakter převážil nad charakterem muhádžirúnů, protože jazykem Koránu a prorockých hadísů [výroků] je arabština a zvyklosti islámské společnosti jsou z velké části arabské. Z hlediska povahy místní společnosti v Sýrii je nevyhnutelné, že v muhádžirúnech je kultivován arabský charakter v jazyce i víře a muhádžirúni jsou podporováni, aby odložili původní cizí identitu, která s sebou nese skrytou přirozenou nenávist k islámu, jeho kultuře a kořenům. Neboť sjednocení života mudžáhida, jeho jazyka a kultury je zárukou sjednocení mužstva mudžáhedínů a uvědomění si úplné sounáležitosti s Islámským státem, který zahrnuje muhádžirúny ze všech koutů světa.

IS 2
Je věcí práva a pevné mysli přerýsovat hranice provincií…

Kapitola III. Organizace táborů

Přípravný tábor je prvním domovem a školou mudžáhida. Zde probíhá výcvik ve vojenství a džihádu a zde bojovník získává potřebné vzdělání ve věcech víry, způsobu života a džihádu. V souladu s plánem IS vychovat generaci chalífátu jsou tábory rozděleny do tří typů:

1. Udržovací tábory

To jsou zvláštní tábory pro vedoucí mudžáhedíny a ty, kdo jsou odborníky v plánování a vedení bitvy jak na jejím začátku, tak konci. Tábor zahrnuje patnáctidenní fyzickou přípravu a mudžáhid zde získává nejnovější znalosti v umění zbraní, vojenského plánování a technologiích užívaných v současných bitvách, spolu s podrobným komentářem k technologiím nepřátelského užití zbraní, místa jejich užití, jejich síly a výhod, jaké z jejich použití plynou.

2. Tábory prvotní přípravy

Ty jsou určené pro mudžáhida v den, kdy se připojí k Islámskému státu, ať je to muhádžirún nebo ansár. Tábor zahrnuje hodiny šaría, v nichž mudžáhid studuje fikh [islámská právní věda], islámskou doktrínu, zásady al-walá‘al-bará‘ [kdo je nepřítel a kdo přítel], spolu s bojovými uměními a uměním užívání zbraní. Výcvik provází screening každého bojovníka na schopnosti, v nichž vyniká, přičemž tábor zakončuje se zaměřením na určitou zbraň.

3. Přípravný tábor pro děti

Zahrnuje hodiny zákonů šaríafikh, hodiny věnované islámské společnosti a obyčejům a výcvik v nošení lehkých zbraní a základech jejich použití. Vynikající jedinci jsou vybíráni a převeleni na bezpečnostní portfolio, což zahrnuje checkpointy, patroly a jednotky Amniyat [vnitřní bezpečnost, zpravodajství]. Vedení táborů je odpovědné za plánování, cíle a výsledky výcviku. Ty mají být spjaty s cíli a principy IS, a proto bylo třeba založit administrativní centrum pro správu táborů, jehož úkoly jsou:
1. Příprava zvláštních táborových hodin šaría, v součinnosti s komisemi al-Buhuthal-Eftaa [fatva, právní posouzení].
2. Příprava vzdělávacích programů, zaměřených na výuku arabského jazyka a recitaci Koránu v součinnosti s Diwan al-Ta’aleem [ministerstvo školství] pro každou provincii.
3. Příprava vojenských programů, např. výuky typů zbraní a vojenské taktiky, pod dohledem vojenského velitele v každé provincii.
4. Rozvaha nákladů a rozpočtů pro každý tábor, jejichž studium a analýza mají být kompletovány vojenským velitelem nebo walim [paša; vysoký hodnostář] každé oblasti podle potřeb spojených s každou wilaya [provincie] a následně mají být předloženy walimu.
5. Dozorování výběru vzdělávacího a výcvikového personálu v táboře.
6. Zajištění detailního plánování a programování bojových záměrů.
7. Udržování supervize nad táborem podle definovaných programů.
8. Zhodnocení táborové výuky a vypracování zprávy předkládané úředníkům, týkající se připravenosti ročníku po absolvování tábora.

Kapitola IV. Bojové vedení

Mudžáhid [voják] neustále potřebuje vedení a vyhodnocování i po dokončení svého specializovaného výcviku, neboť duchovní vedení je základem jeho úspěchu ve všech zkouškách, které podstupuje. Mudžáhidovo vedení na každém stupni sestává z připomínání cílů IS a hadísů [Prorokových výroků] o ctnosti mudžáhida a vytrvalosti i přes četné obtíže na cestě džihádu.

1. Vedení před bitvou

Mudžáhida se ujímá vojenský velitel konkrétní mise nebo důstojník šaríi, který jej provází. Mudžáhid je krátce před vypuštěním do bitvy motivován pomocí zmínek z hadísů o ctnostech džihádu a odolnosti při setkání s nepřítelem. Dále o poslušnosti instrukcím polního velitele během bitvy, spolu s ctností mučednictví na cestě Boží k vztyčení praporu islámu a chalífátu a ctností raněného na bitevním poli. Toto vše by mělo být učiněno během přípravy k bitvě. Vedoucí dohlíží na mudžáhedíny v každém momentu až do vlastní nepřítomnosti na bojišti. Vedoucí nemá mít pochybnosti, váhat nebo působit ustrašeně – protože je příkladem, jejž si mudžáhid připomene, kdykoli se rozdmýchá plamen bitvy.

2. Vedení po bitvě

V případě vítězství vedoucí připomene, co praví Prorok o ctnosti mudžáhida a jeho pocitech. Splnění úkolu klade do celkové služby víře a přesvědčení. Připomene osvojené instrukce přicházející z vedení, včetně těch týkajících se zacházení s kořistí a odmítnutí drancovat bohatství lidu – kromě právoplatného rozhodnutí odpovědného velitele. V případě porážky spočívá vedení v trpělivosti, vytrvalosti a neochvějnosti při setkávání se s nepřítelem. Těm, kdo vyjadřují pochybnosti, rozšiřují fámy a hrůzu mezi mužstvem, nevěnujeme pozornost.

3. Trvalé vedení

Vedení setrvává v aktivitě a neochvějnosti spolu s mudžáhidem v každé situaci dle al-walá‘al-bará‘ [loajalita a zřeknutí se] stejně jako fikh, islámského kréda a naslouchání a poslušnosti amíra [vůdce]. Vedoucí činitelé v každé provincii mají pocházet ze smetánky strážců šaríi a těch vojenských představitelů, kteří mají schopnost argumentovat, přesvědčovat a povzbuzovat, jakož i z vojáků, kolem nichž se skupina přirozeně sdružuje. Měli by být nositeli jejich důvěry.

Kapitola V: Organizace provincií

Sykesova-Picotova dohoda a následná nepřímá vláda Západu nad islámskými zeměmi se pokusily narýsovat administrativní hranice, a tak zanést do každého regionu sociální, právní a etnické rozepře a prohloubit kořeny rozdílů mezi sunnitskými muslimy. A tak po rozlišení sunnitů od šíitů v provinciích Iráku a dohledu vládních center v každém sunnitském regionu následovalo dokonce ustanovení úředníků v sunnitských regionech z řad rafídské špíny, zatímco regiony byly svěřeny pod vládu místních kurdských a šíitských sekt, nezávislých na rozhodování vládnoucího centra, jak jsme viděli v Kirkúku a Irbílu a v ještě menších regionech, včetně prokletého Nadžáfu a Karbale, kterým byla dopřána úřední „náboženská“ nezávislost.

Všechna tato dělení také odepřela sunnitům jejich nejzákladnější práva, zatímco nusajríje učinila pány moře, irácké šiíty pány ropy a obchodních cest a jezídské Kurdy šejchy hor, přičemž Drúzové se stali pány hor nad Izraelem. Nic z toho nebyla náhoda, nýbrž špinavé politické rozhodnutí za účelem dostat sunnity do těsného sevření, rozehnat je a zbavit je všech podílů na rozvoji a ovšem každého pomyšlení na spravedlivě vedený islámský stát. Když se dnes podíváme na hranice Islámského státu a hranice sunnitských regionů, vidíme tyto oblasti roztržené, obležené a utlačené, neboť na jihu Iráku jsou šíité, na západě syrští nusajríové, na severu strany komunistických Kurdů a Drúzové na jihu. Není tedy překvapením, že jsme dnes na území Sýrie a Iráku svědky krveprolití.

Je věcí práva a pevné mysli přerýsovat hranice provincií a poskytnout delší rozvahu každému vývoji, který v regionu započne. Ochráníme ohniska sunnitské moci a budeme posilovat její expanzi. Můžeme rozmístit speciální týmy za účelem nastolení fundamentální změny v strukturaci těch regionů, jež jsou předmětem vlády Islámského státu. Za to společníci proroka Mohameda a poté chalífové bojovali proti všem heretikům: chtěli rozprášit jejich řady tak, aby nepředstavovaly překážku svým názorem, sílou nebo schopnostmi. Aby muslim zůstal pánem země a její vlády a nikdo s ním nebyl v konfliktu. Není pochyb o skutečnosti, že mezi přednosti ummy [islámského lidu, obce] patří: bohatství, příroda, obyvatelé a voda. A to vše je znamenité.

Bohatství státu je základní součástí a zdrojem financování všech vnitřních a vnějších operací. Existence bezpečných finančních zdrojů, jejichž hodnota se neproměňuje v čase a místě, je nutností. A tato nutnost by měla být jasná těm národům, které se bez tohoto bohatství neobejdou i přes existenci překážek, které jim brání je využívat a nakupovat z území IS. Toto bohatství zahrnuje ropu a plyn a vše to, čím země disponuje, včetně zlata jako platidla, které neztrácí na hodnotě. Toto vše má být předmětem intervence Islámského státu coby mocné strany ve všech svých plánech tak, aby ony národy nemohly předstírat, že Islámský stát neexistuje a není mocný.

Stát jistě nemůže přetrvat bez území, jež mu dává trvání a rozmach. Výhody území jsou: hory, zemědělské oblasti, moře a řeky. Díky těmto přednostem nabývá Islámský stát důležitosti. Západní Sykesova-Picotova dohoda byla založena na odepření těchto předností sunnitům, když hory byly dány Kurdům, Drúzům a Alavitům, zatímco moře bylo dáno rafídíůmnusajríům a řeky a jejich úrodná povodí Židům. To byla překážka všech ambicí směřujících k založení Islámského státu a k jeho osvobození z područí špinavých nusajríů a nevěřících rafídíů [Alavité a šíité]. Nepřítel kladl našim možnostem překážky ze všech stran.

Zrádcovské vlády se pokusily svést sunnitský lid ve všech arabských zemích, když jim podstrčily programy korupce a rozšířily v jejich řadách lásku k neřesti, korupci, lichvu, ztrátu úcty a zapomenutí pravidel džihádu. Tak žili sunnité v Sýrii v nové nevědomosti, jež následovala po období nevědomosti za francouzské okupace. A jejich země žila pod vládou alavitské vlády, která podstrčila neřesti do každého domu, dovolila zapovězené a zapovězené prohlásila pokrokem a civilizací. Avšak po povstání v Iráku a Sýrii, když se sunnité zbavili poddanosti tyranům, započal nový plán. Ten prosazuje implementaci „demografické“ změny v sunnitských regionech a vyhnání sunnitů z jejich vlastního prostoru, jak jsme to viděli ve Fallúdže, Aleppu, Homsu, Tikrítu a jiných sunnitských oblastech, kde mnoho obyvatel trpělo proto, že byli ve vlastní zemi. Jsou si dobře vědomi, že IS nemůže obrodit krev ummy bez lidí schopných trvalé produkce, a proto svedli nejlepší z mladých a vydrancovali zem pomocí hidžry [vystěhovalectví] a skrz likvidaci mnohých z nich.

Je dnes tedy nutné mít důkladný, odpovídající plán zvratu v světském podřízení se nevěřícím, vyhnání jejich lidu a zabíjení jejich lidí tak dlouho, až pro ně nebude opora a země tu zůstane pro Boha a jeho služebníky. Při uskutečňování plánů, které zahrnují návrat mladých muslimů do jejich země a sjednocení dovedností na muslimském základě, počítáme i s náklady na specializované odborníky, kteří nejsou ve shodě s islámem [tzn. Židé a křesťané].

Kapitola VI: Správa majetku

Skutečná moc IS může vyrůst pouze na základě skutečného osvobození od všech svazků s tyranií Západu, které Západ používá jako páky proti IS a hýbe jimi dle svých potřeb a rozmarů založených na poznání jejich důležitosti pro podporu mudžahedínů. Skupiny džihádu v Iráku a Sýrii žily dlouho ujařmeny podmíněnou podporou ze Západu, dokud neobsadily široká území a nechopily se vlastních prostředků rozvoje.

Obsazení obrovských území Islámským státem zahrnuje všechny prostředky k rozvoji, které však samy o sobě nedostačují bez existence administrativy spravující zájmy a řešící krize. Je tedy nutný podrobný plán, zahrnující státní moc a její nezávislost, definovanou v těchto bodech:
1. Udržování způsobilosti spravovat výrobní plány s ohledem na vládu, přičemž je třeba striktního dohledu a administrace propojené s IS.
2. Rozmisťování odborníků v účetnictví a kontrola nad veškerými výrobními ředitelstvími v IS, včetně ropy, plynu, archeologických oblastí a průmyslu.
3. Udržování dostatečných rezerv, jež zajistí pokračování operací v jediné souvislé řadě za všech okolností.
4. Regulace výdajů skrze komplexní administraci zahrnující kolektivní výdaje a kolektivní produkci bez vyčleňování jednotlivých provincií nebo skupin prostřednictvím zaopatření nad míru jejich obvyklých potřeb.
5. Založení místního zbrojního průmyslu a výroby potravin; nezávislost na monopolních překupnících se zbraněmi a materiálem nutné potřeby; možnost odříznout je pro případ, že by byli v rozporu s našimi zájmy.
6. Naplňování místních potřeb a jejich uspokojování v rámci hranic státu v izolovaných bezpečných zónách a propojování obchodních cest uvnitř státu skrze základní centra a důležitá křídla.
7. Redukce excesivních výdajů pomocí administrace provincie; ty musí jednat nezávisle a být schopny přijímat vlastní rozhodnutí ve věcech týkajících se provincie.
8. Vnější obchod jako základní zdroj příjmů skrze otevírání vztahů státu s druhou stranou přímo, bez prostředníků; neboť přímá výměna poskytuje lepší záruky než monopol zprostředkovatelů, ať jde o samotné obchodní transakce nebo o prostředky spojení.

Kapitola VII: Správa plánování

Paralelně s vojenskými přípravami na bojové linii a v táborech musí být ustavena komise k řízení výrobních plánů a plánů na zavádění nových investičních projektů. Tomu, kdo investuje na území státu, musí být poskytnuta důkladná ochrana v souladu s dohodou, která vzniká dodržováním zájmů IS v oblasti výroby, vývozu a cen.

Nezávislost investora na administraci provincie je preferovaným způsobem správy – zvyšuje místní produkci, zlepšuje využití materiálu a reguluje plýtvání prostředky i časem. Také dává lepší záruky před ztrátami provázející každý rozsáhlejší investiční projekt. Nezávislost přesahuje meze odpovědnosti plynoucí z těch projektů, které jsou spojeny s provincií IS.

Není podle práva, aby investor předal produkci těm, kdo k tomu nejsou oprávněni. O tom, kdo oprávněn je, rozhoduje administrativa, které je projekt svěřen a která dohlíží na jeho organizaci v rámci provincie, kde se projekt realizuje. Takové rozhodnutí je podmíněno posouzením výhod a zisků se zárukou, že IS produkt přepraví interně na svém území, aniž by byl vystaven riziku.

Není dovoleno investovat do následujících produktů:

1. Ropné produkty

Není dovoleno žádné osobě, která není na vlastním hrdle zavázána věrností chalífovi, investovat do ropných polí nebo plynu nebo toho, co souvisí s jejich přepravou. Nicméně je dovoleno produkovat deriváty po zakoupení surového produktu z ložisek IS. Stejně tak je dovoleno je prodávat a přeprodávat uvnitř i vně státu.

2. Zlato a starožitnosti

Není dovoleno těžit zlato a vykopávat starožitnosti mimo výslovný souhlas ministerstva. Všechny transferované a skladované materiály budou konfiskovány ve prospěch státní pokladny. Je dovoleno obchodovat se zlatem nevytěženým ze země podle dobře známého práva šaría, s okamžitými následky.

3. Zbraně

Je zakázáno zakládat továrny na výrobu zbraní a jejich součástí bez výslovného povolení. Stejně tak je zakázáno otevírat obchody za účelem veřejného prodeje zbraní mimo osobních zbraní a obchodovat s nimi bez předchozího vědomí a svolení od odpovědného vojenského amíra ve wilaya. Co se týká ostatních základních komodit, které jsou také jádrem živobytí, úřady musí vědět o všech způsobech výroby a nakládání, jako je obchodování s vodou, moukou a hospodářskými zvířaty.

