Návrat velkého mentora

Václav Klaus nabízí ideologii vhodnou pro periferii. Být proti Evropské unii je mezi politiky v módě stejně jako pohrdání těmi nejslabšími.

Odejít z politiky na vrcholu jako vítěz a vrátit se, když národ v nouzi zavolá, to by uměl každý. Odejít jako pes a vrátit se, když o to nikdo ani nežádá, je opravdová výzva. Důchodce Klaus za sebou po odchodu z prezidentského úřadu zanechal Českou republiku jako částečně rozkradenou, částečně zkolonizovanou zemi, která se „vyspělému Západu“ životní úrovní během své novodobé kapitalistické historie ani nepřiblížila. Klaus jako premiér i jako prezident svoje okolí rád školil. Jedno z jeho oblíbených mouder se týkalo české historické zkušenosti s komunismem, která poučeným umožňuje lépe si všímat komunistického nebezpečí – totiž vidět ho úplně všude.

Spasitel-dobrovolník

Přesto se nezdálo pravděpodobné, že by Klaus jako lídr neúspěšné transformace v devadesátých letech, kterou uzavřel po dalších více než deseti letech prezidentskou amnestií pro tuneláře, mohl ještě někdy pomýšlet na vrchol. Jenže zklamání, které Klaus jako politik spoluvytvářel, vyvolalo u řady lidí nenávist k Západu, který – reprezentovaný Evropskou Unií – nenaplnil jejich očekávání. Periferizace státu a prekarizace práce vytvořila podhoubí, ve kterém jeho myšlenky mohou paradoxně dávat smysl i někomu jinému než Hájkovi s Weiglem. V atmosféře ohrožení toho mála, co máme, přijde Klaus s tím, že on to říkal přece vždycky. Antisociální rétorika a ignorování problémů nejslabších se najednou hodí. S nárůstem nacionalismu a xenofobie si konečně vyřídí účty se starými nepřáteli. Se vším tím pokrouceným humanismem a humanrightismem, extremismem Šabatové a podobně.

Klaus před cizáky hájí i sociální stát a pracovní trh – sociální stát, který tak nenávidí, a pracovní trh, jejž chtěl vždy co nejvíc deregulovat.

Když národ dva roky mlčel, musel se sice Klaus nabídnout jako hyperaktivní zachránce více méně sám, ale o to aktivněji. A sám se hned i pochválil. Ve své nedávno vydané knížce vysvětluje, že ti, kteří dokážou vzdorovat všudypřítomné prouprchlické propagandě, jsou „mimořádně stateční jedinci, nesystémové strany nebo silní národní lídři, schopní ustát dehonestační kampaně“. Se svou nově nalezenou mimořádnou odvahou dává rozhovory na všechny strany a podle jeho nasazení ambice nejsou malé, byť zatím není jasné, o co přesně mu jde.

Tatíček Klaus

Dřevní sociální demokrat Zdeněk Škromach na Klausovy předsilvestrovské řeči o migraci reagoval takřka nadšeně s tím, že on sám to samé říká už dlouho. Novinář Jiří X. Doležal měl zase pocit, že Klaus konečně našel pokoru: „Kultivovaně, bez sprosťáren a urážek, tak v klidu a s milým přátelským úsměvem starého vzdělaného profesora řekl, že tahle migrační vlna je pochod na Evropu. (…) A já měl pocit, jako když jsem viděl Klause před dvaceti pětadvaceti lety, když rozjížděl tržní ekonomiku, a fandil mu stejně jako tehdy.“
Ochota uvítat Václava Klause jako ztraceného otce a s přijetím jeho antiimigrantských postojů omluvit i jeho politickou minulost má svou logiku. Nejvíce právě u stranické levice, již reprezentuje například Škromach. Levice, pokud má být univerzálním projektem, nemůže dost dobře stavět svoji politickou agendu na obraně privilegií zvýhodněných. Zdeněk Škromach se pro Parlamentní listy realisticky zamýšlí: „A tak si musíme položit otázku, zda jsme schopni spasit těch devadesát procent lidí na celém světě, kteří si samozřejmě přejí mít stejnou životní úroveň jako my.“ A samozřejmě si realisticky odpovídá, že oněm devadesáti procentům jednoduše nedáme nic, tak má v tu chvíli ke Klausovi blízko. A Klaus před cizáky hájí i sociální stát a pracovní trh – sociální stát, který tak nenávidí, a pracovní trh, jejž chtěl vždy co nejvíc deregulovat. Když k tomu Klaus přidá svoji letitou kritiku Evropské unie, na kterou teď nejspíš slyší i odpůrci kvót a kancléřky Merkelové z ČSSD, přináší ideální program pro periferii.

Kamarád Miloš

Miloš Zeman a Václav Klaus si snad nikdy nebyli podobnější. I když ze vzájemného porozumění dokázali oba v politice profitovat, tentokrát podobnost se Zemanem není pro Klause tak výhodná. Vedle Zemana vypadá najednou Klaus-prezident jako žabař, který deset let na hradě jen tak euroskepticky lenošil a nic pořádného proti svým nepřátelům neudělal, byť s ultrapravičáky z akce D.O.S.T. si na pódium taky zašel, ale jako by skoro nic ostřejšího neřekl. A to ani ve chvíli, kdy jeho hradní partička neváhala přirovnat soudní proces s rasistickými žháři z Vítkova k procesu s Miladou Horákovou. Jako prezident měl smůlu. Bez uprchlické krize mohl o pozornost usilovat, jak chtěl, a stejně byl pro ty, kteří ho neměli za boha, šaškem. A co hůř: neškodným šaškem.

Protože Zeman je těžký kalibr (a spojenec), Klaus musí lákat atraktivnějšími příběhy. Když Zeman spustí o „fašizující kavárně“, Klaus za pár měsíců vytáhne na Merkelovou, že je jako Hitler. Ano, Hitler. Stejně jako Stalin a Hitler chce totiž Merkelová podle Klause svůj ein Volk. Klausovo staré antievropskounijní disidentství tak získává v jeho vlastním vesmíru lesk opravdového protinacistického odboje. Kravaťácká verze xenofobie má ráda silné příběhy, bez nich to už nejde, a Klaus ho se svou vyhrocenou rétorikou a profesorskou image má.

Návrat Miroslava Sládka 17. listopadu na ultrapravicovou scénu byl zábavným zpestřením. Návrat Václava Klause – a nejspíš úspěšný – do zákulisí vysoké politiky je retro, které vyhovuje zejména Babišovi. Jeho nepolitická image a boj proti zombiím včerejška bude snadný, dokud bude vyzývat představitele staré moci – KSČM, Kalouska, Klause a Zemana. Případná spojenectví se starými kádry – stejně jako s ČSSD – na tom nic nemění a pragmaticky se vždy voličům snadno vysvětlí.

Autor je redaktor A2larmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies