Před pár dny vyšla další z pravidelných čtvrtletních zpráv o extremismu u nás. Krátký, několikastránkový text se jako vždy soustředí na zaběhnuté „extremistické“ kategorie, tedy pravicový a levicový extremismus, oproti předchozím zprávám k nim však přibyla i kolonka „populistických subjektů“. Ta se celá věnuje výhradně aktivitám islamofobů sdružených kolem momentálně trestně stíhaného Martina Konvičky.
Všichni jsme anarchisti
Mechanismu fungování pravicového a levicového extremismu se před časem věnovali Václav Walach a Petr Kupka. Ukazuje se, že policisté u nás pracují s tím, co jim zprostředkovalo akademické prostředí. To pojímá extremismus jako souboj antagonismů, kde bez PEX není LEX a naopak. I proto v minulosti několikrát docházelo k tomu, že se nálepkou „levicově extremistické“ v rámci mohly pyšnit takové organizace jako Stop vládě, Alternativa zdola nebo akce pořádané v rámci studentského Týdne neklidu. Často jen proto, že na nich participovali anarchisté. Ti se řadí k nejoblíbenějším „extremistickým“ hnutím v policejním hledáčku a dotáhli to tak daleko, že někteří z nich dnes odseděli už několikátý měsíc ve vazbě v rámci monstrózního, ale důkazně zatím ne úplně podloženého zátahu Fénix.
Paradoxní představa správných a rozumných lidí, kteří to se svým rasismem nepřehání, nás dostala do situace, kdy je v důsledku rozostřenosti pojmů takřka všechno povoleno.
Od chvíle, kdy se v zemi bez imigrantů a muslimů stalo hlavním tématem vypořádání se právě s těmito skupinami, se však portfolio LEX povážlivě rozrostlo. Zpráva z posledního čtvrtletí to dokládá hned v prvním odstavci věnovaném levici: „I ve 4. čtvrtletí byla krajně levicová scéna zastoupena především aktivitami anarchistického hnutí. To se v uplynulém období nadále zaměřovalo na straně jedné formou různých dobrovolnických činností či sbírek na pomoc uprchlíkům, na straně druhé se formou pasivních protestů vyhraňovalo proti akcím pravicově extremistických či populistických uskupení. Nejvýznamnější akcí byla opět demonstrace dne 17. listopadu, které se zúčastnilo přibližně 600 osob, a to i z řad širší veřejnosti.“
Pokud ale přistoupíme na logiku, podle které je dobrovolné zapojení se několika tisíců lidí do charitativních sbírek, pomoc v táborech na východě i jihu Evropy, organizovaná pomoc v českých detencích nebo pomáhání propuštěným uprchlíkům v jejich další cestě do Německa dokladem aktivit v anarchistickém hnutí, pak jsme opravdu asi všichni anarchisti.
Nebýt normální
Problém, který se ve vztahu ke zprávám o extremismu zmiňuje nejčastěji, je problém definiční. Stejně, jako se například špatně vedeným rozhovorem stane z třetiřadého spisovatele Benjamina Kurase „odborník na problémy migrace“, stane se špatným užíváním jazyka z normálního postoje postoj extremistický. Tato proměna se může někomu zdát nepodstatná a náhlá, nicméně je velmi podstatná. V rámci procesu proměny jazyka se jen pro dobrý pocit vyvažování jakékoliv aktivity proti neonacismu, rasismu, xenofobii či sexismu a sociálnímu vyloučení přehouply do kolonky „extrémistické“. Často se přitom jedná o takové „brutality“, jakými je lepení nálepek „Cikáni nemůžou za vaše posrané životy“ nebo pořádání benefičních koncertů.
Svého času se tu reálnému aktivismu věnovalo opravdu extrémně nízké procento lidí a jejich označování za extremisty umožňovalo valné části nezúčastněných nerušeně fungovat v jejich sebepotvrzující bublině. Být pasivní bylo normální. Být aktivní a snažit se pomoci bylo naopak v očích většiny nejen znakem naivity a hlouposti, ale i vychýlenosti. Jednou jsem měla možnost krátce mluvit se zaměstnancem Odboru bezpečnosti a prevence kriminality, který se na vypracovávání zpráv podílí. Na můj dotaz, co má člověk dělat, když rasismus je v jejich očích pravicově extrémní a antirasismus extrémní levicově, lakonicky odpověděl: „Být tak někde napůl. Prostě to nepřehánět.“
A to je právě ono. Paradoxní představa správných a rozumných lidí, kteří to se svým rasismem nepřehání, nás dostala do situace, kdy je v důsledku rozostřenosti pojmů takřka všechno povoleno. Koneckonců je to právě Martin Konvička, který tak často a tak hlasitě argumentuje své protiústavní postoje skrze „kartu normality“, skrz příslušnost k uvědomělým, oficiálně neextremistickým skupinám i jednotlivcům, jejichž se cítí být mluvčím. Je to celý islamofobní, rasistický a xenofobní diskurz, který vyzdvihuje víru ve zdravý, selský rozum zhruba v tutéž chvíli, kdy nadšeně hltá další stokrát zneužitý hoax a ve stoje tleská tisíckrát vyvrácené lži.
V době, kdy problémy odvislé od případného přijímání uprchlíků naplno odkryly dlouhodobé latentní nálady ve společnosti, je nutné znovu začít používat slova přesně. Mluvit i konat bez obav a s vědomím, že nepodlehnout strachu a lžím, nezapomenout na solidaritu a pomoc, a přitom nerezignovat na debatu o reálných podobách i následných důsledcích, není extrémní, natož extremistické. Možná, že to není v dnešní východní Evropě úplně normální, rozhodně je to ale správné.
Autorka je redaktorka A2larmu.