Když evropští státníci hovoří ke svým národům


Vánoční poselství prezidenta Miloše Zemana vzbudilo pro svou vyhroceně xenofobní notu širokou paletu reakcí. Jaké však byly další projevy napříč Evropou?

Novoroční období je vhodnou příležitostí pro politiky, aby promluvili ke svým voličům či národu a sumarizovali svá ideová východiska pro další rok. Sledovat jejich novoroční projevy nemá smysl jen proto, abychom věděli, kam se asi budou ve svých rozhodnutích ubírat v nejbližších měsících – nakonec poměry se mění rychleji, než vlády míní, a jen sotva lze očekávat, že jakákoliv řeč by mohla mít absolutní závaznost. Může pro nás ale být zajímavé pozorovat, s jakými významy vládnoucí politici operují, jak se tyto sémantické polohy liší od těch, s nimiž se setkáváme na domácí scéně, a co případně prozrazují o atmosféře evropské demokracie.

Různé pojímání bezpečnosti

Tak třeba ten, kdo sledoval projev britského premiéra Davida Camerona, asi nebyl překvapen, jak důležité místo v něm zaujímalo referendum o vystoupení Velké Británie z Evropské unie. Jde o dlouhodobou agendu britské vlády a před vánočním stromečkem, u něhož Cameron promluvil, se toto téma dalo očekávat. Našince ale mohlo vyvést z míry, že možná ještě více se konzervativní britský premiér věnoval sociálním otázkám. Asi si lze jen stěží představit některého z českých tzv. konzervativců, který by hovořil o bydlení pro mladé, pomoci těm, kteří se nacházejí bez perspektivy v područí závislostí či o boji proti diskriminaci (sic!). I ve svém novoročním článku zveřejněném na vládním webu zdůraznil nutnost boje s chudobou a posilování sociální mobility, včetně snižování genderové propasti v příjmech. To vše je zasazeno do narativu o individuálním úspěchu o potřebě zvyšování „bezpečnosti na všech úrovních života“, ale i tak jde o soubor témat pro českou pravicovou politiku nepředstavitelný.

Evropští vládní představitelé se vypořádávají nejen s terorismem, ale především se svými vlastními národy. Jediný, kdo důsledně zachovává skutečně evropský rozměr, je Angela Merkelová.

Cameron se ve svém projevu sice jasně vyjádřil proti extremismu, ale mnohem podstatnější toto téma bylo pro francouzského prezidenta Françoise Hollanda. Po loňském pařížském teroristickém masakru ostatně není divu: „Neskončili jsme s terorismem,“ prohlásil z formálního prostředí od řečnického pultíku s prapory Francouzské republiky a Evropské unie za zády. Za základní úkol si vytknul ochranu občanů, a to nejen na domácí půdě, ale i bojem na Blízkém východě. Tím podstatným tématem ale pro Hollanda zůstala únorová ústavní, legislativní reforma, která umožní zvýšit operační prostor státu včetně odnímání občanství lidem podezřelým z terorismu. Toto odnímání by se mělo týkat i těch, kteří se s francouzským občanstvím narodili, a v bouřlivé debatě, jež tento návrh provází, zdůrazňují Hollandovi spolustraníci, že jde vlastně o dárek nacionalistům. Paměť Francie upozorňuje, že odnímání občanství byla praxe Vichistického režimu, který tohoto prostředku užíval proti Židům.

Velmi národovecky orientovaný projev měl i polský prezident Andrzej Duda, který jej však proslovil – podobně jako Holland – i před vlajkou EU. Tomu lze rozumět jako nastavení přívětivější tváře polské politické reprezentace poté, co se premiérka Szydlová jala tyto prapory naopak odstraňovat. Duda hovořil o tom, že vláda ve státě patří národu s jeho kulturní dějinnou kontinuitou a tradicemi. „Polsko je náš rodinný dům,“ zakotvil tuto představu v metafoře pokrevního příbuzenství, a i když hovořil i o toleranci k jiným národům a náboženstvím, i tím, jak se neustále obracel k Polákům v zahraničí, lze jeho řeč číst především jako zdůraznění jednotnosti a nedělitelnosti polského etnika, jehož má být vláda ochráncem. O Evropě Duda vlastně nemluvil, jen o konkurenceschopnosti republiky – a o tom, že by měla být rodinným přístavem bezpečí v neklidném světě.

Velmi se tak přiblížil ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi, jehož proslov byl zaměřen především na chválu ruských bezpečnostních složek, a to i s odkazem k druhé světové válce, pro kterou Rusové mají označení Velikaja Otěčestvennaja vojna (Velká vlastenecká válka). Pozoruhodná byla však bezduchost a vyprázdněnost Putinovy řeči, v níž se neobjevil prakticky žádný názor či politický postoj. Jako bychom nesledovali muže, kterého se bojí celý Západ, ale spíše pomateného národovce z minulého století, jenž přichází pogratulovat svým vítězícím vojskům a popřát matičce Rusi mnoho lásky a štěstí do nového roku. Dudova slova byla bezesporu přesvědčivější.

Německy s arabskými titulky

Jako úplný protiklad působila německá kancléřka Angela Merkelová, jejíž projev byl na webu ZDF k dispozici dokonce i s arabskými titulky, což samozřejmě neuniklo paranoikům. Merkelová se rovněž objevila před státní vlajkou i praporem EU, ale jako jediná hovořila ze skutečně evropské pozice: hovořila o uprchlících, kteří utíkají před jistou smrtí, a opět potvrdila svoje pevné stanovisko přijmout ty, kteří tuto pomoc potřebují. Toto sdělení proměnila ve velké poděkování všem, již k pomoci uprchlíkům přispěli. Jaký to rozdíl oproti předešlým, když poděkovala i policistům, vojákům či úředníkům, ale nikoliv za stráž národa, ale za pomoc a službu. Na druhé straně ale Merkelová zdůraznila i nezbytnost úspěšné integrace a to, že přijmout uprchlíka neznamená zradit právní systém své země. Není divu, že jako jedna z mála hovořila i o významu kultury a umění. Ty jsou totiž podstatným faktorem pro mezietnické porozumění.

Snad nejvíce se Merkelové blížil Andrej Kiska, který z prezidentského paláce (avšak podobně jako Cameron bez vlajky EU) hovořil především o tom, že k apokalyptickým pocitům není důvod. Hovořil o tom, že lidé se chtějí mít dobře a žít v bezpečí, ale že nemají proč se obávat: Slovensko je na tom relativně dobře a spojitost migrační krize s terorismem je politickou manipulací. Vyzval občany, aby kritizovali stát, činili mu oponenturu a vyzdvihl hned dvě témata: vzdělání a zdravotnictví – sektory, ve kterých je Slovensko podle něj silně zaostalou zemí. Kiska zdůraznil, že Slováci musejí nalézt sebevědomí a pozitivní hodnoty spravedlnosti, soucitu a naděje. Tato slova ale poněkud rozmělnil v příliš rozvláčné, mezi sledovanými projevy zdaleka nejdelší promluvě.

Hledání národní identity uvnitř EU

Pokud bychom chtěli z této výběrové novoroční zkušenosti diváka politických projevů načerpat nějaké poučení pro rok 2016, potom nezbývá než konstatovat, že evropští vládní představitelé se vypořádávají nejen s terorismem, ale především se svými vlastními národy. Jediný, kdo důsledně zachovává skutečně evropský rozměr, je Angela Merkelová; Kiska působí jako osvěžující hlas rozumu. Z britské politické scény by si mohli domácí zástupci konzervativní politiky vzít poučení, že sociální tematika je organickou součástí i pravicové agendy a že boj s diskriminací není jen levicové téma.

A všichni beze zbytku bychom měli zbystřit nad tím, nakolik se posiluje bezpečnostní rétorika států, které chystají, či už realizují ústavní reformy, ať už v Polsku, na Slovensku nebo ve Francii. Souvislost s Putinovým projevem je zřejmá: cesta despotismu do politiky je plíživá, ale nakonec předvídatelná. Z tohoto hlediska nelze než ocenit odvahu Angely Merkelové. Bez ohledu na možné problémy, jež s sebou nese její řešení uprchlické krize, je jediná ze zmíněných politiků, kdo důsledně oponuje novému vzedmutí nacionalistické rétoriky. Je ctností dějin, že se tak děje z pozice právě čelní představitelky Německa.

Autor přednáší etiku na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a hermeneutickou filozofii na Janáčkově akademii múzických umění.

 

A2LARM