Íránská umělkyně, feministka a novinářka Haleh Anvari začíná svou performance Síla klišé (Power of A Cliché) fotografií, která zachycuje trojici žen v pestrobarevných čádorech (tradiční íránský ženský splývavý oděv podobný plášti), jak stojí uprostřed prašné cesty a hledí k horizontu. Následuje snímek rámu perského zrcadla zdobeného drobnými střepy, v nichž se násobí odraz ženské tváře, když Haleh promluví: „Jmenuji se Haleh. Jsem Íránka. Jsem muslimka. Jsem liberální. Jsem žena. Čtyři věci, jimiž je dnes, v těchto časech, těžké být!“
Haleh tak působivě vyjadřuje svou frustraci z toho, že je jako žena z Blízkého východu a muslimka odsouzena být ikonou jak v Evropě, tak ve svém domově, Íránu. Toto ikonické vnímání přitom popírá její mnohovrstevnatou identitu a fixuje ji jako referenční objekt střetu civilizací. Podle Haleh jsou ženy tematizovány v některých západoevropských a konzervativních islámských diskurzech velice problematicky; způsobem, který upevňuje představu ženy a jejího šátku jako hranice mezi jejím já a druhými.
Islámský feminismus odmítá normativní dichotomie mezi Východem a Západem, mezi sekulárním a náboženským. Problematizuje je jako důsledky kolonialismu, které byly následně politizovány islamisty a zarámovány jako rigidní a nevyhnutelně nepřátelské póly.
Mnoho Evropanů běžně považuje muslimské ženy (zahalené šátky) za utiskované a nevzdělané. Téma islámského feminismu přitom zaráží jak Evropany (některé s velmi liberální orientací), tak konzervativní muslimy! Co tyto dva odlišné proudy svádí dohromady je monolitická definice a pochopení islámu, jež stále dominují obecnému i akademickému diskurzu. Velice často slýcháme věty jako „Islám je“, „Korán říká“ nebo „dle islámského práva či práva šaría“. Ale málokdy bývá zdůrazněna základní skutečnost, totiž že svaté písmo a zákony z něj odvozené jsou předmětem lidské interpretace. Samozřejmě že náboženská víra a organizované náboženství jsou propojeny, ale nejsou totožné, jak by mohlo vyplývat z tvrzení, která obě dimenze označují bez rozdílu jako „islámské“ nebo „náboženské“. Ziba Mir-Hosseini, antropoložka práva působící na University of London a zakládající členka Globálního hnutí za rovnost a spravedlnost v muslimské rodině (Global Movement for Equality and Justice in the Muslim Family), říká: „Ti, kteří mluví o islámu či o náboženství v souvislosti s islámem, nerozlišují to, co je obvykle rozlišováno, když se mluví o náboženství v jiných kontextech, zejména přehlížejí rozdíl mezi vírou (a jejími hodnotami a principy) a organizovaným náboženstvím (institucemi, právem a praktikami). Výsledkem jsou nebezpečné polemické a řečnické obraty, které buď oslavují víru, aniž by přihlédly k hrůze a zločinům páchaným v jejím jménu, nebo víru odsuzují na základě jejího ztotožnění s oněmi zločiny.“
Z čeho islámský feminismus vychází?
Jak tedy muslimský feminismus čerpá z islámu? Muslimské feministky a feministé staví na rozdílu mezi šaríou, zjeveném právu (znamenajícím doslovně cestu), jež představuje celkovou boží vůli, jak byla zjevena proroku Mohamedovi, a fiqh, neboli právní vědou (doslova „porozumění“), která ztělesňuje lidskou snahu určit a získat právní normy z posvátných pramenů islámu, tedy koránu a sunny (praktiky Mohameda, obsažené v hadísech, tradicích). Potíže pramení z toho, že fiqh je často chybně zaměňován s šaríou, a to jak v lidových muslimských diskurzech, tak politiky, akademiky a právními odborníky.
