„Tenhle Bond je jiný,“ pomrkávaly na publikum předchozí tři bondovky s Danielem Craigem. Spectre je jednoznačně nejhorším filmem Craigovy bondovské éry, pro diváky má navíc novou zprávu: Bond je možná jiný, ale je to úplně jedno.
Žádná z bondovek s Craigem nepřekonala civilní, soustředěné Casino Royale, díky kterému se zdálo, že postava jako agent Jejího veličenstva může existovat i v 21. století. Podobně jako v případě Sherlocka Holmese se britské popkulturní dědictví ukázalo natolik silné, že k jeho oživení stačilo nakonec vlastně docela málo. Quantum of Solace zachovalo podobný tón jako Casino Royale, v porovnání s ostatními díly má však charakter celkem snadno zapomenutelného výplňového materiálu. Až motiv strachu z konce slavné éry symbolizovaný ve Skyfall Turnerovým obrazem staré válečné lodi vlečené k rozebrání ozřejmil agentovo zestárnutí. Nikoliv tím, že na ně upozornil, ale tím, že potvrdil bezradnost tvůrců, jak naložit s Bondovou budoucností. Scenáristé jako by pokrčili rameny a rozhodli se ve starém světě plném ruin zůstat a vznešeně vzpomínat. Spectre je v podstatě film pro pamětníky.
Retro jízda v novém světě
V Craigově podání prodělal částečnou proměnu samotný charakter Jamese Bonda. Citlivější Bond schopný sebereflexe však stále vězí v tom samém univerzu. Příběhy jednotlivých filmů jsou tradičně triviální a ignorantské k době svého vzniku. Mělkost jejich proměny vynikne, když M vědomí vlastní (tedy filmové) obstarožnosti vysloví před komisí, která se chystá jeho úřad zrušit. „Naše nepřátele už nenajdete na mapě. Nejsou to národy, ale jednotlivci. Náš svět není přehlednější, naopak. Všechno je ukryto ve stínu.“ Bondovky tak sice s dvacetiletým zpožděním reflektují konec studené války, jedinou odpověď, kterou na nové otázky dávají, je však ujištění o vlastním odhodlání jít dál.
Je těžké hrát si v roce 2015 na agenta mocného království a hegemona světového dobra likvidujícího holýma rukama bosse zločineckých organizací po celém světě.
Postsnowdenovský svět skutečně není přehlednější, charakter jednotlivých aktérů a institucí je silně ambivalentní a ani v době studené války nebyl tak snadno čitelný, jak se film snaží naznačit. Rozlišovat mezi hrdiny a padouchy je nějakou dobu z módy i v kontextu ambiciózních thrillerů nebo televizních seriálů. Přesto bondovští scenáristé neváhají Craigovi poslat do cesty Javiera Bardema s manýrou exaltovaného gaye nebo Christophera Waltze přehrávajícího obvyklou roli zloducha s vystupováním důvěryhodného úředníka.
„Žijete v ruině, pane Bonde, jen to ještě nevíte,“ vysloví zřejmé na ostrově zaplněném chátrajícími zbytky prázdného města Javier Bardem. Bondovskou sérii tak dovede na vrchol sebereflexivnosti, se kterou si v následujícím filmu poradí skutečně zoufalým způsobem – po úvodním repete motivu zrušení MI6 pro její zbytečnost rozjede Spectre retro jízdu bondovským univerzem, a vrátí se tak k základu, který Skyfall prohlásil za ruinu.
Z posledního Bonda stojí za to jen úvodní akční sekvence, v níž agent způsobí v Mexiku destrukci několika budov a při rvačce ve vrtulníku ohrožuje dav Mexičanů v maskách smrtek, kteří přišli oslavit Den mrtvých. (Narážky na překonanost bondovek se zdají být tvůrčí obsesí.) I linku, která do protagonistova světa přináší náznak reflexe současnosti v podobě obav z dronů, které mají agenty nahradit, však přehluší starý známý příběh. Původem všeho zla je Christopher Waltz coby hlava supertajné organizace, jejíž členové nosí stejný prsten a scházejí se o půlnoci v potemnělém paláci. Jejími členy jsou také všichni tři záporáci z předchozích dílů. Waltz je žárlivým synem muže, který Bonda vychoval.
Snobství navěky
Trvalá je i záliba agenta 007 v luxusu, s níž však boduje i u současného publika, aniž by působil jako figura ze starých časů. Vůči pokrizovým blockbusterům, jako jsou Hunger Games, Elysium, Edge of Tomorow nebo District 9 s jejich postapokalyptickou estetikou, jsou bondovky žádaným kontrapunktem a jimi vystavovaný design diskutovaným tématem. Craig možná změnil Bondův vztah k ženám, sobě samému a své práci, právo na luxus však pro něho zůstává svaté. V Quantum of Solace odmítne agentkou Fields objednaný pokoj pro „učitele na cestách“, který má ladit s Bondovou falešnou identitou a raději si v pětihvězdičkovém hotelu objedná apartmá pro „učitele, kteří zrovna vyhráli v loterii“. Přes Craigovu mladistvost tak připomíná tvrdohlavého staříka, který staré zvyky nemění. Už před uvedením Spectre do kin se internetem šířily zprávy, že Craigův Bond toho vypije víc než kterýkoliv z jeho předchůdců; product placement do bondovek proniká čím dál razantněji. Luxus stavěný na odiv je tak jedním z mála pilířů bondovského světa, který se sice může zdát směšný, rozhodně však nepůsobí archaicky.
Hodně povyku způsobilo ještě před uvedením snímku do kin obsazení jednapadesátileté Moniky Belluci do role bondgirl. Na agenta, který většinou spí se ženami průměrně o dvacet let mladšími, neobvyklá změna. Spectre mělo být signálem obratu, prvním filmem, jenž v roli protějšku hlavního hrdiny ukáže ženu jeho věku – ačkoliv už z traileru bylo zřejmé, že ani role třicetileté Léy Seydoux nebude žádný štěk. Spectre si nakonec s dvojicí bondgirls poradilo až legračně urážlivým způsobem. Belluci po noci strávené s agentem 007, vrahem svého muže, z plátna navždycky zmizí a Bond se chvíli na to zamiluje do Léy Seydoux. Ženu svého věku tak využije kvůli informacím a zbytek filmu může kamera obdivovat o dvacet let mladší krásku.
Zabalit to
Zdání, že bondovky s Craigem promění šňůru filmů podobně jako Nolanovi Batmani, je pryč. Bond momentálně prohrává i ve srovnání se svými napodobeninami, jako jsou Bournovská trilogie nebo Mission Impossible. Je těžké hrát si v roce 2015 na agenta mocného království a hegemona světového dobra likvidujícího holýma rukama bosse zločineckých organizací po celém světě. Poslední dva díly ale ukázaly, že Bond přes všechnu sebereflexi neví, co jiného by dělal.
Jak píše Jake Flanagin pro Quartz: „Rád si dám ještě jednu nebo dvě bondovky s Idrisem Elbou, přenechat takto kvintesenciálně britskou roli určenou pro bílé muže černochovi by mohlo být výrazným gestem a reflexí demografických změn ve Spojeném království i jinde v západní Evropě. Ale potom? Zabalit to. Svět nepotřebuje víc nonšalantně misogynních, nezpochybnitelně imperialistických bondovských filmů. A bez politického náboje toho Bondovi moc nezbývá.“
Autorka je publicistka.