Jsme skutečně v krizi?

Pojem uprchlická krize je především výrazem úzkosti. Je třeba upřednostnit takové formy politiky, které pojetí migrace jako hrozby vyžadující regulační zásahy ze strany států zpochybňují.

Uprchlická krize v Evropě je umělým produktem. Jako většina „krizí“ představuje i nedávný příval lidí ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu, Bangladéše a Pákistánu, pokoušejících se překročit hranice Evropské unie, příklad účelového výkladu určitého jevu. Rámec této problematiky pak představují úzkost, specifické výklady práva i humanity. Tento rámec funguje směrem dovnitř i směrem ven. Jeho působení směrem dovnitř má za následek vznik dominantní regulační normy – představy „typického uprchlíka“, která otevírá cestu internímu srovnávání a nerovnostem (různým lidem jsou přisuzována různá práva na ochranu). Směrem ven se tento přístup projevuje formou určitého – abstrahovaného – chápání složité situace, a umožňuje politickým činitelům a komentátorům přistupovat k „uprchlické krizi“ jako k mimořádné situaci. Zdá se, že kvůli této své mimořádnosti je tato situace nahlížena a řešena jako „událost“ probíhající mimo politickou „normu“ a že umožňuje vertikální formu politiky. Skutečnou krizi přitom představuje stát a jeho tendence k určitému chování, jež pozoruhodná metafora Charlese Tillyho přirovnává k praktikám vyděračského gangu a jež spočívá v poukazování na určité nebezpečí a hrozby, sloužící k posílení jeho moci a nadvlády nad územím.

Nic takového jako „migrant“ nebo „uprchlík“ neexistuje; co naopak existuje, jsou způsoby aplikace biopolitického přístupu, jejichž účelem je řídit a hierarchizovat různé populace a různé typy subjektů s ohledem na kulturní, politické a ideologické zájmy.

Interpretovat pohyb lidí, nebo vlastně jakýkoli sociální jev, jako „krizi“ znamená zasazovat komplexní sociální proces do určitého rámce a z historického, sociálního i politického hlediska jej prakticky oddělit od ostatních sociálních procesů, které za krizi nepovažujeme. Vzniká tak série dualismů, v níž „krize“ je méně žádoucím protějškem spořádanější podoby něčeho, co je ve skutečnosti tím samým jevem (mobilita populace). Uprchlická krize je stavěna do protikladu vůči řádným formám migrace na základě víz. O krizi se jedná pouze ve vztahu k možnosti a potřebnosti uhlazenější podoby téhož. Pojem „krize“ je potom výrazem úzkosti vycházejícím ze strachu. Z toho vyplývá, že v „uprchlické krizi“ jde o státy a jejich schopnost bránit územní uspořádání, jehož jsou zárukou. Jedná se o typ displacementu, kdy se z problému stává urgentní povinnost státu, čímž se legitimizují omezené etické a morální pozice, z nichž stát rozhoduje o odpovědnosti. Výsledkem je groteskní handrkování států o to, jaké uprchlíky a kolik jsou schopny vzít si na starost.

Vykládání této etapy populační mobility jako krize lze pozorovat napříč politickým spektrem. Škála pozorovatelů sahající od maďarského premiéra Viktora Orbána po filosofa Slavoje Žižeka používá jazyk krize bez rozmyslu a možná i účelově. Orbán nechvalně proslul vykreslováním obrazů nebezpečných muslimů zaplavujících břehy křesťanské Evropy a sklouzáváním k vytváření paralel mezi „uprchlickými krizemi“ a jevy považovanými za problematické, jako například existencí místní romské populace. Žižek na druhé straně varuje před „pokryteckými levicovými liberály“, kteří volají po otevřených hranicích, přestože vědí, že k tomu nikdy nemůže dojít, protože podobný krok by „v Evropě odstartoval okamžitou populistickou revoltu“. Nejde však tolik o to, co víme nebo co bychom vědět mohli, nýbrž o to, jak to víme. Současná rétorika krize vytváří a udržuje určité představy o tom, co je z politického hlediska možné, co je nepodstatné a čeho se máme bát.

Pojetí tohoto jevu jako „krize“ vytváří dojem „události“, a tím tuto současnou vlnu populační mobility (spolu s jejím protipólem, tedy strategiemi imobilizace) distancuje od ostatních forem mobility/imobilizace, které tvořily a stále tvoří ústřední bod při utváření evropského státu a jeho kapitalistické ekonomiky. Uvažování v rovině „událostí“ staví hranice kolem složitých sociálních procesů, což umožňuje určité formy intervence a vytváření specifických typů subjektů. Jinými slovy, zvýhodňuje určité formy politiky, v tomto případě i politiku depolitizace, která je schopna zabývat se „problémy“, které mimo zmíněné rámce interpretace migrace a intervence ve skutečnosti neexistují.

Uprchlíci

Pojem „uprchlík“ tak jak je užíván v nejrůznějších úvahách a komentářích ohledně současné „krize“, přispívá k velmi úzkému chápání intervence a toho, co je politicky možné a žádoucí. Podle Žižeka bychom měli řešit nerovnosti v globální ekonomice, abychom „odstranili sociální podmínky, které uprchlíky produkují“. Jedná se o strategii imobilizace, kterou lze pozorovat i v dalších Žižekem navrhovaných řešeních, včetně toho, že by uprchlíci měli přijmout omezení své mobility v rámci celoevropského systému početních kvót.

Pro odstranění nerovností v globální ekonomice existuje mnoho důvodů, prevenci uprchlictví však za takový důvod považovat nelze. Předcházení situacím „produkujícím uprchlíky“ by s největší pravděpodobností znamenalo učinit ilegálním pohyb populace spíše než vytvoření podmínek, v nichž by mobilita nebyla tou nejlepší životní volbou. Účelem Ženevské úmluvy uzavřené v roce 1951 a jejího dodatkového Protokolu z roku 1967 není pouze a jednoduše formulovat právo na ochranu; oba dokumenty zároveň stanovují, jak může být toto právo omezeno. Stejně jako k ochraně jednotlivců prchajících před pronásledováním slouží Úmluva k ochraně států.

Strategie imobilizace, kdy by „uprchlíci“ byli nuceni přijmout směrnice EU o tom, kde by měli žít, je projevem potřeby kulturní interpretace „krize“ soustředící se na otázku evropské identity. Hlavní myšlenka tohoto výkladu spočívá v tom, že vůbec existuje určitá forma evropské identity, že tato forma identity je hodna uchování či ochrany a konečně že pohyb „uprchlíků“ tuto identitu ohrožuje a musí proto být důkladně regulován. Myšlenka evropské identity, jako kterékoli jiné široké a abstraktní identity, je založena na filtrování, marginalizaci a vyloučení, tedy na biopolitickém přístupu, který rozlišuje, co je hodnotné a co ne. Stejný biopolitický přístup je aplikován v případě myšlenky krize. Jak podotýká filosof Étienne Balibar, je celkem nesmyslné debatovat o tom, zda je pojem „uprchlík“ vhodnější než „migrant“, či se dokonce vymezovat proti pranýřování „ekonomických migrantů“. Nic takového jako „migrant“ nebo „uprchlík“ neexistuje; co naopak existuje, jsou způsoby aplikace biopolitického přístupu, jejichž účelem je řídit a hierarchizovat různé populace a různé typy subjektů – na všech stranách hranice – s ohledem na kulturní, politické a ideologické zájmy.

Kapitalismus a rasa

Mezi biopolitickým a rasovým vylučováním ze strany současného evropského kapitalismu a reakcí na „uprchlickou krizi“ existují paralely. Některé jsou očividné a empirické. Ve všech pádech skloňovaný plot na hranici mezi Srbskem a Maďarskem byl postaven v rámci „veřejných prací“, sociálních projektů, v nichž jsou nepoměrně zastoupeni Romové a které odhalují politickou kulturu, která vůči příjemcům sociálních dávek zaujímá pozici nedůvěry. Vyklízení největšího uprchlického tábora v severovýchodním Maďarsku probíhá ve stejném regionu, v němž dochází k vylidňování romských osad; obojí má být nahrazeno symboly neoliberálního konzumerismu: na místě tábora vyroste nákupní centrum, romská osada v nedalekém Miškovci se změní ve fotbalový stadion. Obrovské počty Číňanů a Bangladéšanů pracujících za příliš nízkou, či vůbec žádnou mzdu v Řecku, Spojeném království a Itálii ukazují, do jaké míry je evropská ekonomika v zemědělství a jiných oblastech závislá na neregulérních migrantech. Mezitím vyhlásil maďarský stát na své hranici mimořádný stav a nasadil vojáky oprávněné použít zbraň a prohledat kterýkoli dům v případě podezření, že se v něm ukrývají uprchlíci.

Jak výše zmíněné souvisí s ovládáním problémové populace zevnitř i zvenčí může napovědět teorie nadbytečného obyvatelstva. Stručně řečeno: podle Marxe je produkce nadbytku, přebytku neproduktivní práce, nezbytným doplňkem produkce práce. Nadbytečné obyvatelstvo (například lidé zapojení do systému veřejných prací) není ze způsobů produkce vyčleněno. Spíše lze říct, že mezi touto populací, která bývá podle potřeby využívána k práci „načerno“ ve špatně placených zaměstnáních, a normou existuje tangenciální vztah. Podle Foucaulta je nadbytečné obyvatelstvo delimitováno výkonem dílčí moci, lokálními opatřeními vůči určité populaci. Kroky, které Maďarsko a jiné evropské státy podnikají proti migrantům, jsou právě tímto výkonem dílčí moci, logickým přesahem metaúrovně kapitalistické produkce práce a nadbytečné práce.

Kontrola migrace není otázkou nezávislou na domácích politických a sociálních procesech, naopak jde o jejich výsledek. Vyhlašování mimořádných stavů je prostředek, jímž lze nadbytečné obyvatelstvo postavit na okraj národního státu a který svědčí o soustavném procesu pěstování nadbytku a neproduktivní populace v jeho jádru. Jinými slovy, existuje dialektický vztah mezi nakládáním s údajně problémovou skupinou domácího obyvatelstva, například s Romy, a s externalizovanými migranty a uprchlíky. Diskurz pranýřující migranty nemívá daleko k tomu, který útočí na problémové domácí obyvatelstvo. Vezmeme-li v úvahu produkci nadbytku a lidí s tangenciálním vztahem k ekonomické a politické normě, dojdeme k závěru, že mezi politikami jednotlivých států a evropským kapitalismem a přístupem k migrantům a uprchlíkům lze vidět souvislost.

Politika

Pojímání určitého jevu jako krize vyvolává specifické typy intervence. V jádru této krize stojí nevyřčená idea metodologického nacionalismu; aplikace pojmu krize na dění na státních hranicích vede ke vzniku politiky státem řízené intervence zaměřené na hraniční kontroly. Stát jako vyděračský gang dále koná svou práci a prezentuje jev, který by mohl představovat potenciální hrozbu pro suverenitu státu jako hrozbu pro společnost jako takovou. Myšlenka krize výborně slouží pojetí státu jako záruky určitého způsobu života a legitimizuje kulturní a emoční aspekt morálního významu a účelu státu.

Hlavním důsledkem této skutečnosti je překotná ochota evropských občanů převést své právo rozhodovat o tom, co je morální a etické, na stát, což do značné míry legitimizuje vertikální, státocentrickou politiku intervence vůči mobilním skupinám lidí na prahu Evropy. Diskurz krize a spojování migrantů a uprchlíků s nutností vyhlašovat výjimečný stav situaci těchto lidí depolitizuje. Tím, že se stát snaží postavit někoho mimo politickou normu, legitimizuje tři typy jednání zaměřené na depolitizaci: humanitární přístup založený na záchranu lidských bytostí, přístup zaměřený primárně na zajištění bezpečnosti, legitimizující násilí (viz nasazení protiteroristických jednotek proti neozbrojeným lidem na maďarských hranicích), a technický či administrativní přístup k přidělování statusu uprchlíka, upřednostňující rychlé, úsporné, odrazující procedury a zároveň omezující právo využít právních prostředků včetně práva na odvolání.

To, že tyto vertikální, státocentrické strategie cílí na depolitizaci, samozřejmě neznamená, že nejsou politické. Znamená to, že využívání uprchlíků a migrantů jako politického nástroje může probíhat skrytě – jejich užitečnost z hlediska formování státu a způsob, jakým se nakládání s nimi vztahuje k přístupu k problematickým domácím obyvatelům lze pod nánosy depolitizujících proslovů o krizi a podobně depolitizujících strategií regulace a kontroly jen těžko rozpoznat.

Existují však i jiné (horizontální) formy politiky. Lidé přicházející na evropské hranice se setkávají s reakcemi a činy založenými na solidaritě, které jsou v přímém protikladu ke státním normám a k myšlence státu jako jediného legitimního aktéra na politické scéně. Tímto přístupem více či méně organizované skupiny implicitně zpochybňují pojetí „uprchlické krize“ a její označování za hrozbu vyžadující zásah státu v podobě regulace, náhledu situace ze striktně právního hlediska a podnikání bezpečnostních opatření. Solidární jednání – například pomoc lidem při přechodu hranic nebo, jak se děje v Maďarku, poskytování přístřeší ve vlastním domě – rozšiřuje solidární vztahy a etiku za hranice prosazované státem, aktivně zpochybňuje chování státu stavějícího ochranu nade vše a vrací situaci její politický charakter. Takovéto jednání zpochybňuje omezení uměle nastolená Dublinskou úmluvou (stejně jako imperialistickou povahu úmluvy, která uvaluje neúměrně velkou zodpovědnost na chudé hraniční státy) i kulturní význam výkladu evropské identity založeného na obavách z toho, co do ní mohou vnést ostatní. Aktivisté nyní poukazují na souvislost s tím, jak státy nakládají s těmi skupinami, které považují za problematické, ať už jde o jejich státní příslušníky či nikoli. Tyto horizontální politické přístupy poskytují, z hlediska politického i etického, i jiné možnosti než státní centralismus a strach, ať už v Orbánově, nebo Žižekově pojetí. Zdá se, že nám ukazují cestu k vytvoření nových vztahů a solidarity a k prolomení tmářství, které z rétoriky krize pramení.

Autor je docent na Katedře sociologie a sociální antropologie Středoevropské univerzity v Budapešti a akademický ředitel jejího stipendijního programu Roma Access Program.

 

Z anglického originálu Beyond crisis: Rethinking the population movements at Europe’s border, publikovaného 19. října 2015 na stránkách FocaalBlog, přeložila Marie Přibylová. Český překlad publikujeme ve spolupráci s Iniciativou Ne rasismu.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image