Jen vzácně se nějakému českému filmu podaří získat tak masivní mediální pozornost ještě před natáčením. Lída Baarová započala svojí mediální pouť rozporem v radě Státního fondu kinematografie kvůli podezření ze zneužití institutu tajného hlasování a účelového ovlivnění výsledku rozhodování. Snímek tehdy získal bezprecedentní podporu na úkor mnoha jiných filmů věhlasných tvůrců. Režisér Filip Renč se ovšem ve středu mediálního zájmu ocitá v posledních letech velmi často. Kritiku si vysloužil za xenofobně vyznívající pasáže v seriálu Sanitka 2 a rozporuplné reakce vyvolalo i státní vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana.
Film Lída Baarová byl každopádně mnohými očekáván s jistou škodolibostí. Ostatně bez posměchu se neobešel ani oficiální videoklip k filmu Když ďábel tančí s andělem, kde Lucie Bílá (z nepochopitelných důvodů v ikonickém kostýmu Marlene Dietrich) zpívá o šatnářkách, smrtkách a kokainu v kulisách Hudebního divadla Karlín.
Špatný ve všech ohledech
Bylo by jistě lepší nesměšovat autora a film. Zvlášť, když mediální obraz tvůrce k podobným zkratkám a zjednodušením přímo vybízí. Renč nám však k takovému nadhledu nedává mnoho příležitostí. Lída Baarová je totiž film špatný snad ve všech myslitelných ohledech. Už samotné orámování příběhu prozrazuje největší úskalí celého filmu, jímž je nedostatek soudnosti. Když mladá novinářka přichází vyzpovídat stárnoucí Baarovou, kamera se nedokáže oprostit od vtíravých detailů hereččiny zvrásněné tváře. Samotné fyziologické projevy stárnutí se stávají svého druhu fetišem a film se od prvních záběrů proměňuje v nechtěnou grotesku. Co mělo být zjevně romantickým monumentem velkého lidského osudu, působí spíš jako nezamýšlený vtip. Zatímco Hana Vagnerová v roli mladé novinářky představuje už svým vzezřením soubor klišé a stereotypů o mladé „aktivistce“ (samozřejmě nechybějí dredy), kamera předvádí akrobatické kusy mezi popelníkem a tváří stárnoucí ženy, ze kterých se může nejednomu divákovi na chvíli zamotat hlava.
Renč s Hubačem selhávají ve výkladu historie podobně, jako selhávají při interpretaci věcí současných. Lída Baarová je výsledkem stejného zjednodušování a stejné dezorientace, které se projevily v Sanitce 2.
Tvůrci se rozhodli osud Lídy Baarové pojmout jako melodrama. Místo problematizování tématu a rekonstruování souvislostí budují jímavý příběh lásky a útrap. Problém je ovšem už v samotném uchopení žánru. Tvůrci se snaží znovu a znovu připomínat, že jde o film silný a emocionální – jako kdyby pojali žánrové premisy příliš vážně a pak je bez rozmyslu mechanicky aplikovali. Kamera snímá většinu scén v protisvětle. Každý záběr je zastřený bílým závojem světla a různými filtry a změkčovaný obraz sugeruje, že sledujeme příběh z červené knihovny. Emocionálně vypjaté výstupy poznáme tak, že v protisvětle probleskne pár slin vyprsknutých Goebbelsem, Hitlerem nebo kýmkoliv, kdo se zrovna rozčílí a začne „hrát“.
Prázdné scény
Obrazově je ovšem Lída Baarová až překvapivě chudá. Když zrovna film opustí polohu invazivních detailů (s přehledem bychom mohli spočítat pihy na nose Táni Pauhofové), vidíme velké prázdné scény. Záběry jsou komponované bez hloubky, ve velkých scénách vidíme pár rekvizit a čistě natřené ploché stěny. Dobové cedule a značky vypadají, jako by je právě někdo vytiskl. V kabaretu, který je Renčovou citací Rebelů, vidíme kouřící lidi, ale kouř chybí. Chybí vlastně cokoliv, co by mohlo dodat jednotlivým lokacím živost a autenticitu. Kulisy působí ploše, prázdně, nově a nevěrohodně. V některých situacích přehnaná, a přitom nevěrohodná dobová stylizace připomene Marhoulův film Mazaný Filip. V tomto případě ovšem bohužel nejde o záměrnou nadsázku.
S poetikou divadla Sklep má ovšem Renčova Lída Baarová společného víc. Při střihové sekvenci ukazující, jak se Baarová s lektorkou pokouší zlepšit svou němčinu, si možná vzpomenete na Alles gutte. Ani jednotlivé herecké výkony nevypadají, že je někdo myslel vážně. Pomineme-li příšerný dabing a otřesné herecké výkony všech hvězd, určitě překvapí Adolf Hitler v podání Pavla Kříže. Ten ve scéně, kde Hitler s Baarovou hovoří o Wagnerovi, připomíná spíš Forresta Gumpa. Strnule sedí na židli, hledí před sebe a vykoktává nesouvislé věty. Nejvíce pitvořícím se hercem je ovšem Karl Markovics hrající ministra propagandy. Telefonát mezi Goebbelsem a Baarovou, během kterého brečící Markovics nesrozumitelně hlásí: „Vůdce na mě strašně řval!“, má bezpochyby potenciál stát se kultovním.
Neuvěřitelnost všeho
Nebylo by ovšem asi příliš spravedlivé obviňovat herce. Problémy vycházejí už ze scénáře, z toho, jakým způsobem jsou jednotlivé charaktery postavené, a jaké dialogy jsou nuceny odříkat. Jiří Mádl či Lenka Vlasáková místy podávají až překvapivě věrohodné výkony, ale nakonec je zradí jejich vlastní postavy. Jednotlivé dialogy totiž ani vzdáleně nepřipomínají něco, co by mohla nějaká bytost z masa a kostí vyslovit. Na věrohodnosti jim nepřidávají ani naprosto nelogicky napsané situace. Gustav Fröhlich se rozhádá s Baarovou, ta opouští v dešti uprostřed noci jeho vilu, zatímco na ni zničený Gustav volá, ať se vrátí, že přece nechce být „ďáblova děvka“, a shodou okolností zrovna kolem projíždí Goebbels, do jehož automobilu může Lída nastoupit. Maminka Baarové po skončení války poprosí u krutého výslechu o sklenici vody, a když ji nedostane, rozkašle se, chytne se za krk, spadne na zem a zemře – asi žízní.
Špatný scénář Ivana Hubače (mimochodem autora scénáře seriálu Sanitka 2) se projevuje i ve vztahu k interpretaci dějinných skutečností a ve vykreslení samotné Baarové. V koketně vedeném rozhovoru na Dvojce Českého rozhlasu si Filip Renč posteskl, jak bylo těžké uhájit hlavní představitelku Táňu Pauhofovou před sponzory. Jeden ze z nich měl údajně chtít obsadit do hlavní role svou milenku. Smutnou skutečností je, že na samotném filmu by to asi mnoho nezměnilo. Lída Baarová totiž není postava, téměř nejedná, a pokud se vzácně o něčem rozhoduje, činí tak zcela nesrozumitelně. Vypravěčka v podobě stárnoucí herečky hovoří o lásce, často padají velké metafory. V samotném ději se ovšem Baarová spíše jen ocitá na místech a v situacích. Nejprve je s jedním mužem, potom je s druhým mužem, pak se k ní chovají všichni ošklivě a ona příliš neví proč. Tato postava ve skutečnosti nenese žádné téma, žádný konflikt. Na začátku působí jako rekvizita, na konci je pak za oběť.
V závěru snímku se postava mladé novinářky pokouší dodatečně zformulovat jakési téma. Prozradí, že původně chtěla Baarovou odsoudit, ale pochopila, že věci jsou asi trochu složitější. Jakkoliv se dá s takovou interpretací historie obecně souhlasit, zde jde o prázdnou frázi. Tvůrci neodkrývají život Baarové v jeho složitosti, nenabízejí nový pohled, neohledávají téma z nových úhlů. Baarová jako by byla oddělená od světa, ve kterém žila, jako by se jí věci jen stávaly. Složitost světa ovšem neuniká jen hlavní postavě, ale především samotným tvůrcům. Nezabývají se jednotlivými vztahy do hloubky, pouze konstatují, že existovaly. Stejně tak se spokojí s tím, že Goebbels a Hitler jsou zlí, protože jsou Goebbelsem a Hitlerem. Film není jen trestuhodným zploštěním osudu Lídy Baarové, ale celé podstaty tehdejšího zla. Renč s Hubačem selhávají ve výkladu historie podobně, jako selhávají při interpretaci věcí současných. Lída Baarová je výsledkem stejného zjednodušování a stejné dezorientace, které se projevily v Sanitce 2.
Autor je filmový režisér a teoretik.