Můj hrdina David Bowie

V neděli podlehl osmnáct měsíců trvajícímu boji s rakovinou jeden z největších mistrů světové hudební scény.

Každý fanoušek zažije tu smutnou chvíli, kdy umře jeho hudební hrdina z mládí. Mně se tahle zkušenost do velké míry vyhýbala a přičítám to své generaci. Narodil jsem se v nesvobodné zemi, která svým obyvatelům bránila v přístupu k hudbě ze Západu. Až na pár vzácných desek od našich jsme neměli přístup k tomu, co bylo za železnou oponou běžné. Takže když jsem v devadesátých letech začal poslouchat muziku, objevoval jsem Doors, Jimiho Hendrixe, Led Zeppelin a spoustu dalších kapel z hudebního dávnověku. Existovaly výjimky – třeba Filip Topol –, ale jinak byli „hrdinové mého mládí“ buď po smrti, anebo dávno za zenitem. Hendrix, Morrison a Janis Joplin byli mrtví a Deep Purple a Rolling Stones byli daleko živější na starých nahrávkách než ve skutečnosti.

Bylo mu přes padesát, když jsem poprvé slyšel Heroes a Space Oddity, a bylo mu skoro šedesát, když jsem ho poprvé viděl naživo. Ale na rozdíl od Rolling Stones nebo Dylana Bowie nestárnul. Spíš jako kdyby se převtěloval.

David Bowie už byl taky starý. Bylo mu přes padesát, když jsem poprvé slyšel Heroes a Space Oddity, a bylo mu skoro šedesát, když jsem ho poprvé viděl naživo. Ale na rozdíl od Rolling Stones nebo Dylana Bowie nestárnul. Spíš jako kdyby se převtěloval. Po vypalovačkách ze sedmdesátých let a období Ziggyho Stardusta přišel Thin White Duke a plastický pop, po něm Heroes a celá „berlínská trilogie“ fantastických skladeb, které mi otevíraly dveře do úplně nových oblastí hudby. V devadesátých letech přišly elektronické nahrávky Outside a Earthling a zase jsem měl pocit, jako kdybych poslouchal někoho úplně jiného. Když se mi nakrátko omrzel Bowie sedmdesátých let, mohl jsem si pustit Bowieho z let devadesátých a jen jeho zvláštní, nervózní vokál mě ujišťoval o tom, že všechno tohle má na svědomí jenom jeden člověk. Mohl jsem poslouchat Iggyho Popa, Briana Ena nebo Under pressure od Queen – všechno, v čem měl Bowie prsty. A říkal jsem si, odkud tenhle frajírek odněkud z Brixtonu bere to sebevědomí. Tu sebejistotu pouštět se pořád do něčeho nového – a sám jsem se vždy divil, že mu to pokaždé vyjde.

Pochopil jsem, že Bowie je nejenom mistr proměn, ale že i jeho publikum je z mnoha různých světů. V roce 2004, když hrál Bowie v Praze, jsem se v jednu chvíli rozhlédl kolem sebe. O řadu za mnou seděl Petr Kotvald, normalizační hitmaker a autor příšerného rádiového songu Mumuland. „Davide, přeruš ten koncert a nech ho vyvést, tenhle člověk přece nemá právo tě poslouchat!“ mihlo se mi v tu chvíli hlavou a Bowie ten koncert skutečně přerušil. Avšak ne kvůli mé nevyslovené stížnosti. Trápila ho silná bolest v rameni a nemohl dál hrát. Tak přece jenom je to obyčejný smrtelník, jehož tělo stárne. A když se deset let nato znovu převtělil a vydal dvě další alba, bylo to už naposledy. Můj hrdina z mládí v neděli 10. 1. 2016 umřel. Tak jako umřeme my všichni. Ale David Bowie nikdy nezestárnul.

Autor je sociolog.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies