Výraz „reálná politika“ pochází z němčiny a je obvykle spojován s chováním států v mezinárodních vztazích – ty jsou obecně méně vázány principy a legitimizující debatou než národní či lokální politika. Silné státy porušují mezinárodní právo tak často, že je internacionální aréna skvělým místem k pozorování toho, jak politika skutečně funguje.
Označení „státní zájem“ se většinou vztahuje k výjimečným opatřením, jimiž stát chrání sám sebe a která mohou být i v rozporu s jeho oficiálními cíli, etikou nebo zákony. Ti, kteří se při politických rozhodnutích odvolávají na státní zájem, bývají nazýváni etatisté.
Hledání cest k ospravedlnění cílů
Mezi zakladatele nebo průkopníky těchto myšlenek jsou obvykle řazeni čínský vojenský stratég Sun-c’, Nicollò Machiavelli, kardinál Richelieu, Otto von Bismarck nebo Karl Schmitt. Co tyto velmi různorodé osobnosti pojí, je schopnost si uvědomit, že politika je umění moci – způsob, jak ji získat a udržet. Tato zřejmá skutečnost se může jevit jako diskutabilní, pokud se věnujeme pouze národní politice, avšak na poli politiky mezinárodní je mnohem zřetelnější.
Rozdíl mezi patriotem a teroristou je často jen rozdílem mezi tím, kdo vyhrává a kdo prohrává.
Ve filmu Gilla Pontecorva Bitva o Alžír je plukovník Mathieu, velitel francouzských vojsk bojujících proti Frontě národního osvobození (FLN), jež usilovala o nezávislost Alžírska, tázán jakýmsi žurnalistou, zdali jeho muži mučí podezřelé osoby, aby získali potřebné informace, Mathieu odpoví, že povinností vojáků je vyhrát, a tak vyšetřovací techniky jednoduše podléhají tomuto imperativu.
Navrhuje, že raději než přemýšlet nad tím, jestli je mučení legitimní, by se měli novináři ptát, jestli by Alžírsko mělo být francouzské. Pokud souhlasí, že by mělo (a jak dodává, dokonce i levice si to myslí), potom by měli nechat armádu dokončit její práci, tj. zvítězit. O něco později Pontecorvo tuto scénu převrací, když ukazuje lapeného lídra FLN, Larbi Ben M’hidiho, kterého se ptají na používání pumových min guerillovými oddíly proti civilistům. Ben M’hidi ironicky odpoví, že by si nic nepřál více než místo toho zaútočit na Francii, a navrhuje Francouzům výměnu zbraní.
Tyto scény nás konfrontují s weberovskou etikou zodpovědnosti, která podmiňuje veškeré politické počiny – tedy s ospravedlněním každého projektu, ať už jsou jeho ideologické základy jakékoliv. Sionisté řeknou, že chrání svobodný svět, islamisté, že Alláh je na jejich straně a Sovětský svaz zase tvrdil, že jedná v zájmu socialismu a světového proletariátu.
Úhly pohledu
Existuje tolik politických záminek, kolik je programů. Nezáleží na cíli, jenž by ospravedlnil prostředky, jako spíš na tom, kdo rozhoduje, které války jsou spravedlivé, kdy je vojenská intervence humanitární nebo kdy je mučení a zabíjení vyžadováno „státním zájmem“.
Jak to vyjádřil Robert S. McNamara v dokumentu Errolla Morrise Mlha války, kdyby Američané prohráli druhou světovou válku, byli by souzeni jako váleční zločinci za organizování bombardování japonských civilistů. Jinými slovy, rozdíl mezi patriotem a teroristou je často jen rozdílem mezi tím, kdo vyhrává a kdo prohrává. Zeptejte se britské královny, proč si potřásla rukou s Martinem McGuinessem, veteránem IRA a členem Sinn Fein party, která má v současnosti v Severním Irsku moc.
Jakmile pochopíme, že „reálná politika“ a „státní zájem“ vysvětlují politické jednání lépe než jakákoliv legitimizující ideologie, rozpoznáme i cynismus těch, kteří prezentují politiku jako pohádku o dobru a zlu.
Znamená snad tohle, že morálka nemá v politice místo? V žádném případě. Ale abychom něco mohli změnit, musíme nejprve pochopit, jak to funguje.
Autor je lídr španělské strany Podemos.
Z anglického textu Politics isn’t a fairytale about good versus bad (který je editovaným extraktem z knihy Politics in a Time of Crisis: Podemos and the Future of a Democratic Future), publikovaného na webu The Guardian, přeložil David Svoboda.