Islámský feminismus tvrdí, že zatímco šaría je posvátná, univerzální a věčná, fiqh je lidského původu a jako jakýkoliv jiný právní systém podléhá změně. Margot Badran, historička Blízkého východu a islámských společností a odbornice na gender studies v Centru pro muslimsko-křesťanské porozumění (Center for Muslim-Christian Understanding) na Georgetown University, píše: „základní podstata islámského feminismu čerpá z textů a děl muslimských představitelů jako praktik a prvků feministického diskurzu, které jsou založeny na koránu a odvozují z něj svůj mandát, přičemž se soustředí na práva a spravedlnost v rámci genderové rovnosti mezi ženami a muži v celkovém chápání jejich bytí. Islámský feminismus objasňuje myšlenku genderové rovnosti jako nedílné součásti koránického pojetí rovnosti všech lidských bytostí a volá po zavedení genderové rovnosti ve státních a veřejných institucích a v každodenním životě. Odmítá dichotomii veřejné/soukromé (která ostatně chybí v rané islámské právní vědě či fiqh) a buduje celkovou ummu, v níž jsou ideály koránu naplňovány ve všech oblastech.“
Islámský feminismus odmítá normativní dichotomie mezi Východem a Západem, mezi sekulárním a náboženským. Problematizuje je jako důsledky kolonialismu, které byly následně politizovány islamisty a zarámovány jako rigidní a nevyhnutelně nepřátelské póly. Islámský feminismus a čtení islámu prizmatem rovnosti se zasazuje o oddělení státu a náboženství a rezolutně trvá na pojmu sekulárního státu, který zajišťuje svobodu vyznání, přičemž chápe, že sekulární není synonymem nenáboženského nebo protináboženského.
Mediálně nadužívané termíny, kterým je přisuzována obecná platnost, jako jsou Západ, islám, arabský region nebo Amerika více zatemňují, než osvětlují. Profesorka sociologie na University of Nottingham Amal Treacher říká: „Tyto termíny odkazující na národy nebo státy zakrývají složitost, zplošťují rozdíly uvnitř a mezi národy a jejich používání podrývá možnost skutečně umístit a vymezit rozdíly a podobnosti mezi islámskými společnostmi a Západem.“
V době, kdy neokoloniální intervencionistický militarismus na straně jedné a na straně druhé radikalismus a násilí (obojí ve formě xenofobních/islamofobních a radikálně islamistických ideologií) nabírají na síle v politických diskurzech a praktikách, a to ve jménu odlišností a jejich ústřední ikony, ženského subjektu, je existenciálně nutné demystifikovat islám a muslimy, ono Jiné pro západní identitu (a naopak). Vzájemná neznalost je totiž příčinou problému.
Nepodceňujte sílu klišé
Stejně jako ostatní lidé i muslimové stále častěji žijí, ať už z volby nebo nutnosti, v různých koutech světa a natrvalo nebo dočasně se stěhují mezi státy a kontinenty. Zároveň jsou ovlivňováni rozmanitými kulturami a identifikují se s nimi. Islámský feminismus slouží lidem při vyjednávání mezi vícero identitami, přičemž je nutné mít na paměti, že mnohonásobnými identitami jsme obdařeni všichni, i pokud žijeme v kontextu jedné kultury. Toto vyjednávání lze však uskutečnit jen tehdy, budeme-li si vzájemně a rovně naslouchat a učit se o podobnostech a rozdílech a vzdáme-li se eurocentrického nadhledu a fanatických odsudků. Opustíme představu, že jsme vyvoleni k záchraně muslimských žen a namísto toho budeme rozvíjet svůj vhled a vnímavost s cílem učinit svět spravedlivějším.
Tento text začal s Haleh, a proto jej zakončeme jejím skvělým závěrem: „Je smutná pravda, že Západ, civilizovaný svět, jak rád sám sebe nazývá, vidí všechno černobíle. Buď jsme s vámi, nebo proti vám. Buď jsme pozápadnění, nebo fundamentalisté. Buď jsme dobří, nebo zlí. Jsem Haleh. Jsem žena. Protože si z nějakého důvodu zakrývám vlasy, pozorujete mě důkladněji než sami sebe. Mé zahalení vás přitahuje, vzrušuje – jako zabalený dárek. Je legrační, že namísto toho, aby mě chránilo a vymazalo, mne mé zahalení činí výjimečnou. A nutí vás zírat, toužit, chtít vědět, co je pod ním. Žádný div, že se potřebuji chránit! Jmenuji se Haleh a jsem Íránka. Žiji v domě, ne nepodobném tomu vašemu, se zdmi a okny. Přijďte do mého domu a uvidíte, jak snadné je být více než jednou věcí, (…) uvidíte mě takovou, jaká opravdu jsem. Jsem Haleh. Jsem žena. Jsem obraz a tvůrce obrazu. Jsem ikona a ničitelka ikon. Trvám na životě a barvě. Mám hlas. Jsem v pohybu a nic v mém životě není černé, nebo bílé. A vy! Nikdy nepodceňujte sílu tohoto klišé!“
Autorka působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
Z angličtiny přeložil Petr Mezihorák.