Krásná nová válka

Žijeme v době hybridních konfliktů. Válečné akce ISIS i aktivity Číny v Jihočínském moři mají něco společného.

Čína v Asii, Rusko v Evropě a na Středním východě a tzv. Islámský stát snad docela všude. V roce 2015 jsme byli svědky konfliktů, které probíhají v šedé zóně: nejsou otevřenou válkou, ale zase jsou víc než běžným soupeřením. Souvisí s těmi stránkami globalizace, jimž liberální demokracie nejsou schopny čelit. A mohou představovat způsob, jakým budou mocnosti vést konflikty v nejbližší budoucnosti.

Tento nový typ konfliktů, akademiky popisovaný jako „hybridní“, „širokospektrální“, „nelineární“, „válka příští generace“ nebo „dvojznačný“ – variace popisu indikují kluzkost předmětu –, kombinuje využívání psychologie, médií, ekonomických nástrojů, kybernetických a vojenských operací, aniž by přitom vyžadoval přímé vyhlášení války.

V případě pokračující ruské kampaně na Ukrajině kultivuje hyperintenzivní ruská propaganda nepokoje uvnitř země zaséváním nepřátelství mezi segmenty ukrajinské společnosti a matením Západu vlnami dezinformací. Mezitím ruské proxy síly a utajené jednotky spustí vojenskou ofenzívu akorát tak silnou, aby zajistily, že ukrajinská vláda vypadá jako nemohoucí slaboch. Smyslem není obsadit území – Rusko by snadno mohlo anektovat území rebelů na východní Ukrajině –, ale destabilizovat Ukrajinu psychologicky a rozvinout narativ o „rozloženém státu“, a tak zlomit proreformní vůli uvnitř Ukrajiny a mezi jejími zahraničními podporovateli. A zastavit reformy, které by Kyjev emancipovaly z područí Moskvy a mohly by založit dlouhodobější naději na demokratické reformy v samotném Rusku.

Je možné zvítězit bez boje?

Čínská doktrína Trojího vedení války posouvá tyto nefyzické aspekty ještě dál, když užívá „právního/legálního“, „psychologického“ a „mediálního“ válčení. Slovy analytičky Laury Jacksonové, která řídí příslušný výzkumný projekt Cambridgeské univerzity a amerického ministerstva obrany: „Podkopat mezinárodní instituce, změnit hranice, podvracet globální média, to vše bez jediného výstřelu. Západní, zvláště americký koncept války klade důraz na kinetické a hmotné aspekty – infrastrukturu, výzbroj, personál –, zatímco Čína si klade fundamentální otázky: ‚Co je válka?‘ A zvlášť v dnešním světě: ‚Je možné zvítězit bez boje?‘“

Západní vlády by měly nejprve prostřednictvím aktivistů nabídnout „poddaným“ ISIS atraktivnější vizi budoucnosti regionu než puritánskou religiozitu. Taková vize zahrnuje i cosi jako bezpečný přístav pro sunnitské muslimy ohrožené útoky šíitských milicí a Asadových vojáků.

Prvořadý cíl Trojího vedení války je rozšířit čínskou nadvládu nad Jihočínským mořem a rozšířit námořní hranice nad rámec závazků uznaných Úmluvou OSN o mořském právu. Čína by tak získala kontrolu nad masivními energetickými rezervami a strategickými námořními cestami v hodnotě pěti bilionů dolarů. Cílem nakonec je nahradit Spojené státy v roli garanta bezpečnosti v regionu. Vojenská strategie byla poprvé přijata v roce 2003, ale mnoho jejích důsledků se mediálně propíralo až v roce 2015.

Nejprve začala Čína o překot stavět umělé ostrovy ve sporných vodách. Pak užila právnické ofenzivy k tvrzení, že tyto ostrovy jsou nyní jejím územím a náleží k nim i přilehlé námořní trasy. Toto tvrzení je posíleno „psychologickou“ válkou, která zahrnuje výhrůžky ekonomickými sankcemi státům, které proti krokům Číny protestují, a zastrašování každého, kdo do těchto vod zabloudí. Nedávno byl reportér BBC, který prolétal mezinárodním vzdušným prostorem poblíž čínské vojenské přistávací dráhy vybudované nedaleko pobřeží Filipín, bombardován výzvami typu: „Cizí vojenské letadlo na severozápadě útesu Mej-ťi, hovoří k vám Čínské námořnictvo. Ohrožujete bezpečnost naší základny!“

A pak je tu „mediální válka“: tendence jako japonské posilování armády nebo USA trvající na volné plavbě svých lodí vodami považovanými OSN za neutrální jsou v neustále expandující čínské síti zpravodajských kanálů zobrazovány mnohem spíše coby příklad agrese čínských rivalů než jako odpověď na čínskou expanzi.

Spektákl krutosti a válka narativů

Ale pravděpodobně nejspektakulárnějšími propagandisty letoška byli ti z Islámského státu – se svým agresivním využíváním sociálních médií k rekrutaci nových bojovníků a příšernými, profesionálně udělanými nahrávkami poprav, které slouží k zastrašování a provokování oponentů. Ačkoli ISIS usmrtil v Sýrii zhruba sedmkrát méně lidí než Asadův režim, skupina zdatně využívá například sociální média (okolo 46 tisíc účtů jen na Twitteru), aby se prezentovala jako větší hrozba, než jakou opravdu je.

Každý uživatel sociálních sítí, který sdílí nebo postuje materiál ISIS, ať už jako výraz podpory nebo odsudku, v důsledku pomáhá ISIS posilovat narativ o historické velikosti a mileniální důležitosti „chalífátu“. Útoky teroristů v Paříži usmrtily v krvavé lázni 130 osob, ale operace byla provedena způsobem, který vypadal, jako by organizace vyvraždila půlku města.

Na využívání informací jako válečného nástroje samozřejmě není nic nového. Ovšem v minulosti byly informace spíše pomocným prostředkem v akci. Nyní se zdá, že informační prvek je stejně důležitý, ne-li důležitější než fyzická dimenze válčení.

Vezměme si ruské nálety v Sýrii. Oficiální zdůvodnění Kremlu je boj s Islámským státem. Ale jen malá hrstka operací je skutečně zacílena proti ISIS, přičemž mnohem víc jich míří na rebely podporované USA, kteří bojují proti syrskému prezidentovi a ruskému klientu Bašáru Asadovi. Kreml má za lubem jednoduše víc než vojenskou porážku ISIS. Rusko vstoupilo na syrské jeviště takovým způsobem, aby překvapilo Západ a ujistilo jej o své ambici hrát hlavní roli v jakémkoli scénáři – ať už bude zahrnovat ponechání Asada u moci, nebo „globální boj proti teroru“. Ruská armáda může být ve srovnání s americkou celkem malá a ruská ekonomika je možná jeden velký průser, ale Vladimir Putin chytře rozrušil reputaci Ameriky jako „světového četníka“ a umocnil postavení sebe sama coby muže, který restauruje Rusko v pozici světové supervelmoci.

Toto není soft power v klasickém významu projektování pozitivního obrazu země pomocí kultury a public relations. Jde spíše o příklad využití strategického narativu tak, aby byl protivník zastrašen, zmaten a ohromen. Využijete všudypřítomných informací a nafouknete je tak, abyste v očích svého nepřítele vypadali hrozivěji, strašidelněji a nepostradatelněji, než samotná realita naznačuje.

Ruské bombardování Sýrie má také (pro Moskvu) pozitivní vedlejší efekty: odpoutává pozornost od Ukrajiny a pomáhá udržovat stálý proud uprchlíků do Evropy. V zemích jako Francie nebo Maďarsko tak posilují pravicové strany, které kšeftují s protiuprchlickými obavami, jsou podporovány Kremlemobhajují opuštění od západních sankcí proti Rusku. V informačním věku nezáleží ani tak na dominanci v závodech ve zbrojení, klasické doktríně studené války. Spíše je to převaha v eskalaci narativů – být schopen dát do oběhu víc znepokojivých historek než protivník.

Facebooková přátelství velmocí

Konflikty šedé zóny jsou temnou stránkou globalizace: nadnárodní média, ekonomická integrace a volný pohyb osob nevytváří „globální vesnici“, ale prostředí, v němž spolu všichni nějak musíme vyjít a přežít. Globalizace však také znamená, že státy jako Čína a Rusko pravděpodobně nevyhlásí plnohodnotnou válku. Proč by riskovaly otevřený konflikt, který by pravděpodobně prohrály, když jejich cílem je zachování všech výhod „pozitivní“ globalizace – světových trhů a zahraničních investic –, zatímco mohou tuto dynamiku osedlat k podvracení postavení druhých.

Tak dospíváme do situace, kdy proti sobě velmoci jednou rukou nesmiřitelně bojují a druhou si džentlmensky potřásají: Čína a USA se utkávají v Jihočínském moři, a přitom nepřestávají upevňovat vzájemné ekonomické vazby; Rusko a USA kolem sebe krouží na Ukrajině, a mezitím diskutují o spolupráci v Sýrii. Vede to rovněž ke globální promiskuitě: aliance jsou krátkodobého a taktického charakteru a často selhávají. Turecko a Rusko byly na začátku roku 2015 přáteli na věčné časy: dva neoautoritářské režimy doufající v ještě užší energetickou unii. Dnes, poté co Turecko sestřelilo ruský bitevník nad Sýrií, jsou nepřátelé a oba vůdcové zuřivým bušením v hruď vycpávají svou image před domácím publikem. To jsou geopolitické vztahy o hloubce facebookových přátelství, lajků a banů.

Mnoho Číňanů a Rusů by argumentovalo, že stejně tak vedou západní země proti nim šedozonní konflikty. Po kolapsu čínského akciového trhu v uplynulém roce prohlásil Lin Cuo-ming, mocná postava jedné z největších čínských státních korporací, že kolaps byl „bez jakýchkoliv pochyb (…) ekonomickou válkou“ vedenou Spojenými státy k podvracení vlády komunistické strany. Ruská státní média setrvale spílají USA za lstivou koordinaci všech možných prostředků od CNN přes ropné giganty, Google až po nevládní organizace s cílem podrýt postavení Moskvy.

Spojené státy nepochybně vládnou masivními ekonomickými zbraněmi; mohou například hrozit vyloučením Ruska z mezinárodního bankovního systému SWIFT. A západní země vůbec mají vlastní dlouhou tradici utajených operací. Ale pro západní liberální demokracie je nyní velmi obtížné rozhodně jednat v „šedé zóně“.

a6b058e9cdd6ee97e01cf4b0f7617be1d37412098719fa557f50f0c5fcfac740_large
Je možné v dnešním světě zvítězit bez boje?


Nepřipravenost Západu

Na novinářské prohlídce centrály NATO v roce 2015 jsem se zeptal přítomných důstojníků, jak aliance čelí novým hrozbám. Odpověď byla v zásadě tato: když došlo na peníze, média nebo boj na kulturní frontě, NATO pouze začínalo vypracovávat odpovědi. Tanky a jaderné rakety a v rostoucí míře kybernetické útoky byly tím hlavním, co se řešilo. Cokoliv „šedého“ bylo zatím pouze v přípravě.

Zatímco pro autoritářské režimy je poměrně snadné propojit úsilí armády, médií a byznysu, v demokraciích jsou zájmy těchto skupin často diametrálně odlišné. Například když britská vláda letos na podzim schválila smlouvu umožňující Číně investovat do nového britského jaderného reaktoru, pánové přes finance byli potěšeni; naopak moralisté v médiích byli zděšeni, že Spojené království vyprodává lidská práva; a lidé z obrany zase znepokojeni čínským průnikem do britské energetické a telekomunikační infrastruktury.

Samozřejmě i západní mocnosti mohou propojit peníze, média a armádu ve zničující a diabolický efekt, když je vyhlášena válka (přípravy iráckých kampaní jsou nejnázornějším příkladem z poslední doby), ale ztrácejí všude tam, kde odpovídají na války polovičaté, nevyhlášené. Je Rusko nepřítelem Evropské unie, nebo partnerem, s nímž by měly být obnoveny normální vztahy? Koneckonců, Rusko nikdy Ukrajině oficiálně válku nevyhlásilo. Přísnost kancléřky Angely Merkelové ohledně zachování sankcí proti Rusku nebránila tomu, aby rok 2015 završil německý podpis pod smlouvu na nový plynovod mezi oběma zeměmi.

A co si počít s takovou bestií, jakou je Islámský stát? Nikdo ho neuznává coby stát, ale navenek má všechny jeho vlastnosti. Když Velká Británie po pařížských útocích hlasovala, jestli ISIS bombardovat, jeden z argumentů proti akci byl, že britská armáda by podnikala nálety na území stále de jure syrské, přičemž Asadova vláda (na rozdíl od irácké) nepožádala Británii o pomoc. Projevy v parlamentu byly jak vystřižené z třicátých let, se vším appeasementem, fašismem a slovy o civilizační výzvě. Jako bychom poslouchali novodobé Churchilly a novodobé Chamberlainy. Byl to diskurs patřící k válkám dvacátého století, ne nekonečným subtilitám a permutacím naší přítomnosti.

Jak mohou tedy demokracie v tomto prostředí obstát? Ben Nimmo, bezpečnostní analytik a bývalý tiskový mluvčí NATO, navrhuje novou doktrínu „informační obrany“. Podle něho by vlády a nadnárodní uskupení měly podporovat výměny mezi žurnalisty, akademiky a pracovníky think-tanků v těch regionech, které by mohly v budoucnu čelit propagandistickým útokům. Takže když Rusko spustí svou další dezinformační kampaň, řekněme, v Moldávii nebo na Severním polárním kruhu, budou nezávislí experti se znalostmi regionu schopní určit, oč ve skutečnosti jde.

Laura Jacksonová navrhuje podobně anticipující přístup k Trojímu vedení války, spočívající například v permanentním umístění kamer na vojenských plavidlech v Jihočínském moři a satelitním streamingu čínské výstavby umělých ostrovů. Má jít o prostředky, jež by měly lépe zarazit „jednostranné, ač sotva patrné revize reality“.

Mark Galeotti, profesor na New York University, obhajuje „nonkinetické NATO“ uzpůsobené čelit hrozbám, jakou je například korupce. Ruská doktrína tvrdí, že korumpování elit jiné země je součástí „války nové generace“. Není tedy nejvyšší čas, aby Západ začal považovat korupci za hrozbu národní bezpečnosti?

Najít Achillovu patu

Jeden z nejvíce inspirujících a provokujících návrhů ohledně ISIS vznesl Srdja Popović, bývalý studentský vůdce z hnutí Otpor (které pomohlo svrhnout Slobodana Miloševiće v Jugoslávii), jenž je nynější guru nenásilných revolucionářů celého světa. Tzv. Islámský stát ovládá populaci okolo šesti milionů lidí, z nichž mnoho nesouhlasí s jeho ideologií, ale jsou přesvědčeni, že ISIS je nejlepší dostupný garant elementárního zajištění, bezpečnosti a sociálních služeb. Ve svém posledním článku Popović a spoluautorka Alia Braleyová popisují příklad Suad Nofelové, ženy žijící v syrské Rakce, „hlavním městě“ ISIS, která strávila tři měsíce protestováním před velitelstvím ISIS s transparenty jako „Nechci kázání o vaší víře, předveďte mi ji svými činy!“ a „Ne útlaku, ne nespravedlivé vládě, ne pokání – ano myšlení!“ „Její příběh,“ píší Popović a Braleyová, „je jeden z mnoha příkladů, kdy syrští a iráčtí civilisté přežili nenásilnou konfrontaci s ISIS. Tyto málo známé příběhy svědčí o tom, že přes svou krvelačnou image je Islámský stát ve skutečnosti bytostně závislý na udržování blahovůle a podpory mezi sunnity. Je to jako u každé vládnoucí skupiny – moc ISIS je primárně závislá na spolupráci ovládaných.“

Namísto vojensky laděné strategie s cílem, slovy Baracka Obamy, ponížit a zničit ISIS, Popović a Braleyová navrhují zaměřit se na nenásilné prostředky. Islámský stát se podle nich „evidentně přiživuje na vojenské opozici“. Západní vlády by měly nejprve prostřednictvím aktivistů nabídnout „poddaným“ ISIS atraktivnější vizi budoucnosti regionu než puritánskou religiozitu. Taková vize zahrnuje i cosi jako bezpečný přístav pro sunnitské muslimy ohrožené útoky šíitských milicí a Asadových vojáků. Poté by bylo třeba se zaměřit na potenciální Achillovu patu IS: zaopatření komunitních služeb. „Mnoho technokratů a schopných pracovníků všech oborů uprchlo z oblastí kontrolovaných ISIS a ti, kdo zůstali, možná jen nemají kam jít,“ zdůrazňují Popović a Braleyová. „ISIS uvaluje tvrdé daně a vymáhá horentní úplatky ze všech sektorů obchodu a dělnictva. (…) Zemědělci masivně prchají a osev na příští sezónu zůstává nebezpečně ladem. (…) Kádr úředníků, technokratů, dělníků, kmenových vůdců a obchodníků je zralý na zběhnutí a otevřené projevy nespolupráce s ISIS.“

Tyto myšlenky zdůrazňují dva důležité prvky hybridního konfliktu. Prvním je síla občanské společnosti v této nové formě boje – trend rovněž evidentní v roli, jakou hackeři z Anonymous sehráli při sestřelu účtů ISIS na sociálních sítích, či v tom, jak ukrajinští aktivisté odhalují ruské dezinformace nebo jak blogger Eliot Higgins rozšiřuje důkazy o ruském válečném angažmá na Ukrajině, které čerpá z otevřených zdrojů.

Druhou myšlenkou je hodnota asymetrického přístupu k těmto konfliktům. Když ISIS pustí do oběhu další děsivé video nebo zmasakruje nevinné účastníky večírku v Paříži, činí tak se záměrem vyvolat nepřátelství mezi muslimy a zbytkem Západu – ve výsledku mu Le Penové, Orbánové a Trumpové jdou svou antiislámskou rétorikou naproti. Namísto toho by se oponenti ISIS měli zaměřit na místa, kde je nejslabší, konkrétně na jeho tvrzení, že je funkčním státem. Podobně když Rusko rozdmýchá propagandistickou kampaň založenou na tvrzení, že je šampionem „konzervativních“ hodnot ohrožovaných dekadentním Západem, snaží se tím vtáhnout lidi do debaty o „střetu civilizací“ a odpoutat pozornost od slabé ruské ekonomiky a nelegální agrese na Ukrajině. Místo aby Západ hrál hry vymyšlené Kremlem, účinněji by jednal, kdyby zaútočil na kremelskou korupci, která je zranitelným místem ruské vlády.

Jedna z velkých obav pramení z myšlenky, že konflikty šedé zóny – zahrnující třeba americká a čínská plavidla oťukávající se v Jihočínském moři nebo ruské výhrůžky rozmístěním jaderného arzenálu – by se mohly rozvinout do konfliktu otevřeného, v němž by se jedna ze stran přepočítala.

Ale pravděpodobnější je, že vzorce objevující se v roce 2015 se stanou v novém roce ještě zřetelnějšími. Podle Laury Jacksonové vidí Čína moře jako pouhý začátek své kampaně Trojího vedení války, jako testovací prostor pro své ambice ovládnout část vnějšího území, na něž čínští vojenští a právní myslitelé pohlíží, slovy jednoho z vedoucích představitelů, „jako na přirozenou extenzi jiných forem teritoriální kontroly“. Ruská vojenská teorie si představuje války budoucnosti ve vektoru pohybů „od přímých střetů k bezkontaktní válce“ a „od přímé anihilace protivníka k jeho vnitřnímu rozkladu“, od „války ve fyzickém prostředí k válce v lidském vědomí a v kyberprostoru“.

V červnu odhalili investigativci z New York Times, jak se série webových kampaní pokusila vyvolat paniku ve Spojených státech, a to rozšířením falešných zpráv na Twitteru, stránek na Wikipedii a on-line zprávami o všem možném – od útoku ISIS v Louisianě přes propuknutí eboly po policejní střelbu v Atlantě. Toto nebyla práce obyčejných internetových vtipálků, ale řada cílených dezinformačních operací provedených z Kremlem zaštítěné „trollí farmy“ v Petrohradě. Pravděpodobně šlo o cosi jako první salvy toho, co ruští vojenští teoretikové považují za bitevní pole budoucnosti: mysli mužů a žen, kde každá obchodní smlouva nebo tweet či post na Instagramu představují cestu, jak ovlivňovat to, co si představují pod pojmem „psychosféra.

Je to krásná nová válka bez začátku a konce; hranice mezi mírem a válkou, mezi vojákem a civilistou se absolutně stírají – a my jsme všichni zároveň cílem i zbraní.

Autor působí v londýnském Institutu Legatum. Je autorem knihy o současném Rusku Nic není pravda a všechno je možné.

 

Z anglického originálu Brave New War, publikovaného na stránkách magazínu The Atlantic, přeložil Roman Rops-Tůma.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies