Nevyhraněné výsledky nedělních parlamentních voleb mohou vést k patové situaci na politické scéně ve Španělsku. Vedle ekonomie budou totiž důležité i rozhovory o uspořádání španělského státu a o jeho možné federalizaci. Pravice je sice v menšině, stále je ale dost silná na to, aby mohla znemožnit jakoukoliv změnu.
Žádný řecký scénář
Nedělní volby nemají jasného vítěze, a každá ze stran tak může opěvovat své úspěchy. Lidová strana (PP) požádala krále o opětovné jmenování svého lídra Mariana Rajoye premiérem, protože PP je i nadále nejsilnější stranou na politické scéně. Socialisté z PSOE se sice musí vypořádat s nejhorším výsledkem jejich historie, ovšem, jak zdůraznil generální sekretář strany Pedro Sanchez, „PSOE je největší stranou na levici“. Úleva z neuskutečněného sorpasso ze strany Podemos je velká. Nová hnutí, tedy Podemos a Ciudadanos, mají v Cortes, španělském parlamentu, přes stovku mandátů, a oprávněně poukazují na konec postfrankistického systému založeného na dvou velkých stranách. To, že jsou lidovci a socialisté stále nejsilnějšími španělskými stranami, však ukazuje, že řecký scénář je Španělsku velice vzdálený.
Podemos se právem chlubí, že jsou jedinou stranou, která reprezentuje celou kulturní pestrost španělského státu. V Katalánsku a baskických zemích se Podemos stali nejsilnější politickou silou a přeskočili v preferencích tradiční separatistická hnutí.
Podemos se podařilo dohnat ztráty zapříčiněné krizí způsobenou katalánskými zemskými volbami. Dlouho se totiž zdálo, že příznivci Pabla Iglesia skončí až čtvrtí – za Ciudadanos a socialisty. Dobrý volební výsledek však není jen důsledkem úspěšné kampaně. Podemos se poučili z Katalánska a přestali přehlížet otázku uspořádání Španělského státu, která se stává stejně klíčovým tématem jako ekonomická situace. Podemos tak v některých regionech sestavili smíšené kandidátky s místními hnutími, které nakonec přinesly třetinu zvolených poslanců.
Toto politické procitnutí vedlo Podemos i ke změně rétoriky. Hnutí začalo více mluvit o vytvoření „mnohonárodnostního státu“, který by přenesl celou řadu kompetencí na samosprávu a zemské instituce. Podemos se právem chlubí, že jsou jedinou stranou, která reprezentuje celou kulturní pestrost španělského státu. Ba co více, v Katalánsku a baskických zemích se Podemos stali nejsilnější politickou silou a přeskočili v preferencích tradiční separatistická hnutí. Vedle ekonomiky a přerozdělení bohatství ve společnosti se tak toto téma stalo pro politickou prezentaci hnutí určujícím. Federalizace by podle ní měla přiblížit výkon moci občanům. Na druhé straně zůstává nejasné, jak Podemos odpovědí té časti autonomistických hnutí, jež zpochybňuje míru solidarity mezi jednotlivými regiony Španělska.
Vítězství až v druhém kole
Žádná ze stran nemá po nedělních volbách vyhovující podmínky pro sestavení vlády. Lidovci nemají většinu ani s otevřenou či tichou podporou Ciudadanos. Vzhledem k dosavadnímu zamítavému přístupu k tématu reformy španělského státu nemohou počítat ani s podporou regionálních stran, které v nové dolní sněmovně drží téměř třicet (naprosto klíčových) mandátů. Ani protilidovecký trojzubec PSOE, Podemos a Ciudadanos není příliš pravděpodobný. Společný programový základ možných partnerů je mizivý a Ciudadanos beztak již oznámili odchod do opozice. Pedro Sanchez by si mohl u obou stran vyjednat tichou podporu, která by mu stačila k relativní většině, kterou potřebuje v druhém kole hlasování o důvěře. Ovšem menšinová vláda strany, která drží pouhých 90 poslanců z celkových 350 v dolní Komoře, se nejeví ani jako pravděpodobné, a už vůbec ne stabilní řešení.
Stále otevřenou možností je levicová koalice, podobná nedávno sestavené portugalské vládní většině. Podemos a PSOE sice společně mají jen 159 hlasů, dalších 17 hlasů by však mohly dodat regionální strany. I z tohoto důvodu Podemos zmínili v bodech, kterými podmiňují vznik koalice se socialisty, reformu politických institucí směrem k mnohonárodnostnímu státu. Problémem je, že eventuální vládní koalice nemůže v této oblasti slíbit téměř nic. Jakákoliv změna ústavy totiž potřebuje i souhlas dvou třetin Senátu, kde však má i po nedělních volbách většinu Partido popular, která je proti jakýmkoliv změnám.
Ani v ekonomické doméně nebude jednoduché najít shodu. Výchozí body PSOE a Podemos jsou protichůdné: socialisté chtějí zcela respektovat evropské dohody a považují návrhy Podemos za dětinské a nerealistické. Fialové hnutí naopak považuje pokračování politik austerity zakotvených v evropských dohodách a španělské ústavě, kam bylo včleněno pravidlo vyrovnaných rozpočtů, za nesmyslné a sociálně škodlivé. Po neúspěchu Syrizy však Podemos poněkud zmírnili svou rétoriku, ačkoliv stále požadují svolání mezinárodní konference o dluhu, která byla na půl ústa přislíbena členy eurozóny řeckému premiéru Tsiprasovi.
Podemos mají navíc vnitřní dilema, nakolik se angažovat ve prospěch koalice se socialisty. Voliči fialového hnutí zřejmě očekávají, že strana udělá něco proto, aby se nevrátili k moci lidovci. Přitom na komunální a regionální úrovni Podemos vládnou společně se socialisty v celé řadě měst. Ale ani socialisté nejsou z eventuální společné vlády s Podemos nadšení. Pedro Sanchez patří k nové generaci levicových čtyřicátníků à la Manuel Valls či Matteo Renziho, kteří levicí na levici upřímně pohrdají. Vyloučena není ani velká koalice, které se socialisté bojí jako čert kříže. Lidovci již v pondělí apelovali na socialisty a Ciudadanos, aby sestavili vládu na obranu ústavního pořádku. Teprve se ukáže, zda strašák ohrožení národní jednoty na socialisty dostatečně zapůsobí.
Krize ještě neskončila
Nakonec v této loterii o vládu vyhraje ten, kdo dokáže vzbudit nejmenší odpor. Pokud premiér jmenovaný králem nedostane v prvním hlasování o důvěře absolutní většinu hlasů, může do 48 hodin požádat o další hlasování o důvěře – v tomto případě mu však pro jmenování stačí pouhá relativní většina, neboli počet hlasů pro důvěru musí převyšovat počet hlasů proti důvěře. S taktně vyjednanou absencí jednotlivých stran tak lze získat menšinové jmenování premiéra. První hlasování o důvěře však také zahajují politický countdown: pokud dva měsíce po prvním hlasování o důvěře nedostane žádný z kandidátů na premiéra důvěru, je Sněmovna automaticky rozpuštěna a vyhlašují se nové volby.
Ať se stane premiérem kdokoliv, bude muset nová vláda čelit tomu, že země je nyní na sociálním dně s nezaměstnaností kolem dvaceti procent a čtvrtina obyvatelstva je ohrožena chudobou. Významné regiony se pokoušejí o odtržení a zároveň praská jedna hospodářská bublina za druhou. Po hypoteční a bankovní krizi je tentokrát na řadě fotovoltaika, jelikož španělský gigant v tomto odvětví, společnost Abengoa, je na pokraji krachu. Korporace, jejíž pád by ohrozil desítky tisíc pracovních míst, ještě nepadla jen díky injekcím likvidity ze strany bank. I přes triumfální sdělení vládnoucích politiků a mainstreamových ekonomů krize ještě zdaleka neskončila, a to ani ekonomická, ani společenská.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.