Nedávný sjezd světových elit ve švýcarském Davosu byl provázen zveřejněním šokující zprávy charitativní organizace Oxfam o narůstání nerovnosti ve světě. Přestože se tuto zprávu podařilo dostat i do českých medií, kusé zprávy její závěry často dezinterpretovaly, nebo aspoň nezmiňovaly všechny zajímavé nálezy. Připomeňme tedy ty nejdůležitější.
62 = 3 600 000 000
Asi nejkřiklavější je zjištění, že pouze 62 osob dnes vlastní tolik, co 3,6 miliard lidí, tedy celá chudší polovina světové populace. Tato informace je ještě více alarmující, dodáme-li, že ještě v roce 2010 to bylo 388 lidí. Vývoj po globální ekonomické krizi z roku 2008 tak směřoval k utužování nerovností a rozevírání pomyslných nůžek mezi chudými a bohatými. Většina komentářů, které problematizují metodiku citované studie, se přitom naprosto míjí s faktem, že nejde ani tak o to, zda je číslo 62 zcela přesné, ale především o trend zvyšování globální nerovnosti i v době po velké ekonomické krizi. Kritika metodiky se soustředí na holistické pojetí bohatství, do nějž Oxfam zahrnuje vše, co člověk vlastní , i s jeho dluhy. Pokud ale jednoduše srovnáváme dvě hodnoty kalkulované stejnou metodou v roce 2010 a 2015, pak útok na metodu kalkulace nijak neproblematizuje naměřený rozdíl míry nerovnosti mezi oběma léty. Komentář v Hospodářských novinách či výplod ekonoma a ředitele společnosti Partners Pavla Kohouta jsou tedy především zoufalou snahou diskreditovat nepříjemná zjištění.
Pouze 62 osob dnes vlastní tolik, co 3,6 miliard lidí, tedy celá chudší polovina světové populace.
Studie dále dokumentuje, že bohatství oněch nejbohatších 62 lidí vzrostlo od roku 2010 o 44 procent – jedná se o nárůst přesahující hodnotu 542 miliard dolarů. Za stejnou dobu zároveň radikálně kleslo celkové bohatství chudší poloviny populace o více než jeden bilion dolarů, tedy o 41 procent. Pokud dáme tyto dvě informace k sobě, je zřejmé, o jaký trend se jedná – postkrizový vývoj globální ekonomiky v podstatě definuje snaha zahojit finanční neúspěch penězi těch nejslabších. Tento postup komentuje ve své knize Globální Minotaurus řecký ekonom Janis Varufakis: „Krize roku 2008 byla způsobena z velké části chamtivostí finančních spekulantů a bankéřů, kteří v honbě za závratnými odměnami napůjčovali obrovské množství peněz nedůvěryhodným osobám.“ Jakmile se ale ukázalo, že tyto půjčky ani nekonečný růst nejsou udržitelné, zaplatili za prasknutí bubliny zase především ti dole. Data studie Oxfamu to nekompromisně potvrzují.
Studie dále dokumentuje, že od přelomu tisíciletí měla chudší polovina světové populace směšný jednoprocentní podíl na celkovém ekonomickém růstu, zatímco celá polovina bohatství z celkového nárůstu směřovala k nejbohatšímu jednomu procentu populace. Průměrný desetiprocentní nárůst mezd nejchudších skoro celé poslední čtvrtstoletí stoupal o méně než tři dolary ročně.
Kde jsou peníze?
Z čísel studie organizace Oxfam tedy vyplývá, že jsme vytvořili ekonomiku fungující především v zájmu jednoho procenta populace. Zmiňovaná studie je cenná také proto, že se ptá, jak k tomu došlo. Část problému spatřuje v rostoucím nepoměru mezi odměnou pracujícím a odměnou držitelům kapitálu. Ve většině bohatých zemí klesl podíl národního důchodu připadajícího pracujícím a naopak rostl podíl z růstu pro držitele kapitálu. Studie navíc zmiňuje, že nárůst výdělků držitelů kapitálu (kapitalisty) byl rychlejší než celkový růst ekonomiky.
Po roce 2008 jsme také viděli raketový nárůst ohodnocení horního jednoho procenta světové populace. Zatímco průměrné mzdy se sotva pohnuly, ředitelé předních amerických firem dostali přidáno o více než polovinu. I ředitel přední indické IT firmy má plat 416krát vyšší než jeho řadový zaměstnanec. Příčinou je mimo jiné to, že nejbohatší lidé jsou méně zatíženi zdaněním. Americký miliardář Warren Buffett se pochlubil, že prý platí menší daně než jeho uklízečky a sekretářky. Globální pavučina daňových rájů a celá odvětví soustředící se na daňové úniky jsou podle studie nejvýraznějším dokladem systému, který slouží zájmu mocných. Je absurdní, že je tento systém intelektuálně legitimizován dovoláváním se „volného trhu“, takzvaným tržním fundamentalismem. Tento systém jsou totiž schopni využívat jen ti nejmocnější a nejsilnější, a to na úkor volné tržní soutěže.
Podle studie Oxfam, v níž bylo analyzováno 200 různých společností včetně partnerů Světového ekonomického fóra v Davosu, vedly stopy devíti z deseti společností aspoň do jednoho daňového ráje. Daňové úniky ohrožují zvláště rozvojové země. Skoro třetina HDP bohatých afrických států (500 miliard dolarů) je držena v offshore daňových rájích. Odhadem to dělá asi 14 miliard dolarů ztrát ze státních příjmů ročně. Tyto peníze by jinak mohly plynout do zdravotnictví a zachránit životy až čtyřem milionům dětí nebo také do školství na platy učitelů i provoz škol pro každé africké dítě.
Klima a globální nerovnost
Studie Oxfamu se také zabývá tím, jak se jednotlivé země podílejí na znečištění planety a změně klimatu. Navazuje tak na studii slavného francouzského ekonoma Thomase Pickettyho z minulého roku. Oxfam uvádí státy a skupiny obyvatelstva s největším podílem na emisích oxidu uhličitého. Na absolutní špici je nepřekvapivě jedno procento nejbohatších Američanů, následují Kanaďané, obyvatelé Lucemburska a Saúdské Arábie. Studie dokumentuje, že polovina světové populace emituje méně než tři tuny oxidu uhličitého na osobu ročně a 90 procent světové populace pak pod 15 tun emisí oxidu. Ti nejbohatší produkují více než 200 tun a u některých osob toto číslo stoupne až na 320 tun, což je zhruba padesátinásobek světového průměru a až 2500krát vyšší hodnota oproti nejméně emitujícím skupinám.
Podle výpočtů Pickettyho studie má horních 10 procent populace na svědomí 45 procent emisí, středních 40 procent populace pak dalších 42 procent emisí a spodních 50 procent populace má na svědomí pouze mizerných 13 procent emisí. Jedno procento nejbohatších je přitom schopno emitovat 14 procent celkových emisí oxidu uhličitého, zatímco spodních 10 procent emituje dohromady pouhé jedno procento.
Radikální nerovnost v celkovém bohatství můžeme tedy díky studiím Oxfamu a Pickettyho nalézat i v zodpovědnosti za znečištění planety. Pokud uvážíme, že jsou to především ti nejchudší, kteří žijí v oblastech nejvíce ohrožených změnou klimatu a jsou zároveň za tuto krizi jednoznačně nejméně zodpovědní, stává se otázka změny klimatu především problémem globální nerovnosti. Z nedávného sjezdu Světového ekonomického fóra v Davosu, kam se každoročně sjíždí především ti nejbohatší, bychom se měli poučit především v tom, že od původců současných problémů nemůžeme očekávat jejich řešení.
Pro Českou republiku má rostoucí nerovnost zatím důsledky především v podřízeném postavení vůči bohatému Západu. Pokud nám je v souvislosti s uprchlickou krizí vyčítáno, že se spolu s Maďarskem či Polskem nechováme jako bohaté západoevropské státy, může to být také proto, že mezi naší a jejich ekonomikou zeje propast, která se navíc kvůli prohlubujícím se nerovnostem stále rozšiřuje. Bez práce na rovnostářštější Evropě ovšem bude boj proti místní xenofobii a nenávisti jen prázdným gestem.
Autor studuje právo na University of Sussex.