Ve filmu Osm hrozných hraje černošský herec Samuel L. Jackson veterána americké občanské války, který s sebou nosí osobní dopis, údajně napsaný samotným Abrahamem Lincolnem. Když ho ukáže nějakému bělochovi, často u něj získá respekt, jakého by se jinak kvůli barvě své pleti těžko dočkal. Otázka zní: kdyby skutečný Samuel L. Jackson nosil u sebe osobní dopis od Clinta Eastwooda a ukazoval ho všem členům oscarové akademie, pomohlo by mu to dostat nominaci na zlatou sošku za výkon v Osmi hrozných?
Autoři iniciativy #OscarsSoWhite a jejich sympatizanti si myslí, že ano. Jinými slovy, Quentin Tarantino má pravdu a jeho western o sedmi nenávistných mužích a jedné ženě zavřených v dřevěnici za sněhově bouře je skutečně trefnou metaforou současné Ameriky, která se pořád ještě nedokázala vyrovnat s dědictvím války Severu proti Jihu. A to, že jeho otrávená filmová káva akademikům příliš nechutnala (dostala nominace jen v kategoriích kamera, hudba a vedlejší ženská role), možná také není tak úplně náhoda.
Bílí zaopatření důchodci
#OscarsSoWhite je virální kampaň bývalé právničky a současné novinářky April Reign. Twitterový hashtag vznikl už loni jako reakce na to, že v hereckých kategoriích byli nominováni pouze bílí herci a herečky. Letos se opakuje stejná situace, ale navíc je více černošských kandidátů, kteří se do nominací nedostali – kromě Samuela L. Jacksona jsou to také Idris Elba za film Beasts of No Nation, Michael B. Jordan za Creed nebo Will Smith za Concussion.
94 procent akademiků jsou běloši, 77 procent muži, 86 procent osoby starší padesáti let a jejich průměrný věk činí 62 let.
April Reign se letos podařilo svou iniciativu propojit s významnými celebritami a filmaři, kteří lavinovým efektem rozběhli širokou veřejnou debatu. Afroamerický režisér Spike Lee a herečka Jada Pinkett Smith – k níž se později přidal i její slavnější manžel, filmová hvězda Will Smith – prohlásili, že se slavnostního předávání cen akademie vůbec nebudou účastnit. Malé zastoupení menšin v oscarových nominacích kritizovali také aktivista Al Sharpton a herci George Clooney, Mark Ruffalo, Dustin Hoffman nebo Idris Elba. Samotní akademici na tento tlak zareagovali politováním. Herečka Penelope Ann Miller prohlásila, že sama pro několik afroamerických herců hlasovala a nemůže za to, že se do užších nominací nedostali. To, že je kvůli svému členství v akademii nepřímo označovaná za rasistku, je podle ní vrcholně urážlivé.
Miller má určitě pravdu v tom, že těžko může nést odpovědnost za rozhodnutí celé akademie. Zároveň je ale pravda, že přímo ji ani žádného jiného konkrétního člena Akademie za rasistu nikdo ze stoupenců #OscarsSoWhite neoznačil. Problém podle nich není v jednotlivcích, ale v systému. Akademie udílející Oscary je složená z filmových profesionálů, kterých je zhruba šest tisíc. Jejich seznam není zcela veřejný, nicméně v roce 2012 provedl deník Los Angeles Times průzkum asi pěti tisíc jejích členů, který přinesl šokující výsledky: 94 procent akademiků jsou běloši, 77 procent muži, 86 procent osoby starší padesáti let a jejich průměrný věk činí 62 let. Jediná menšina, která si na zastoupení v Akademii nemůže stěžovat, jsou tedy důchodci.
Prezidentka Filmové akademie, Afroameričanka Cheryl Boone Isaacs, hned v roce 2013 rozšířila akademii o 276 nových členů a členek, z nichž velká část měla podle ní přispět k většímu zastoupení menšin. Jak se letos ukázalo, na výsledek hlasování to nemělo příliš velký vliv. V reakci na hrozící „bojkot“ slavnostního udílení letos Isaacs udělala další změny. Členství v Akademii už nebude doživotní, ale časově omezené v závislosti na tom, jestli je příslušný člen Akademie aktivní ve své profesi. A do roku 2020 by se navíc měl zdvojnásobit počet hlasů od žen a příslušníků jiných etnik.
Hrozí diktát kvót?
Můžeme samozřejmě namítnout, že Oscary jsou filmová cena a že Akademie by měla rozhodovat bez ohledu na barvu pleti nebo příslušnost k nějaké menšině. Jde přece o to, který herec nebo herečka byl nebo byla nejlepší. Kritička Mirka Spáčilová dokonce neváhala přispěchat na obranu bílé a mužské Akademie s apokalyptickou vizí filmů dělaných podle kvót: „V ideálním filmu dbalém všech moderních kvót by museli Afroameričan, Žid, Asijec, Arab, křesťan, muslim, lesba, homosexuál a vozíčkář zachraňovat (pokud možno ne bílou) velrybu, aby měl režisér jisté všechny hlasy. Až takový kousek jednou někdo natočí, ponese si Oscary v nůši.“
Takové námitky jsou ale přeci jen trochu naivní. Oscary nejsou a nikdy nebyly seriózní cenou, kde by odborníci pečlivě porovnávaly nějaké objektivní kvality natočených filmů (už proto, že žádné takové kvality neexistují). Oscary jsou už od svého počátku především výkladní skříň, v níž Hollywood prezentuje sebe sama. Samotnou Academy of Motion Picture Arts and Sciences pomáhal založit ředitel hollywoodského studia MGM Louis B. Mayer ve dvacátých letech. Organizace měla původně uklidnit protesty pracovníků filmového průmyslu a zabránit jim v tom, aby zakládali odbory. Jejím dalším úkolem bylo dlouhodobě zlepšovat image Hollywoodu. Hlavním smyslem Oscarů bylo zviditelnit pracovníky různých filmových profesí jako kameramany, střihače nebo kostyméry a vyvolat dojem, že hollywoodské filmy nejsou jen pouhá zábava, ale že mají uměleckou hodnotu, za kterou si zaslouží ocenění. Vedle toho cena znamenala také velký večírek celebrit, který k Hollywoodu připoutal pozornost celé veřejnosti. V podstatě stejnou funkci mají Oscary dodnes.
A právě proto dává smysl, že iniciativa April Reign míří právě na tuto velkou show maskovanou za prestižní uměleckou cenu. Cílem není stanovit kvóty pro přidělování cen podle barvy pleti a podle pohlaví. Nedávalo by to smysl už proto, že rok před založením #OscarsSoWhite naopak akademici dali přednost výrazně černošskému filmu – cenu ve většině hlavních kategorií si odnesl snímek o černošském otroctví 12 let v řetězech, který natočil černošský režisér Steve McQueen a scénář napsal Afroameričan John Ridley (jenž je ovšem teprve druhým afroamerickým scenáristou v historii, který tuto cenu obdržel).
Hlavně ať hladovějící neztloustne
Mediální kampaň kolem bojkotu „bílých“ Oscarů je nakonec další způsob, jak hollywoodští profesionálové kritizují stav průmyslu jako celku. Že se tak děje veřejně a prostřednictvím okázalých tiskových prohlášení, je také přesně v duchu hollywoodského šoumenství. Je to jako hodit cihlu do výkladní skříně hollywoodského byznysu s výkřikem, že uvnitř je stejně místo jen pro bělochy. A v tom je skutečně velký kus pravdy. Hollywood je skutečně něco jako konzervativní bílý pánský klub. Možná by stálo za to prozkoumat i další kategorie a ptát se, proč v profesích jako režie, kamera a hudba figurují samá mužská jména. Nebýt Hispánců Emmanuela Lubezkiho a Alejandra Gonzálese Iñárrita (v obou případech Mexičanů pracujících na filmu Revenant), byli by to samí běloši. Odpověď by zněla, že hollywoodským profesím tvrdě dominují bílí muži. Hrozit divákům filmy dělanými podle „moderních kvót“, jako to dělá Spáčilová, je ve skutečnosti jen zlomyslně působícím pokusem obrátit celý problém do opačného extrému. Je to jako říkat hladovějícímu, že nemůže dostat ani jedno sousto, protože by mohl ztloustnout.
Někteří komentátoři upozorňovali i na to, že v Americe existují mnohem nebezpečnější projevy plíživého rasismu, jako je policejní brutalita vůči Afroameričanům a podobně. Mají nepochybně pravdu a je dobře, že to říkají. Vtip je ale v tom, že kampaň #OscarsSoWhite jim dala skvělou příležitost tato témata přednést lidem, pro které jsou nominace filmových hvězd důležitější než společenská nálada v zemi. A právě v tom je asi vůbec největší přínos této iniciativy. Je to sabotáž virtuálního světa celebrit a zábavných filmů, která ukazuje, že společenské problémy se odrážejí i ve světě zábavního průmyslu. Asi nejlepším komentářem k celé věci je proto řeč Idrise Elby o potřebě rozmanitosti ve společnosti, kterou pronesl v britském parlamentu. Mimo jiné řekl: „Lidé v televizním světě často nejsou stejní jako lidé ve skutečném světě (…) Něco o tom vím, protože sám žiju v televizním světě.“
Zábavní průmysl není izolovaný od společnosti, ve které a pro kterou vzniká a filmové ceny jsou dobrou příležitostí, jak na tyto často neblahé vazby upozornit. Platí to nejen pro Oscary, ale i pro tuzemská ocenění. Český lev, který letos neváhal nominovat televizní seriál Tomáše Magnuska nebo pořad Výměna manželek, je také výlohou, která by si možná zasloužila nějakou tu cihlu.
Autor je filmový redaktor A2.