Černá kůže, bílé masky

Na začátku roku mladý sochař Nicolas Prokop umístil na sochu Winstona Churchilla na Žižkově africkou masku, štít a kopí.

Dvacetiletý českoněmecký umělec Nicolas Prokop za bílého dne přistavil třímetrové štafle k soklu památníku Winstona Churchilla a monumentální černou sochu ověsil bílou maskou s výraznými negroidními rysy a tradičním středoafrickým štítem a kopím. Tento podivuhodný rituál proměnil památník slavného politika ve zneklidňující umělecký artefakt, který odkazuje k širším a častokrát skrytým souvislostem politického užívání či zneužívání našeho současného veřejného prostoru. Není náhoda, že do té doby nezřetelné vztahy odkryl umělec, který se, i když má české kořeny, nenarodil v Česku.

Památník věnovaný místnímu politikovi, který se přímo či nepřímo podílel na zavádění všech forem poúnorového teroru, byl nahrazen pomníkem globálně působícího koloniálního tyrana, zodpovědného za nejhorší excesy závěrečné fáze britského impéria.

Na intervenci je zajímavé v první řadě kontext místa. Za normalizace od roku 1977 byl na místě dnešního Churchillova památníku vztyčena socrealistická socha čtvrtého československého presidenta Antonína Zápotockého od tehdejšího režimního sochaře Jana Simoty. S osazením pomníku se přejmenovalo celé náměstí. Umístění památníku právě na tomto parteru před Domem odborových svazů mělo svoji logiku v tom, že Zápotocký byl po květnu roku 1945 předsedou Ústřední rady odborů. Socha byla po převratu odstraněna a náměstí bylo v roce 1990 přejmenováno na Náměstí Winstona Churchilla, který v Praze nikdy nebyl. V roce 1999 na výročí 17. listopadu mu zde byl také odhalen pomník. Ten je kopií sochy, kterou vytvořil Ivor Roberts-Jones, „dvorní sochař“ Velké Británie. Pomník logotypního pravicového politika odhalil tehdejší předseda sněmovny Václav Klaus a bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová. Socha Winstona Churchilla na Žižkově je již třetím památníkem tohoto politika ve veřejném prostoru Prahy.

Výměna hrdinů

Vztyčování a odstraňování památníků politických osobností ve veřejném prostoru patří dodnes k oblíbeným aktivitám politické garnitury. Památníky tak neomylně a přesně jako barometry vyjadřují ideové a politické klima. Tyto strategie vládnoucí třídy popsal ve své teorii o kulturní hegemonii italský filosof Antonio Gramsci, který je charakterizoval jako schopnost dominující skupiny reprodukovat sociální a kulturní převahu nejen skrze násilí, ale též prostřednictvím různých manipulativních technik.

Prokopova umělecká intervence cílí především na osobu samotného Winstona Churchilla, který se stal oblíbený v české krajině nejen jako vítěz nad Hitlerem, ale především pro svoje vtipné komentáře a cynické bonmoty. V devadesátých letech se staly jeho výroky oblíbeným verbálním střelivem nové garnitury. Všichni si asi vybavíme jeho údajný citát: „Kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo je levičák ve čtyřiceti, nemá rozum.“ Co ale všechno kromě zmiňovaného tento vůdce hroutícího se britského impéria představuje? Méně známé jsou jiné jeho výroky, například: „Nenávidím Indy, jsou to bestiální lidé s bestiálním náboženstvím.“ To prohlásil v roce 1942 tehdejší ministerský předseda na účet hnutí proti koloniální přítomnosti Velké Británie v Indii, vedené Mahátmou Gándhím. Nepokoje a demonstrace byly násilně potlačeny britskou armádou střílející do neozbrojeného davu. V roce 1943 Britové v Indii uměle vyvolali hladomor, který zahubil tři miliony Bengálců. Na zprávu o hladomoru Churchill reagoval slovy: „Jestli je tam hladomor, tak proč Gándhí ještě neumřel?“

Churchill v Africe

Americký prezident George Bush mladší si nechal v roce 2002 postavit bustu britského politika na svém stole v Bílém domě, ve snaze připodobnit sebe jako vůdce ve „válce proti teroru“ k Churchillovi coby vítězi nad fašismem. Nastupující president Barack Obama okamžitě po převzetí úřadu vrátil sochu zpátky do Velké Británie. Jeho keňský dědeček Hussein Onyango Obama, který se vzepřel britskému impériu, byl bez soudu uvězněn a dva roky mučen v Churchillových věznicích. Churchillova koloniální strategie v úrodné vrchovině Keni se v menším měřítku podobala nacistickým plánům pro obsazenou Ukrajinu. Jeho politika schválila „vyklizení“ tohoto prostoru od původních obyvatel z kmene Kikuyů, které označil za „divochy“ a „brutální děti“. Když se Kikuyové vzbouřili, nechal poválečný premiér Churchill 150 tisíc místních lidí deportovat do internačních táborů, které později Pulitzerem oceněná historička Caroline Elkins nazvala britskými gulagy. Ve své studii zajateckých táborů popisuje Elkins brutální taktiku přijatou v rámci Churchillova plánu rozdrtit hnutí za samostatnost. „Mučení elektrickým proudem, bičování, stejně jako pálení cigaretou bylo široce používáno,“ píše. Hussein Obama se nikdy nezotavil z mučení, které tam podstoupil. Příběh Obamova dědečka je výjimečný jen v tom ohledu, že je známý i přes dominantnější evropsky orientovaný výklad historie, a to jen proto, že jeho vnuk náhodou skončil jako prezident USA. Tím ovšem výčet Churchillových zločinů nekončí.

Prokopovo umělecko-politické gesto ve veřejném prostoru používá kulturní kódy právě kmene Kikuyů, jejichž potomkem je také současný americký prezident. Fakt, že si pro svou akci zvolil název Černá kůže, bílé masky tedy název knihy psychiatra Frantze Fanona z padesátých let, svědčí o promyšlenosti jeho aktu. Fanonova výchozí studie postkolonialismu odkrývá patologickou podstatu rasismu a poetickým jazykem a zároveň z lékařského hlediska rozebírá chorobný konstrukt kulturní a národní nadřazenosti. V současném českém prostředí je jeho studie aktuální v tom, že nám nabízí pohled do psychologie národa utrpěného mentální zranění z doby, kdy jsme byli sovětským satelitem, a na naši následnou neméně nezdravou reakci se nekriticky identifikovat se Západem, tedy s vítězem studené války a globálním hegemonem.

Přepisování významu

Podobný princip jako v případě výtvarné akce Černé kůže, bílé masky, kdy památník či socha ve veřejném prostoru je použita jako ideální platforma pro aktuální aktivistické sdělení, není v Česku žádnou novinkou. Například v roce 2012 vylezli umělci na světelný billboard na Barrandovském mostě a přesměrovali jeho lampy tak, aby osvětlovaly blízkou plastiku do té doby zastíněnou obří reklamní plochou. Ve stejném roce na protest proti zatčení členek skupiny Pussy Riot nasadila mladá dvojice desítky barevných kukel, které jsou mediálním symbolem této punkové kapely, figurativním sochám ve veřejném prostoru pražského centra i sídlištní periferie. V minulém roce se k nám rozšířila ze zahraničí v reakci na xenofobní nálady zajímavá zvyklost osazovat dámskými kabelkami ženské figurativní sochy. Evropský urbánní mem vychází ze švédského města Växjö, kde dáma středních let Danuta Danielsson praštila svojí kabelkou po hlavě naci-skinheada pochodujícího v zástupu neonacistické demonstrace a stala se legendou antixenofobního aktivismu. V minulém roce, kdy již paní Danielssonová není mezi námi, jí sochařka Susanna Arwin vymodelovala pomník, který chtěla po bleskové sbírce umístit ve veřejném prostoru právě tam, kde se odvážné gesto běžné maloměstské paní stalo. Vedení města ale památník i přes podporu občanů odmítlo kvůli tomu, že prý vybízí k násilí. V reakci na to se objevily staré kabelky na stovkách figurativních soch v celém Švédsku. Posléze se, tento zvyk, který mění dočasně okupované figurativní sochy na neoficiální památníky odporu proti neonacismu, rasismu a xenofobii, rozšířil i do Norska, Dánska, Německa, Polska, Slovenska a nakonec i k nám.

Oproti tomu se Nicolas Prokop zaměřil na konkrétní příklad proměny paměti místa. Památník věnovaný místnímu politikovi, který se přímo či nepřímo podílel na zavádění všech forem poúnorového teroru, byl nahrazen pomníkem globálně působícího koloniálního tyrana zodpovědného za nejhorší excesy závěrečné fáze britského impéria. Svojí intervencí přidává umělec místu třetí výkladovou rovinu a ukazuje jak nesamozřejmě a nesebevědomě se cítí současní obyvatelé České republiky a jeho představitelé. Uměleckou akcí představitel nejmladší generace dokázal, že jsme stále v mentálním stavu podřízenosti, tedy že jsme sami obětí koloniálního myšlení. Reprezentuje ale i naději, že jeho generace už taková nebude.

Autor je sochař a pedagog.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies