Už to začínalo vypadat, že se Česká republika stává pro rodiče s dětmi přívětivějším a civilizovanějším místem. Řada nově vznikajících podniků ve větších městech si uvědomila, že mít děti nemusí nutně znamenat zahrabat se doma a nevycházet mezi lidi do té doby, dokud se potomek nenaučí „slušně chovat“. Jenže ouha: sotva se na pár místech přestalo kouřit a někde v rohu kavárny se objevil barevný koberec a pár hraček, už museli kavárníci čelit tvrdé realitě: malé děti jsou spontánní, nepřizpůsobivé, umí dělat nepořádek a být hlasité. A tak řada majitelů v touze zachránit svůj podnik raději ukryla dětskou výbavičku zase zpátky do kumbálu, protože děti do kavárny zkrátka nepatří. Ony nepatří vlastně vůbec nikam, kde svou živelnou přítomností narušují koloběh naší šedivé každodennosti.
Veřejné a privatizované
Kam s malými dětmi v Praze? Co když je zima, stmívá se brzy nebo venku prší a doma už je každá hračka stokrát osahaná? Co když toužíte po sociálním kontaktu? Pokud nemáte v lásce McDonaldy, kde jsou lákadla pro děti strategií získávání malých zákazníků, anebo obchodní centra, moc míst v hlavním městě není. Jistě, je tu několik restaurací a kaváren s dětským koutkem, jenže v kolika z nich se rodič malého dítěte skutečně cítí vítán? V létě se rodiče mohou uchýlit do parků, ale co dělat s dětmi v zimě, když nechcete být jenom doma?
Matky se ocitají na periferii „vykojenosti“ a „hormonální lability“, dokud nejsou schopné se zase spořádaně začlenit.
Pokud vaše dítě ještě ani nechodí, můžete to rovnou zabalit. Jste odsouzeni k věčné samotě. Pakliže už chodí, dají se možnosti spočítat na prstech jedné ruky. Divoké matky v Karlíně, asi nejlepší dětská kavárna v Praze, bývají zcela zaplněné rodiči, takže těžko najdete místo. Pak jsou tu ještě Králík v radiu ve Vršovicích, Nudný otec na Letné, kavárna Muzeum u Václavského náměstí. Jenže tyto prostory jsou často přetížené, a nevedou tak k chybějícímu sociálnímu kontaktu. Nezřídka v nich nalezneme osamocené matky, které tu prostě jen pijí kafe v jiném než domácím prostředí a zírají na svého potomka u malé plastové kuchyňky. Řada našich bezdětných přátel by totiž do stigmatizované kavárny s rozšířenými možnosti pro děti ani nešla. Přesto ani ty podniky, kde se jako rodič můžete cítit respektován, nejsou dostačující. A tak se matky ocitají na periferii „vykojenosti“ a „hormonální lability“, dokud nejsou schopné se zase spořádaně začlenit. Nemají přitom šanci být i se svými potomky aspoň částečně integrální součástí společnosti, jak tomu bylo před porodem.
Nutno dodat, že tento smutný fakt se u nás týká stejně tak soukromých jako veřejných prostor – například většina muzeí a galerií nepočítá s tím, že by rodiče s dětmi mohli třeba chodit na výstavy. A to ani tehdy, když své dítě mají v nosičce nebo šátku při sobě, ani když jej chtějí umístit do dětského koutku. Ten momentálně v rámci rekonstrukce zavádí brněnská Moravská galerie, v pražské Národní galerii jej ale z přidruženého Cafe Jedna nechali odstranit – ke spokojenosti hlavního kurátora Adama Budaka. Ten se v rozhovoru zveřejněném na serveru Artalk raduje z toho, že kavárna už není „jen“ pro matky s dětmi. Že to může ovlivnit to, zda budou rodiče chtít galerii navštěvovat, a co jim vůbec veřejná instituce mimoděk sděluje, už asi nepovažuje za podstatné.
Exotika rodičovství
Komu patří veřejný prostor a kdo už nemůže stát v jeho středu? Absence rodičů s malými dětmi v našem okolí má za následek celospolečenské vnímání nejmenších dětí jako exotického druhu, přivedeného na svět teprve až po bedlivé úvaze a zvážení všech pro a proti. Děti dnes nejsou samozřejmou součástí našich životů a mateřství čím dál tím víc připomíná středostavovskou zábavu, ve které si matka volí svůj „rodičovský styl“, přičemž svoboda této volby je iluzorní. Nemožnost konfrontace s rodičovstvím v jeho běžné podobě před tím, než se sami rodiči stáváme, nedává valné části nastávajících otců a matek možnost vykročit z velmi omezené představy života s kojencem. Ta často osciluje někde mezi reklamou na Pampers a přesvědčováním sama sebe o správnosti Estvillovy metody.
Generace dnešních žen nemá skoro žádnou možnost přičichnout k běžnějším aspektům rodičovství, které v sobě obsahují prvky náhody, nevypočítatelnosti a do určitého věku i „nezvladatelnosti“. Jako by chyběl kontakt s rodinou jako celkem, včetně stinných stránek rodičovského života. A právě pro tento typ konfrontace s jinakostí, stejně jako pro vytváření a upevňování obecných rodičovských vazeb, je přítomnost dětí ve veřejném prostoru nutná. Dítě má právo zajít s rodiči nejen do obyčejné kavárny, ale třeba i na romantickou večeři. Nenese totiž žádnou odpovědnost za to, že jej naše společnost redukovala pouze na rušivý element, který má na fungování mezi dospělými právo až tehdy, naučí-li se chovat jako oni.
Respektovat děti
Jedna ze zakladatelek moderní pedagogiky, italská filosofka a vědkyně Maria Montessori v úvodu ke své kanonické knize Tajuplné dětství z roku 1936 píše: „Čím jsou vlastně děti? Pro dospělé, kteří jsou neustále zaneprázdněni svými stále náročnějšími zaměstnáními, jsou neustálým zdrojem potíží. Těžko pro ně najdeme místo v dnešních přeplněných městech, kde rodiny žijí ve stísněných podmínkách. Zcela určitě pro ně nenajdeme místo na ulicích plných aut nebo na chodnících, kde spěchají davy lidí, každý jen za svým cílem (…) Děti musí být potichu a nesmí na nic sahat, protože jim nic nepatří. Všechno je výhradním vlastnictvím dospělých, Co patří jim? Nic… Dá se dokonce říct, že společnost se za své děti stydí.“
Desítky let stará kniha nám svými úvahami o postavení dítěte a svou ústřední myšlenkou, že „dospělí jsou pro své nepochopení jejich světa s dětmi v neustálém konfliktu“, dává mimoděk odpověď i na otázku, co přesně vede majitele těch několika málo kaváren u nás k odstraňování dětských koutků. Ale pokud je dítě obtěžujícím elementem pro ostatní návštěvníky místa, dost pravděpodobně bude chyba na jejich straně, ne na straně dítěte. Protože to nejsou a nemůžou být děti, které by se nám měly připodobnit. Naopak – je nutné je pochopit a přijmout je takové, jaké jsou, do svého středu. Třeba s vědomím toho, že námi používané prostory by měly vykazovat co nejširší demokratický rozptyl a sociální prostupnost – už proto, že každému vadí něco jiného a musíme se především učit hledat společný konsenzus.
Pokud dojde ke změně našeho vnímání rodičů a dětí, dost pravděpodobně přestane být znakem „baby friendly“ prostoru jen přebalovací pult a stoleček s několika pastelkami a knihami. Nutná je totiž především na různých úrovních sdílená otevřenost a ochota respektovat děti jako rovnocenné členy společnosti, a ne jen jako něco, co se servírkám plete pod nohy.
Autorky jsou matky.