Animovaná diktatura politické korektnosti

V devatenácté sérii kultovního South Parku na sebe reklama bere lidskou podobu a jejími spojenci jsou politická korektnost a gentrifikace.

„Diktatura politické korektnosti“ – oblíbená dystopická paranoia těch, kteří by rádi žili ve světě bez tohoto vynálezu – ožila v poslední sérii animovaného seriálu South Park. Nový ředitel zdejší základní školy PC Principal (v překladu tedy „politicky korektní ředitel“) neváhá ve jménu vyváženého vyjadřování o etnických a rasových menšinách mlátit děti (Cartman skončí na kapačkách v nemocnici), cenzurovat noviny, šikanovat kluka s berlemi nebo zavolat policii na třeťačku, která nedává pozor při přednášce o diverzitě v zemích třetího světa. Součástí modernizačních změn ve městě je krom politicky korektního slovníku i vybudování snobské hipsterské čtvrti a zájem o zdravé jídlo a životní styl.

Odpůrci migrace vylíčeni jako naprostí pitomci: „Nerozumím právu, demografii, migraci, vlastně ani základním ideologickým konceptům, ale vím, že je tady moc Kanaďanů.“

Poslední sezóna South Parku je zatím nejambicióznějším pokusem tvůrců Treye Parkera a Matta Stonea o ucelený satirický obraz současné Ameriky. Jednotlivé epizody s tématy jako uprchlíci, gentrifikace, ISIS, agresivní reklama, gastrosnobismus a politická korektnost na sebe dějově navazují, což – na rozdíl od samostatných dvacetiminutovek – umožňuje komplexnější komentář. Masová migrace Kanaďanů do USA vyvolá vzepětí buranského antiimigrantského hnutí. Kvůli jeho lídrovi, natvrdlému bývalému učiteli Garrisonovi, se oblíbený televizní komik vysměje celému městu („Vítejte na southparkské univerzitě, prosím, vytáhněte bouchačku a nafackujte svoji ženě.“). Na posměch obyvatelé South Parku reagují gentrifikací chudinské čtvrti, od jejíž přeměny v cool distrikt SodoSopa si slibují vyšší prestiž a konec vlastní zaostalosti.

Právo urážet druhé

Politické korektnosti se South Park vysmíval od svých začátků v devadesátých letech. V šesté sezóně kreslily děti v „koncentračních táborech tolerance“ obrázky smějících se lidí různých ras pod dozorem krutých esesáků. Sami tvůrci urazili už všechny náboženství a jdou i do fyzických hendikepů, například epizoda nazvaná Souboj kriplů končí pouliční bitkou vozíčkáře a kluka o berlích. V devatenácté sezóně je kripl Jimmy hlavní postavou boje za svobodu slova. Pro dětské hrdiny byli vždy všichni dospělí nekompetentní magoři bez ohledu na to, k jakému názoru se hlásili, což umožňuje seriálu zachovat si odstup vůči trendům.

Radost statečným českým bojovníkům proti politické korektnosti poslední sezona South Parku neudělá. Odpůrci migrace jsou v ní vylíčeni jako naprostí pitomci: „Nerozumím právu, demografii, migraci, vlastně ani základním ideologickým konceptům, ale vím, že je tady moc Kanaďanů.“ Politická korektnost v podobě, kterou seriál paroduje, v České republice navíc neexistuje. Český boj proti politické korektnosti je spíše bojem za právo na rasismus beze studu, prosté právo na rasismus mluvčím v Česku nikdo neupírá. Termíny (a z nich vycházející praxe), které se objevují v South Parku, jako jsou mikroagrese nebo kontrola privilegií (privilege check), mající za cíl ochránit nejen minority před diskriminací a nepříjemnými pocity, vychází z prostředí kampusů amerických univerzit a nejsou součástí debat v Česku.

Vystresovaná společnost

Jedním z požadavků současných amerických studentů je i bezpečný prostor (safe space), ve kterém by se školní prostředí, výuka i volba slov nebo výběr četby měly přizpůsobit tak, aby v nikom nevyvolávaly nepříjemné pocity nebo úzkost. Podle Grega Lukianoffa a Jonathana Haidta, kteří se tématem zabývali, však je jedním z nechtěných důsledků této emoční prevence právě zvyšující se úzkost studentů v kampusech a negativní vliv na jejich duševní zdraví. Zvyšující se úzkost vede k dalším požadavkům na odstraňování negativních podnětů, které by ji mohly spouštět, navíc z kampusů vytváří bezpečná ghetta a zvyšuje pozdější zranitelnost studentů mimo toto prostředí. Boj za politickou korektnost se přesouvá k boji za „emocionální korektnost“. Právě té se poslední sezóna South Parku věnuje spíše než klasické politické korektnosti.

Obyvatelé zmodernizovaného, hipsterského South Parku nechtějí přijít o své pohodlí. Jejich politická uvědomělost se dostává do rozporu s emocionální korektnosti a jejímu požadavku na emocionální bezpečí pro každého. V nejlepší epizodě sezóny, Safe Space, se do požadavků na bezpečný prostor dostane i ochrana před agresivním vyvoláváním soucitu s hladovými dětmi ve třetím světě nebo dozor před negativními reakcemi na tloušťku a špatný vzhled na sociálních sítích. Vše se vyřeší cenzurováním zneklidňujících komentářů pod fotkami. To se navíc outsourcuje do třetího světa, kde děti za dolar denně mažou negativní komentáře, kvůli kterým by se obyvatelé prvního světa necítili dobře. Ještě před tím na náměstí oběsí muže, který napadl charitativní večírek za Ameriku beze studu (#shamelessAmerica). „Omlouvám se, ale svět není jeden velký kampus liberální univerzity. Lidé jsou krutí,“ oznámí do uzmutého mikrofonu. O svoje právo urážet druhé se tvůrci nemohli přihlásit hlasitěji.

Uvědomělost obyvatel South Parku narazí, kdykoli by se měla prakticky osvědčit. Občané nadšeně zruší policii, která šikanuje minority, ale pak jsou sami pohoršeni bezdomovci postávajícími před cool organickým supermarketem Wholefoods. Policisté si ale mezitím založili taneční školu HulaHula a odmítají naštvaným občanům pomoci. Ti nakonec ještě rádi souhlasí s obnovením rasového násilí. Pokud by byl seriál South Park politickým pamfletem, říkal by, že samotná změna používání vhodných, politicky korektních výrazů k ničemu nevede. Nový slovník se stane součástí kulturní výbavy snobů, ale v praxi nemá žádný význam a nenarušuje rasismus ani privilegia.

Rozdělená Amerika

„Nechci, aby lidé měli strach používat slova, pokud by jim to zabránilo vést dialog,“ říká ve finální třídílné epizodě sezóny hendikepovaný Jimmy, šéfredaktor školních novin, který se odmítne podřídit korektní cenzuře ředitele školy. Svým prohlášením o nepřijatelnosti cenzury – stejně jako placené reklamě nebo sponzorovanému obsahu – Jimmy nejspíš vyjadřuje i názor samotných tvůrců.

Na konci sezóny se ukáže, že politická korektnost je nevědomě zneužita největším nepřítelem lidstva – reklamou. Spolu s korektností přichází i gentrifikace, která chce stejně jako reklamy zničit všechno škaredé a vede k tomu, že si lidé po krátkém čase nemohou kvůli nárůstu výdajů dovolit žít ve vlastním městě a jsou nahrazeni reklamami v lidské podobě. Reklama se evolučně vyvinula a s každým dalším adblockerem se stala chytřejší, až se naučila na sebe brát lidskou podobu a hrozí likvidací lidského druhu. Nikdo si už není schopný přečíst zprávy, protože kontextová reklama na internetu zavede každého jinam, než původně chtěl. Šťastný konec nastane v South Parku až v momentě, kdy si všichni obyvatelé amerického městečka včetně dětí pořídí střelné zbraně. Jen díky nim zase naleznou společnou řeč a porazí reklamu.

Kvazilibertariánskému seriálu South Park, jak jej nazývá recenzent New York Times, a jeho humoru se dobře daří popisovat atmosféru rozdělené americké společnosti. Z kampusů přicházející politická a emocionální korektnost může vyvolávat dojem, že Spojené státy jsou baštou určitého typu levice, antiuprchlická panika a budování zdí na hranicích naopak signalizují, že současné USA jsou nejreakčnější za posledních několik dekád. Naštvání i úzkost mohou být důsledkem stejné nejistoty ohledně budoucnosti i reakcí na úpadek středních tříd, kdy si lidé už nemůžou dovolit žít ve vlastních městech, jak poznali i obyvatelé gentrifikovaného South Parku. Komediální seriál pochopitelně nehledá politická řešení, vystačí si s humorem na obě strany. „I hate conservatives but I really fucking hate liberals,“ popsal svoje politické postoje v jednom rozhovoru Matt Stone.

Autor je redaktor A2larmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image