Hra o veřejnoprávní trůny v Polsku

Polská vládnoucí strana nadále stupňuje opatření proti svým odpůrcům. Tentokrát se zaměřila na veřejnoprávní média.

S vládní novelou zákona o veřejnoprávních médiích, která již čeká pouze na podpis prezidenta Andrzeje Dudy, na sebe polské Právo a spravedlnost (PiS) obrátilo další vlnu kritiky. Vedení veřejnoprávních médií bylo až doposud jmenováno Státní komisí pro televizi a rozhlasové vysílání. Nyní bude tuto pravomoc nově udělovat ministr státní pokladny, čímž komise ztratí podstatnou část svých pravomocí.

Média jedné strany

Publicista Krytyky Polityczny Michal Sutowski poukazuje na to, že organizační struktura Státní komise garantovala určitou míru nezávislosti veřejnoprávních médií: funguje totiž na koaliční bázi, a kadence jejích členů se nepřekrývá s kadencí poslaneckou. Tato nezávislost je ovšem více než sporná, neboť politizace mediální oblasti není v Polsku zdaleka ničím novým. Sutowski ovšem zdůrazňuje, že nynější novelizace zákona o veřejnoprávních médiích představuje cosi kvalitativně odlišného od standardního koloběhu překračování pravomocí a následných personálních reforem. Podle něj zde chybí rétorická dimenze pokrytectví, jež byla vlastní způsobu, kterým vedly mediální politiku předchozí vlády. Zákon v novelizované podobě ukládá „národním médiím“ povinnost „prosazování hodnot a programu shodného s vůlí parlamentární většiny“. Z volebního výsledku Práva a spravedlnosti nahlédnutého v kontextu volební účasti tak vyplývá, že celé čtyři pětiny Poláků budou odkázány na zahraniční nebo soukromá média.

Polská veřejnoprávní média za posledních pětadvacet let nikdy neprokázala vůli skutečně a důsledně vystupovat proti zájmům vládnoucích elit a sil, které zastupují.

Nedá se říct, že by kroky, které zatím stihla vláda podniknout, byly nějak překvapivé. Předseda PiS, Jarosław Kaczyński, již dříve mluvil o nutnosti „repolonizace polských médií“. Tehdy však tento požadavek doprovodil tvrzením, že přijatelná je existence médií jak pravicových, tak levicových – že důležité je především, aby byly vlastněny Poláky. Ačkoliv se od té doby jeho koncepce evidentně proměnila, zmiňovaná novela stále volá po potřebě vtisknout médiím skutečně národní charakter. Jenže to v současném kontextu znamená de facto charakter stranický. Sutowski poukazuje na to, že toto zestraničtění může v dlouhodobém horizontu vést až k likvidaci veřejnoprávních médií jako takových, neboť mediální politika PiS jistě napomůže argumentaci liberálních stoupenců co nejrychlejší privatizace mediálního prostoru.

Polská hymna a Óda na radost

Kaczyńského vize médií konečně odpovídajících potřebám národa (nebo přesněji potřebám Práva a spravedlnosti a jeho voličů, tedy 19,2 procentům polské populace) vypadá asi následovně: mezi pravomoci ministra státní pokladny bude nově spadat možnost jmenovat a kdykoliv odvolat vedení a členy dozorčích rad veřejnoprávních médií. První program Polského rozhlasu na tuto skutečnost zareagoval tak, že během prvního dne tohoto roku nechal zaznít střídavě polskou hymnu a Ódu na radost, hymnu Evropské unie a Rady Evropy.

Ředitel Prvního programu Kamil Dąbrowa ve svém komentáři pro deník Gazeta Wyborcza uvedl, že inkriminovaná novela ohrožuje pluralismus a svobodu slova ve veřejnoprávních médiích. S koncem roku dále rezignovali ředitelé čtyř stanic veřejnoprávní televize TVP. Novináři pravicové orientace naopak vydali prostřednictvím Sdružení polských novinářů prohlášení, ve kterém čerstvě schválenou novelu označují za první krok na cestě k budování médií, která budou tvořit prostor pro skutečnou a pluralistickou veřejnou debatu, čímž se přihlásili k oficiální vládní argumentaci. V tomtéž prohlášení pak novináři kritizují „praxi veřejnoprávních i soukromých médií vedoucí k destabilizaci polské společnosti šířením dezinformací a tvorbou falešného obrazu společensko-politické situace naší země“. Podobné stanovisko je o to bizarnější, že Jacek Kurski, současný viceministr kultury a pravděpodobný budoucí šéf veřejnoprávní polské televize TVP, sám sebe s oblibou označuje za „Kaczyńského bulteriéra“.

Navzdory výše konstatované kvalitativní proměně v rétorice současné polské vlády není na místě celý spor o novelu přeceňovat. Boje o takzvaná veřejnoprávní média a spory o jejich uspořádání jsou integrální součástí soudobého kapitaloparlamentarismu a jeho dynamiky. Debata o ve své podstatě pouze povrchově odlišenému kurzu, který PiS nastoupilo, vede k polarizaci na tábory autoritativní, fašizující vládní politiky a jejích pluralitních, demokratických odpůrců. Takováto polarizace je však neudržitelná, neboť polská veřejnoprávní média za posledních pětadvacet let nikdy neprokázala vůli skutečně a důsledně vystupovat proti zájmům vládnoucích elit a sil, které zastupují. Skutečná dělící linie se nevine mezi konzervativní vládou a její liberálně demokratickou opozicí, ale mezi těmi, kteří podobný rámec udržují při životě, a těmi, kteří jej odmítají.

Autor je doktorand filosofie.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies