Anketa: Fenomény roku 2015

Které světové a domácí události roku 2015 považují redaktoři A2larmu za klíčové a proč?

Apolena Rychlíková

Dělení Evropy
Evropa zažila složitý rok. Začíná to vypadat, že v důsledku migrační vlny dochází k několikerému dělení Unie. To však začalo už mnohem dříve. Nemá například smysl tvrdit, že všichni „směřují na Západ“. Je čím dál tím jasnější, že to ani nejde – východní a jižní země sedmadvacítky jsou de facto kolonizovány. Buď jsou levnými montovnami, nebo ekonomicky podrobenými státy, ve kterých už takřka neexistuje demokracie na úrovni národní politiky. Solidarita s uprchlíky, jak ji předvedly Německo či Švédsko, se zdá být pevně svázána s ekonomickou kondicí státu. Výjimku paradoxně tvoří Řecko – možná proto, že nefungující, násilně privatizovaný stát dal vzniknout mnoha aktivitám zdola, které stojí na myšlence vzájemnosti. Zcela jiným případem je Maďarsko. Ovšem dokud Orbán neohradil hranice ostnatým drátem, málokoho zajímalo, že se Maďarsko dlouhodobě vzdaluje demokracii. Nacionalistickou rétorikou i politikou Orbán přiživuje nenávist vůči sociálně vyloučeným a menšinám už po léta. Koncem roku se touto cestou oficiálně vydalo i Polsko a celkově je evropský východ až hrdý na „racionální obranu národních zájmů proti naivnímu pseudohumanismu“. V roce 2016 budou tyto tendence sílit a propasti se zvyšovat. Otázkou zůstává, jak obnovit důvěru v projekt, který kdysi vznikl právě na myšlenkách boje proti nacionalismu, mírové kooperace a zvyšování blahobytu obyvatel Evropy, když razantní rozdíly mezi jednotlivými zeměmi jsou dnes důvodem k vzájemné nevraživosti evropských států a ještě větší nevraživosti vůči všemu „mimo Evropu“. Jenže silná a spolupracující Unie bude potřeba.

Sílící eko-sociální hnutí
Je jasné, že v budoucnosti budeme čelit problematičtějším okamžikům, než jsou statisíce uprchlíků z válečných zón. Globální oteplování a problematika klimatické nespravedlnosti se stanou hybnou silou celé planety víc, než si dnes jsme schopni představit. Proto považuji letošní rok za důležitý z hlediska několika úspěchů eko-sociálních hnutí. Především jsou to porážky ropné společnosti Shell, energetický obrat Německa, upouštění od neekologických investic ve Francii a protesty během klimatického summitu. To vše dává na poli globálního aktivismu důvod k opatrnému optimismu. Je však nutné cíleně a sebevědomě začít propojovat právě otázky ekologie a spotřeby, západního blahobytu a vykořisťování zemí třetího světa, abychom do pár let nestáli před otázkou zániku toho typu civilizace, na který jsme možná až moc samozřejmě zvyklí. Bez silného a na většinou společnost orientovaného ekologického hnutí to nepůjde.

Otevřená xenofobie
Málokoho asi překvapí, když jako nejstrašidelnější letošní společenskou tendenci uvedu silný posun směrem k otevřené xenofobii, kterého se účastní jak česká politická reprezentace, tak média a samozřejmě valná část obyvatelstva. Letitá absence společenského dialogu a vzájemnosti založené na toleranci a pochopení (ne na ostrakizování „neúspěšných“ těmi „úspěšnými“) vyústila v panický strach z neznámého. Martin Konvička si jen osedlal koně, který tu mezi námi pobíhal už dlouho. Ti vzdělanější a movitější jeho existenci s výsměchem a lehkovážností ignorovali jako projev neúcty „lůzy“ k výdobytkům polistopadového směřování, jako kverulantství a omezení pramenící z vlastní neschopnosti. Začal je pohoršovat, až když byl zkrocený otevřeně xenofobním a protiústavním Blokem proti islámu a posvěcený prezidentem Milošem Zemanem. Jenže se zdá, že nám opravdu už možná ujel vlak.

Vlna solidarity
Autonomní a sociální centrum Klinika, Iniciativa Hlavák, Czech Team a tisíce dalších dobrovolníků – když už se zdálo, že nenávist k uprchlíkům trápí jen hrstku aktivistů, vzedmula se velká solidární vlna a postavila se vylučování a xenofobii: od prvních projevů vymezení se proti sílícímu rasistickému diskurzu v podobě několika petic a otevřených dopisů přes prouprchlické demonstrace až k reálné pomoci. Na Kliniku běhemm několika dnů dorazilo takové množství lidí s dary, že se stala symbolem pražské humanitární pomoci. Do českých detencí, ale i Maďarska, Srbska či Řecka bylo vypraveno několik desítek dodávek. Z celé republiky se vydávaly stovky lidí dobrovolničit do postižených oblastí v Evropě. Facebook byl přehlcený skupinami, které organizovaly a koordinovaly pomoc. Dodnes čeští uprchlíci pomáhají – třeba na ostrově Lesbos.

Díky Iniciativě Hlavák se podařilo pomoci stovkám propuštěných z detencí, kteří by jinak zmateně a poníženě – v letním oblečení, bez peněz a s igelitkou v ruce – bloudili po Praze. Dnes je z ní takřka profesionální organizace, pokrývající mnohem širší agendu (například návštěvy a právní pomoc zadržovaným uprchlíkům v detencích). Doufám, že se formy spolupráce proti nenávisti podaří udržet i do jiných bojů a že časem začnou právě tyto „koalice solidarity“ určovat směřování společenského dění a ne na něj jen reagovat.

Jan Bělíček

Konec války v Sýrii v nedohlednu
To, co v roce 2011 začalo jako občanská válka a jeden z výhonků tzv. arabského jara, se v letech 2014 a 2015 přeměnilo ve válečný konflikt celosvětového významu a globálního dopadu. Válka proti režimu Bašára Asada se stala nejviditelnějším bodem krize celého Středního východu. Do soupeření Saúdské Arábie a Íránu o hegemonii nad arabským světem se v polovině minulého roku zapojilo Turecko i Izrael. Letos se zatím nepříliš významně začala angažovat i řada států Evropské unie a razantněji pak Rusko. Jestliže ubránění severosyrského města Kobani na konci ledna letošního roku kurdskými jednotkami YPG (za výrazného přispění amerického bombardování) započalo ústup Islámského státu ze severovýchodní části Sýrie, vstup Turecka do „války proti terorismu“ naopak situaci v Sýrii nadále znepřehlednil a oddálil řešení tamější krize na neurčito. Není se ovšem čemu divit. Žádná z mocností totiž konec válčení nechce zadarmo a vyvažovat neskutečně rozmanité zájmy Ruska, Turecka, Saúdské Arábie nebo Spojených států je takřka nemožné. Konec války v Sýrii je tak stále v nedohlednu.

Jeremy Corbyn předsedou britských labouristů
Vítězství Jeremyho Corbyna ve volbách nového předsedy labouristů vyrazilo Evropě dech. Poprvé se do čela jedné z nejvýznamnějších stran skutečně důležité evropské země dostal kandidát radikální levice. Jeho politická agenda je zatím jedinou možnou odpovědí na renesanci krajně pravicové a nacionalistické politiky v Evropě. Podle některých průzkumů se mu dokonce podařilo uzmout voliče nacionalistické straně UKIP, aniž by však v podstatných lidskoprávních otázkách zbytečně ohýbal hřbet. Důkazem může být třeba to, že krátce po svém zvolení novým předsedou Labour Party vyrazil na demonstraci Refugees Welcome, kde promluvil k desetitisícům lidí o povinnosti britského lidu pomoci uprchlíkům utíkajícím z válkou zdecimovaných zemí. Pokud se Corbynovi podaří v britské politice skutečně uspět, stane se nejlepší odpovědí na politické strategie některých českých sociálních demokratů tvrdících, že jedině protiuprchlická rétorika jim pomůže politicky zlikvidovat krajně pravicové politické síly, které jsou v Česku na vzestupu.

Konzervativní kontrarevoluce českých elit
Často slýchám, že za xenofobními a protiuprchlickými názory české veřejnosti je potřeba hledat sociální, ekonomickou a jinou deprivaci a že není na místě se jejich zastáncům smát. Za vzestupem ultranacionálních a xenofobních hlasů je však podle mě potřeba hledat především konzervativní kontrarevoluci elit. I když nebudu počítat prezidenta země a šéfredaktory nejvýznamnějších českých deníků, je jasné, že s velmi konzervativními (jemně řečeno) názory na arabský svět, uprchlíky, humanitní vědy či neziskové organizace tento rok vyrukovalo nespočetné množství lidí, kteří hráli a bohužel stále hrají roli veřejných intelektuálů (Václav Cílek, egyptolog Miroslav Bárta, kardiochirurg Jan Pikr, sociolog Jan Keller a další). Ostatně v čele populární antiislámské iniciativy Islám v ČR nechceme také nenajdeme rozhořčené nezaměstnané či manuálně pracující dělníky, ale akademické pracovníky, kteří v sobě objevili politické ambice (Konvička, Hampl). Identitářský hněv se tak tento rok servíroval shora, a nikoli naopak.

Nová městská politická hnutí
Především v Praze a Brně v komunálních volbách na podzim 2014 uspěly nové politické subjekty, které chtěly zatočit se zaběhanými pořádky v místních samosprávách. Nejvýznamněji uspěla hnutí Žít Brno a Praha 7 sobě. Brňané se dostali dokonce do vládnoucí koalice a rozhodují o nejvýznamnějších záležitostech městské politiky. Hnutí Praha 7 sobě zase vládne v jednom z nejdůležitějších pražských okrsků. Přestože se mu nejspíš nepodaří zastavit zhovadilý developerský projekt Palác Stromovka, jako obyvatel Prahy 7 vidím pozitivní změny na každém kroku. Na pražském magistrátu jsou zase hodně vidět Zelení (především díky Matěji Stropnickému), ale také Piráti, kteří dokázali své čtyři hlasy využít opravdu efektivně. Všechny tyto strany a uskupení zatápí vyčerpaným a zdiskreditovaným politickým strukturám a daří se jim prosazovat řadu pozitivních kroků. Teď už jenom přijít na to, jak tento lokální – a nutno dodat, že zatím jen velkoměstský – elán přetavit v celorepublikovou změnu. Ano, byla by to změna směrem k liberálnímu středu či umírněné levici, ale český volič v současnosti skutečně nemá moc na výběr.

Jaroslav Fiala

Protektorát nad Řeckem
V první polovině roku 2015 se v masmédiích skloňovalo slovo „Řecko“. Právě osud této země je vpravdě symbolický. Připomněl nám totiž, kolik lidí v Evropě stále věří mýtům puritánského kapitalismu. Po vítězství levicové Syrizy a dramatických vyjednáváních s věřiteli a evropskými politiky se výsledkem stalo – bez nadsázky – ustavení finančního protektorátu nad zadluženým Řeckem. Známý německý filosof Jürgen Habermas shrnul výsledky jednání o Řecku těmito slovy: „Faktická redukce členského státu na protektorát je v otevřeném rozporu s demokratickými principy EU.“ Jenže kdo dnes věří na demokracii? Titulky novin nyní již pochvalně referují o tom, že Řecko bude zavádět „nutné reformy“, masivně privatizovat a že na čtyřicet let pronajme svá letiště Němcům. Na adresu „řeckých dlužníků“ se dosud používaly ty nejhorší nadávky – lidová tvořivost Řeky ocejchovala jako „línou verbež popíjející ouzo“ a masmédia je postavila do kontrastu k tvrdě pracujícím a spořivým Němcům. Řecko bylo jakousi pomyslnou baštou, která musela být dobyta, aby v dalších zemích nemohla nabrat dech „radikální levice“, či jak nazvat ty, kteří věří, že je třeba klást na první místo člověka a jeho potřeby před nesmyslnými ekonomickými tabulkami, „náladami trhů“ a ratingovými agenturami. Místo toho se kolem Řecka v sadistickém opojení shlukli novináři, politici a také mnoho řadových Východoevropanů, kteří jsou nezřídka mnohem zbídačenější než samotní Řekové. Mnozí Češi, Slováci, Poláci a další nemohli vystát, že se někdo opovážil vzbouřit proti „tvrdému makání“ a „splácení dluhu“ za každou cenu – tedy věcem, k nimž jsou oni sami nuceni každý den.

Encyklika Laudato si’ papeže Františka
Osmnáctého června představil Vatikán papežskou encykliku nazvanou Laudato si´ (Pochválen buď). Tento dokument ostře kontrastuje se způsobem, jakým bylo naloženo s Řeckem a jak je zacházeno s námi všemi. Základní otázka encykliky papeže Františka zní: „Jaký druh světa chceme zanechat těm, kteří přijdou po nás, dětem, které právě vyrůstají?“ Encyklika poukazuje na plundrování naší planety ve jménu honby za ziskem, neudržitelné postavení milionů nejchudších a drastické vykořisťování zemí globálního Jihu: „V různém smyslu národy v rozvojovém světě, kde se nacházejí nejdůležitější rezervy biosféry, dále živí růst bohatých zemí na úkor vlastní přítomnosti i budoucnosti. Země chudého Jihu jsou bohaté, ale přístup ke statkům a zdrojům nutným k uspokojení jejich životních potřeb je jim odepřen systémem obchodních vztahů a soukromého vlastnictví, jehož struktura je perverzní.“ Papež dále vyzval k co nejrychlejšímu mezinárodnímu řešení problému klimatické změny. A také poukázal na finanční krizi z let 2007 a 2008 – především na to, že politici nereformovali finanční systém a neomezili spekulativní finanční praktiky. Místo toho „zachraňovali za každou cenu banky“, což nakonec „zaplatila veřejnost“. Jak dále stojí v encyklice, ukázala se tím „absolutní moc finančního systému, moc, která nemá žádnou budoucnost a přinese nevyhnutelně další krize po dlouhém, drahém a pouze zdánlivém ozdravění ekonomiky“. Encyklika Laudato si’ jednoznačně odmítá redukci člověka a přírody na pouhý „zdroj“, který je možné zahodit, když přestane sloužit. Klade na stejnou úroveň vztah člověka ke společnosti a přírodě a žádá po něm „ekologickou konverzi“. Papež přitom spojil otázku ekologickou a sociální. Může být, že se řada čtenářů přivyklých na český predátorský kapitalismus nad papežovou encyklikou cynicky pousměje. To však nemění nic na jejím významu.

Rozklížení dělby pravice-levice v Česku
Řada lidí tvrdí, že v Česku neexistuje levice. A tento názor má své opodstatnění, třebaže to zdaleka není jen problém České republiky. Filosof Alain Badiou tvrdí, že „evropská levice upadla do nevratného kómatu“, takže levicové strany jsou už jen „manažery globálního kapitalismu“ – a česká sociální demokracie není výjimkou. Evropu trápí následky krize eurozóny, politické reprezentace v jednotlivých zemích ztrácejí důvěru lidí a k tomu se přidala krize kolektivních identit. S odpovědí se snaží přijít krajní pravice, která – v nejrůznějších mutacích – volá po předefinování politického národa. Popírá princip rovného občanství a chce založit naši identitu na vylučujícím etnickém nebo náboženském principu. Ostatně to se již plně projevilo v odporu proti uprchlíkům. Vždyť už řadu měsíců Češi burcují proti „cizákům“ a ve jménu „judeokřesťanských hodnot“ proti muslimům. V případě české parlamentní levice je to ovšem zvlášť pikantní. Jestliže totiž levice nedokáže bojovat s dopady globálního kapitalismu, případně ani s mafiánským kapitalismem českého typu, zbývá jí ještě xenofobní karta. Prostě řečeno: do střetu s velkým kapitálem se jí nechce. Zato všichni cítí, že „boj“ se zbídačenými a zoufalými lidmi, kteří prchají před válkou, nelze prohrát. Protiuprchlická hysterie v Česku tak vede ke zvláštním shodám. Předseda ODS se nyní předhání s funkcionáři z ČSSD a KSČM či s Milošem Zemanem o to, kdo je pravověrnější obránce „západní civilizace“. A naopak, spousta mimoparlamentních levičáků (liberálních i radikálních) hájí uprchlíky, a je tak tlačena k „pravdoláskařským“ liberálním elitám. Tedy k těm, s jejichž politikou privatizace sociálního státu a nekritickým poklonkováním americkému hegemonovi dosud ostře nesouhlasila. Je ostatně pozoruhodné, že na demonstracích za uprchlíky nyní čas od času vlají anarchistické zástavy vedle vlajek NATO či EU. Klíčová otázka proto zní: co dnes vlastně znamená levice? Co vůbec chce? A kdo bude nositelem její politiky?

Nezávislé myšlení
Jakkoliv to může znít banálně, je důležité, že v současné situaci stále existují nezávislé a kritické hlasy, k nimž patří i komentářový web A2larm nebo časopis A2. Neřídí nás žádné mocné skupiny a nemáme za sebou ani oligarchy s ambicemi vládnout této zemi. Vede nás především snaha o to, abychom v tom všem nezblbli. Budeme dál hájit kritické myšlení a hodnoty, jako jsou rovnost, svoboda a solidarita. Sluší se proto poděkovat všem našim autorům, čtenářům i diskutérům. Pouze s vaší pomocí může naše médium existovat. A jen díky vaší přízni můžeme společně vstoupit do roku 2016.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies