Za necelý měsíc Kosovo oslaví osm let nezávislosti. Na tento balkánský stát se v poslední době poněkud pozapomnělo kvůli uprchlické problematice, jež se týká spíše Řecka, Makedonie a Srbska. Kosovo přitom zůstává na Balkáně elementem, který nadále jitří vztahy v regionu a je do jisté míry ozvěnou posledního stádia rozpadu Jugoslávie. Letos jej čeká průlomový krok – v Nizozemsku bude zřízen speciální soud pro válečné zločiny v Kosovu, do jehož hledáčku by měli primárně spadnout členové někdejší Kosovské osvobozenecké armády (UÇK). Kosovo totiž při svém přibližování Evropské unii musí, stejně jako ostatní země bývalé Jugoslávie, prokázat snahu řešit animozity, jež kulminovaly během války v devadesátých letech. Jde především o etnické čistky, masové vraždy, znásilňování, krádeže a v kosovském případě také o únosy lidí a obchod s lidskými orgány. Co to pro stát i region znamená?
Neustálé pochyby
V prvé řadě je nutné zmínit, že ustanovení zvláštního soudu pro Kosovo je de facto dalším potvrzením statutu nezávislosti Kosova ze strany evropského společenství. Dosud se případy zločinů z let 1998 až 1999, kdy v Kosovu proběhla poslední fáze ozbrojeného konfliktu, ukončená zásahem NATO, řešily v Haagu u soudu pro bývalou Jugoslávii. Nový tribunál bude sestaven z mezinárodních odborníků, kteří budou obžalované soudit dle kosovských zákonů. Navenek ustanovení takového soudu působí dojmem, že Kosovo plní závazky vůči Evropské unii, ovšem zejména v Srbsku a mezi kosovskými Srby panuje skepse. Srbové pochybují, že se před tímto tribunálem ocitnou vrcholní političtí představitelé Kosova, jakým je například bývalý velitel UÇK a pozdější kosovský premiér Hashim Thaçi, který veškerá obvinění z válečných zločinů odmítá.
Zvláštní soud pro Kosovo může opět rozvířit třenice mezi Srby a Albánci, tedy hlavními aktéry konfliktu, který se zde odehrál a v jisté formě odehrává dodnes.
Jiný bývalý velitel UÇK a předseda kosovské vlády Ramush Haradinaj dokonce už před soudem v Haagu stanul, ale byl shledán nevinným. Během jeho procesu navíc zemřeli a zmizeli svědci, kteří měli k případu co říct, zatímco jiní svědčit odmítli z obavy o svou bezpečnost. I jiné případy vojenských a politických špiček skepsi vůči připravovanému tribunálu posilují. Tak například chorvatský generál Ante Gotovina, původně odsouzený v Haagu na 24 let vězení, byl nakonec po odvolání osvobozen a zproštěn všech obvinění. Situaci nenapomáhají ani opakující se násilné střety a provokace mezi Albánci a nealbánci, především Srby, kterých na Kosovu žije asi 30 tisíc. Navzdory prohlášením kosovských právníků, že před spravedlností se neschovají ani nejvyšší představitelé UÇK, tak panuje spíše nervozita ohledně toho, jak bude soud pracovat.
Zřízení zvláštního soudu pro zločiny UÇK však není jediným kosovským tématem, které na Balkáně výrazně ovlivnilo situaci separatistického státu. V roli oponenta vůči veškeré snaze Kosova vystupovat jako suverénní stát je tradičně Srbsko. To sice podepsalo v Bruselu dohody o normalizaci vztahů s Kosovem, ovšem naplňovat jejich body se oběma zemím moc nedaří. Navázání diplomatických styků, které by bylo (i při procesu) výrazným krokem vpřed, je prakticky nemyslitelné.
Paradoxy nepřijetí
Nezávislé Kosovo je však trnem v oku i mnoha dalším státům. To se ukázalo při listopadovém hlasování o přijetí Kosovské republiky do UNESCO. Už dlouho předtím bylo jasné, že Kosovo do této organizace přijato nebude. Proti bylo nejen Srbsko, ale také Rusko a další státy, které kosovskou nezávislost neuznaly. Zatímco v Srbsku pak probíhaly oslavy porážky Kosova na půdě UNESCO, nejeden komentátor si všiml zvláštního paradoxu. Přijetím Kosova do UNESCO by totiž Kosovské republice vznikla povinnost starat se o památky zařazené do světového kulturního dědictví. Jde o několik komplexů srbských pravoslavných klášterů, které patří těm k nejstarším a pro Srby, jejich kulturu a historii mají zásadní význam. Takto před nimi zůstanou na stráži příslušníci mezinárodních vojenských jednotek, kteří je hlídají před útoky radikálních Albánců. Kosovo to však nemá jednoduché v žádných mezinárodních organizacích. Příkladem je sport: kosovská reprezentace nemůže hrát kvalifikaci na mistrovství Evropy ve fotbale, neboť šéf UEFA Michel Platini podmínil členství Kosova ve fotbalové unii jeho členstvím v OSN. A podobných případů je spousta.
Hlasování o přijetí Kosova do UNESCO však také lehce zhoršilo vztahy Srbska a Černé Hory, která byla pro přijetí Kosova. Srbští populističtí politici a novináři proklínali zradu svých „srbských bratrů“, jak Černohorce nazvali. „Zrada“ však přišla i z vlastních řad, a to nijak bezvýznamných. Pozornost na sebe upoutal šéf Srbské akademie věd a umění Vladimir Kostić, který již o něco dříve v rozhovoru pro Rádio Beograd prohlásil: „Myslím, že je čas důstojně a definitivně opustit Kosovo, které de facto i de iure už není v srbských rukou. A někdo to musí říct lidem.“ Jeho prohlášení, poukazující na skutečnost, že Srbsko nad Kosovem nemá prakticky žádnou kontrolu, vzbudilo vlnu negativních reakcí. Prezident Tomislav Nikolić obvinil Kostiće z takřka vlastizrádného jednání a volal po jeho odvolání z čela nejvýznamnější srbské naučné instituce. Na Kostićovu hlavu se snesly urážky, výhrůžky a obvinění ze spolupráce s protisrbskými živly. Bylo to vůbec poprvé, co takto významný člen srbské akademické obce veřejně a výrazně vystoupil s kritikou vládnoucí garnitury, která Kosovo používá především jako rétorickou berličku. Jak Kostić trefně vypíchnul, je nenormální, aby se premiér či prezident museli doprošovat povolení ke vstupu na území „vlastní“ země, což je současná praxe.
Ostatně nyní, dva roky po svém zvolení, volá premiér Aleksandar Vučić po předčasných volbách, v nichž by si definitivně upevnil moc. Kosovo se tak opět stane primárním tématem politických stran, které budou hrát na nacionální strunu srbských občanů. Nicméně už i někteří Srbové v Kosovu ztrácejí důvěru ve Vučićovu administrativu a marně hledají, na koho se se svými problémy obrátit.
Bolavé místo Balkánu
Jak k chystanému soudu budou přistupovat ostatní balkánské země, zejména ty sousedící s Kosovem? Srbové v Bosně a Hercegovině, Srbsku, Černé Hoře a Kosovu samotném možná čekají satisfakci ve formě potrestání kosovskoalbánských zločinců, ale lze se domnívat, že postupy soudu, ať již budou jakékoliv, budou sledovat se silným pesimismem a každý osvobozující či lehčí trest budou komentovat v duchu současného postoje k soudu pro bývalou Jugoslávii. Neboli tak, že jde pouze o frašku zinscenovanou EU a USA. Naopak, pokud by soud skutečně tvrdě potrestal nějaké velké zvíře z UÇK, mohla by se částečně obnovit důvěra Srbů k těmto mezinárodním tribunálům. Albánci však budou stát ve zvláštní pozici – budou sledovat souzení příslušníků vlastního etnika, kteří bojovali ve válce za jeho nezávislost, a proto jsou považováni mnohými za hrdiny, a nikoliv zločince. Budou však muset prokázat nestrannost a s případnými tresty pro heroje osvobozenecké války se smířit. V každém případě zvláštní soud pro Kosovo může opět rozvířit třenice mezi Srby a Albánci, tedy hlavními aktéry konfliktu, který se zde odehrál a v jisté formě odehrává dodnes. Soudci tak mají před sebou mimo jiné velkou zodpovědnost za to, aby jazýček na vahách spravedlnosti nebyl vychýlen ani o píď, a to nebude lehký úkol.
Cesta ke skutečné nezávislosti bude Kosovu trvat ještě dlouho, neboť má uvnitř i za hranicemi spoustu těch, kterým jeho plahočení vyhovuje. Jak situaci změní případné tresty pro zločince z UÇK, která má mnohde status takřka religiózní, to ukáže čas. V každém případě Kosovo nadále zůstává bolavým místem na mapě Balkánu, které zaceluje jen velmi pomalu.
Autor je asistent na Ústavu slavistiky FF MU.