Kapitola VIII: Řízení školství

Vzdělání je základem, na němž stojí společnost Islámského státu, a je zároveň sudidlem, které odlišuje islám od ostatních cest nevíry. Předchozí vlády Baasu [Socialistická strana arabské obrody] a šíitů se snažily odchýlit generace muslimů z jejich cesty pomocí svých vzdělávacích programů, které konvenovaly s jejich vládou a politickými zájmy. Programy zaměřené na glorifikaci vládnoucích autorit a znevažování rozdílů mezi sektami zbavovalo sunnity jejich identity. Mezi jejich nejdůležitější cíle spadá:
1. Zaměření se na glorifikaci a zvěčňování vůdců a podsouvání skryté idolatrie pomocí znesmrtelňování efemérních, dočasných osobností.
2. Šíření cílů a idejí svých stran pomocí vzdalování žáků od islámského myšlení. Vládnoucí strana považuje sama sebe za tep společnosti a symbol jejího přetrvání, zatímco principy islámu jsou prý pouze pro mešitu a jsou čímsi mezi mužem a jeho Pánem – spolu s tvrdými postihy proti všem, kdo by se chtěli stranického myšlení zbavit nebo ho modifikovat.
3. Znevažování rozdílů mezi sektami nevěrců a vydávání koexistence s nimi za skutečný společenský svazek, jemuž se umma musí přizpůsobit, aby zachovala své cíle. Ve skutečnosti je ochrana poskytnuta právům všech komunit nevěrců, zatímco sunnité a jejich principy jsou utlačováni.
4. Šíření morálního rozkladu pomocí projevů civilizace a kulturní výměny se Západem.

Tak se stalo, že umma vstoupila do labyrintu zmatení, kde zapomněla na svou slávu, svou sílu a svou minulost, zatímco původní islámské chalífáty byly zobrazovány jako cizí okupace, které vznikly na základě nevědomosti, nacionalismu a úpadku ummy. Cíle islámského vzdělávacího programu v IS:
1. Zavádění islámských hodnot ve společnosti; pevný, systém společenských způsobů a zvyků založený na právu šaría.
2. Náprava chybných vyprávění o starých chalífech a imámech, jež lidu implantovaly dřívější programy.
3. Rozvoj islámské společnosti podle zásad šaría.
4. Výchova zasvěcené islámské generace schopné vést ummu do budoucnosti bez potřeby západních odborných znalostí.

Islámská škola je tak jedním z domů zbožnosti, jehož cíle se také vztahují k získávání znalostí. Avšak jde o vzdělávací výchovnou půdu, která pomáhá jedinci v růstu při komplexním rozvoji mysli a těla. Úspěšné programy nemohou spoléhat na to, co je psáno mezi řádky, bez praktického tréninku všech stanovených předmětů. A je nasnadě, že zájem o arabský jazyk a jeho používání v každodenním životě jedince je důležitou věcí v IS. Stejně tak je třeba se zdržet užívání vulgárních výrazů, které byly tolerovány ve společnosti (s cílem umožnit zapomnění na islámskou identitu).

Kapitola IX: Řízení vnějších vztahů

Vztahy se zahraničím jsou základním prvkem budování nově zrozeného státu a patří k těm prvkům, které ukazují státní sílu a moc. Měly by spočívat na obecném postoji ke všemu, co se děje s muslimy celého světa, a představovat pro ně vnější úd k ochraně jejich záležitostí.

Prorok (mír a požehnání s ním) byl považován za pána poselství globálního islámu a jako takový nemohl nebýt obeznámen s tím, co se děje v okolních státech, znát jejich vztahy, aby je mohl lépe přizvat k zvěsti islámu. A vskutku Posel (nechť je s ním mír a Boží požehnání) založil svou zdatnost a své schopnosti na dalekém rozhledu a na tom, že ztělesnil nejspravedlivějšího ze spravedlivých, a také na pravém zhodnocení věcí, stejně jako na vynikající schopnosti v rekrutování k islámu.

Vztahy s okolním světem jsou klíčové co do přehledu v mezinárodní politice, která IS obklopuje, přičemž aliance mají být garancí sil a vlivů, které lze ve prospěch islámského vůdcovství používat ve všech podobách. Podle zásad šaría není vůdcům dovoleno přijímat rozhodnutí směřující ke spojenectví se státem, který porušuje zásady šaría, na čemž se shoduje majorita ulamá [náboženští učenci] se symboly džihádu. Každá dohoda tak musí být založena na následujících předpokladech:
1. Vnitřní suverenita IS a zákaz jiným státům intervenovat do věcí islámského práva nebo obecných politik IS.
2. Ochrana hranic IS před každým mušrikem [rouhačem, modlářem], nevěřícími, agresory a jejich přáteli, protože žádné armádě nebo jiné síle není dovoleno překročit hranice Islámského státu, pod jakoukoli záminkou.
3. Ustanovení, že IS by neměl být svědkem jiného než dobrého zacházení s muslimy na jejich územích [smluvního partnera] a vzájemné náklonnosti k muslimům v jiných oblastech světa. Není dovoleno jednat s jiným státem, který má ve své historii nepřátelství k šíření islámu, budování mešit či útlak muslimů na svém území.
4. Ustanovení, že dohody mají plnit v první řadě zájem muslimů, ne zájem nevěrců.
5. Dohoda nemá zahrnovat žádná budoucí ustanovení dotýkající se svobod a suverenity muslimského státu, nemá počítat s žádnými dluhy, škodlivými závazky nebo podmínkami vedoucí k exploataci, a to ani v budoucnosti a s ohledy na státní zájem.
6. Stát, s nímž máme uzavřít dohodu, musí garantovat muslimům jejich práva a svobody.
7. Všechny body dohody musí být jasné imámovi [chalífovi] a jeho lidem.

V případě anulování kterékoli z podmínek nebo nedostatků v jejich plnění není imámovi dovoleno vést ummu a muslimy do takto pochybného svazku, jenž by ummu a její rozvoj potlačoval.

Kapitola X: Řízení médií

Vše výše řečené vede k prakticky ukotveným krokům, a tak jsou třeba principiální prostředky k jejich komplexnímu prosazování. Všechny ideje a aktivity by měly být oznamovány a povědomí o nich rozšiřováno v zájmu shora zmíněných praktických kroků. To nelze realizovat bez organizace médií – rozvětvené a komplexní v operacích a jednotné co do rámcového řízení v pozadí. Je tedy třeba jedné mediální základny rozvětvené ve vícero „kapes“ podle následujícího nástinu:

1. Hlavní základna

Je přímo spojena s Diwán al-Kalifa [kancelář chalífy] nebo Majlis al-Šura [poradní orgán] nebo s tím, kdo je reprezentuje, přičemž činitel k tomu určený má být propojen s vojenským velitelem, velícím bezpečnostním důstojníkem a chalífou samotným. Úřad implementuje hlavní principy a úkoly mediální práce a dohlíží na rozdělení provinciálních mediálních kanceláří a na ty mediální skupiny, které jsou podle provincií pojmenované, ale jinak na nich nezávislé [tzn. přidružené agentury a skupiny zmíněné níže]. Hlavní základna definuje priority tisku, vysílání a mediálních kampaní. Pomocí komisí přímo dohlíží na činnost kanceláří a podniká inspekce v provinciích a základnách aktivistů. Základna také zajišťuje přípravu mediálních pracovníků, jejich náklady a potřeby a dostává měsíční hlášení o činnosti každé kanceláře.

2. Média v provinciích

V každé provincii je mediální kancelář ve spojení s guvernérem osobně a koordinuje svou činnost s vojenským a bezpečnostním důstojníkem v daném regionu. Ředitel kanceláře je v přímém kontaktu s představitelem Hlavní základny. Mezi úkoly kanceláří patří pokrývání vojenských operací a jejich výsledků, záležitostí spjatých se završením každé velké vojenské operace nebo význačné vojenské činnosti, jakož i civilní záležitosti. Kancelář přitom prosazuje principy šaría a příslušný způsob života v provincii. Kancelář má být také v rámci provincie zainteresována na plnění úkolů tisku, distribuce a dohledu nad nimi.

3. Přidružené agentury a skupiny

Doporučuje se, aby vznik mediálních skupin nebo přidružených agentur byl koordinován v souladu se zájmy a potřebami mateřské kanceláře. Přidružené skupiny se specializují na sledování vojenských a civilních záležitostí v provincii nebo více provinciích, aniž by nesla jméno Základny nebo její symboly, které by ji přímo spojovaly s IS. Přidruženým skupinám není dovoleno pokrývat bezpečnostní operace nebo prosazování soudních rozhodnutí.

Toto jsou obecná doporučení uložená vám prostým otrokem Božím, služebníkem Islámského státu, aby vám byla majákem a průvodcem, jakož i obecnými či pohotovými podněty k systému organizace. Administrativním kádrům se dostane operačního výcviku podle dalšího programu.

Autor je vysoký představitel organizace Islámský stát.

Z anglického překladu původního dokumentu The Isis papers: a masterplan for consolidating power publikovaného na stránkách britského deníku The Guardian přeložil Roman Rops-Tůma.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies