Polsko pod taktovkou nacionální pravice

Jak polská levicová opozice vnímá současnou situaci v Polsku? Přetiskujeme aktuální článek novináře a člena organizace Krytyka Polityczna.

V Polsku se 25. října chopila vlády politická strana Jarosława Kaczyńského Právo a spravedlnost (PiS). Největší uskupení nacionální pravice, které v květnu zaznamenalo úspěch díky zvolení Andrzeje Dudy prezidentem, dosáhlo většinového zastoupení v obou komorách parlamentu a neprodleně zahájilo ofenzívu. Plán PiS je jednoduchý: proměnit Polsko v nacionální autokracii, kde základní sociální zabezpečení občanů (například rodičovský přídavek ve výši pěti set zlotých nebo navýšení hranice pro výměr daně z příjmu), financované skrze korekci volného trhu (mimo jiné zahrnující uvalení daně na bankovní transakce či obchodní řetězce), bude distribuováno výměnou za omezení osobní svobody (například sledování internetu). Přičemž legislativa má být postavena na nacionálně-katolické morálce (zákony proti potratům, zákaz oplodnění in vitro a definování manželství jako unie mezi mužem a ženou), kultuře oslavující vzory hrdinského patriotismu a velkolepá období národní historie.

Odstranění demokratických brzd

Protože strana Právo a spravedlnost nemá ústavní většinu, dosahuje svých cílů dvojím způsobem: prostřednictvím nabývání kontroly nad institucemi (včetně veřejných médií, kulturních institucí, státem vlastněných společností a státní správy) a také obratným podrýváním právní cesty, která již po čtvrt století drží veškeré autokratické tendence na uzdě. Což v praxi znamená zisk kontroly nad takovými orgány, jako je Ústavní tribunál, jenž má pravomoc zpochybnit zákony, které shledá neslučitelnými s polskou ústavou. Jedná se také o oslabování tripartitního rozdělení moci (kteréžto nepovoluje, aby funkce ministra spravedlnosti a generálního prokurátora byly zastávány jednou a toutéž osobou) a obcházení rozdělení moci v administrativě (centrální, územní a místní správa s odlišnými kompetencemi). PiS chrlí zákony, které postupně odstraňují demokratické brzdy liberálního systému. Nechává je projít parlamentem i podepsat prezidentem, přičemž se vyhýbá všem regulacím, které by ji mohly oslabit, zpochybnit či zastavit. To vše proto, aby si připravila půdu pro bezprostřední realizaci politické vůle své vlády.

Vítězství strany Právo a spravedlnost přišlo jako konzervativní odezva na neoliberální transformaci.

Ani ne tři měsíce poté, co PiS získala moc, změnila formu ústavního tribunálu, přetransformovala veřejná media v národní kulturní instituce pod přímou správou ministra a upravila zákon o státní správě tak, aby mohla obměňovat její složení dle potřeb svých představitelů. V tu samou dobu probíhal audit veřejných kulturních institucí ohledně jejich podpory „národního poslání“. To bylo doprovázeno změnami ve výborech, radách i vedeních společností, které patří státu. Sejm projednává postupně všechny zákony navržené v posledních osmi letech, během kterých PiS trpělivě usilovala o moc. Nové zákony v budoucnu pravděpodobně změní Polsko v zemi, jejíž občané na tom budou materiálně o něco málo lépe (i když i o tom pochybuji), ale budou pod dohledem, infiltrováni, kontrolováni a cenzurováni.

Odkaz transformace

Vítězství nacionální pravice překvapením nebylo, jeho rozsah a závažné důsledky však ano. Model politické transformace přijatý po pádu komunismu v roce 1989 – tedy konsenzus mezi komunistickou stranou, hlavním proudem demokratické opozice soustředěným okolo Solidarity a katolickou církví, jenž byl zakořeněn v soudobé geopolitice (konkrétně jde o vztahy elit polské opozice s USA) – byl založen na „šokové terapii“: radikální tržní reformy v kombinaci s decentralizovaným modelem liberální demokracie byly spojeny s dominantní kulturní rolí církve, tenkrát v relativně mírné a tolerantní formě.

Dříve fungující sociální stát byl rozložen velmi rychle a privatizace zdravotnictví, vzdělávání i veřejné dopravy a osekávání práv pracujících šly ruku v ruce s liberalizací pracovního trhu a zrušením univerzálního systému sociálního zabezpečení. Stát nebral v úvahu své povinnosti řídit sociální, kulturní a ekonomické systémy a přenechal je trhu, neziskovým organizacím a charitám (které byly často řízeny církví). K tomu se odvážil díky samotné struktuře politického systému vyplývajícího ze strachu před autoritářskou vládou: moc byla rozdělena mezi vládu, dvoukomorový parlament, prezidenta, představitele provincií, provinční parlamenty, starosty, municipální vlády a rady, zástupce krajů a samosprávných měst a obcí. Mimo to byly zajištěny brzdy ve formě speciálních orgánů (například ombudsman a Nejvyšší kontrolní úřad) a ústavního tribunálu.

Neoliberální reformy přivodily prohloubení sociálních nerovností, chudoby, špatných pracovních podmínek a jen velmi nejistý pocit životní stability a důstojnosti, zatímco decentralizace státu nesla svůj podíl viny tím, že institucionalizovala liberální koncepci nezasahování do veřejné politiky ze strany státních institucí. To vedlo k tomu, že se stát stal neschopným vynutit dodržování zákona a garantovat společenský pořádek. Vstup Polska do EU v roce 2004 umožnil konečně přesunout politické jednání do nadnárodních struktur a polské vládě zůstala role prostředníka mezi různými zájmovými skupinami a moderátora společenské dynamiky, který příležitostně zasáhne, když se situace vymkne z rukou. Takto se vyvinula ideologie „teplé vody z kohoutku“ úspěšně rozšiřovaná Donaldem Tuskem, současným prezidentem Evropské rady, a jeho centristickou Občanskou platformou v letech 2007 až 2015. Prohlubování sociálních nerovností spolu s tím, že stát upustil od svých sociálních povinností, vytvořilo živnou půdu pro polský nacionalismus. Jejím základem byl ztracený pocit důstojnosti a svéprávnosti, reakce na chudobu a na kulturní transformaci, kterou bylo pro značnou část společnosti těžké následovat, a obecně krize identity, které nemohla odpomoci ani církev. Pravice po léta řídila tyto emoce a pracovala s nimi. Vítězství strany Právo a spravedlnost přišlo jako konzervativní odezva na neoliberální transformaci.

Kde jsi, levice?

Tento triumf má co do činění s dalším historickým fenoménem: absencí silné levice jak v Polsku, tak v dalších zemích bývalého Východního bloku. Během celého období transformace až do roku 2015 na polské levicové scéně dominoval postkomunistický útvar, postavený na dřívějším aparátu Polské sjednocené dělnické strany.

Delegitimizace levicových idejí kvůli autoritativním patologiím komunismu znemožnila levici jako sociálnímu hnutí se po roce 1989 obnovit. V devadesátých letech jsme zaznamenali vývoj feministických, ekologických a anarchistických hnutí, ale až v příští dekádě se levice dovedla postavit na vlastní nohy. Vznik LGBT organizací, nové pracovní odbory, polská Strana zelených a organizace jako Krytyka Polityczna stvořily zcela nový levicový diskurs, sociální praktiky a hodnotový svět. Městská aktivistická hnutí a nekomunistické levicové politické strany, jako je strana Razem, které se v posledních volbách dostalo jisté pozornosti veřejnosti, levici konečně umožnily stát se viditelným, rozpoznatelným a silnějším aktérem na politické scéně. Ale vývoj polské levice v kulturního, sociálního a v neposlední řadě politického činitele bude trvat roky – pokud nebude potlačena nacionální autoritářskou mocí. Je více než jasné, že dlouhotrvající obsazení levicového pole postkomunisty spolu s historickými vlivy učinily levici neschopnou zastavit onen vítězný pochod nacionalistů.

Probuzení

Útok na demokratické instituce ze strany Práva a spravedlnosti podnítil okamžitou reakci široké veřejnosti, jejíž nejpůsobivější manifestací bylo sociální hnutí okolo Výboru na obranu demokracie (KOD). Výbor byl ustanoven v listopadu 2015 jako iniciativa aktivistů zasvěcená občanským záležitostem. Od 3. prosince KOD organizuje stávky proti rozhodnutím parlamentu. Jedním z nejzásadnějších z nich byl pokus PiS převzít kontrolu nad ústavním tribunálem. Na demonstraci na obranu Ústavního tribunálu 12. prosince ve Varšavě bylo dle organizátorů přítomno zhruba 50 tisíc účastníků. O týden později se konaly tisícové demonstrace ve 23 městech po celém Polsku a 9. ledna 2016 se lidé na dvaceti různých místech vydali do ulic na obranu veřejných médií.

Demonstrace organizované Výborem spojují aktivisty, lídry parlamentní opozice, pokrokové neziskové organizace, mainstreamové i nezávislé novináře a tisíce občanů. Dohromady tvoří jednotící sílu „významnější opozice“. Demonstrace jsou zároveň podporovány historickými lídry Solidarity včetně Lecha Wałęsy a opoziční názory vůči PiS jsou manifestovány i v dalších kruzích, například stranou Razem. Také centra veřejného mínění (včetně soukromých a nezávislých médií) zcela zřejmě odsuzují toto zpronevěření Polska současnou vládou. Opozice se každým dnem stává zarytější, stejně jako roste pocit solidarity a oprávněnosti v boji proti táboru nacionální pravice.

Co teď?

Polsko se nachází v historickém bodě. Akt zpronevěření státu nacionální pravicí je od pádu komunismu bezprecedentní. Nicméně podobně nevídaná je i společenská reakce – odpor vůči činům vlády a vládnoucí strany. Člověk zajisté musí dělat vše pro podněcování občanské povinnosti a přispět k masovému charakteru mobilizace proti orgánům pokaždé, když dojde k činu narušujícímu demokracii. Zároveň je však nutné podniknout další krok. Polsko po případném pádu PiS (pokud uspějeme, ubráníme to, co zbývá z ústavního pořádku, a tuto stranu svrhneme) již nesmí být tou zemí, kterou bylo posledních dvacet pět let. Onen další krok spočívá v tvrdé práci na vytvoření takové vize Polska, která by omezila neoliberální směřování ve prospěch sociální spravedlnosti, vyrovnávání nerovností, harmonického a udržitelného vývoje a obrany svobody jedince, stejně jako diverzity kolektivních identit. Dosažení těchto cílů je bezesporu zásadní pro mezinárodní solidaritu a spolupráci hnutí a sociálních organizací pečujících o demokracii v Polsku i celé středoevropské oblasti. Čeká nás hodně tvrdé, těžké, ale naplňující práce.

Autor je literární kritik a člen organizace Krytyka Polityczna.

Z anglického originálu Poland brought to heel by the national right publikovaného na komentářovém webu organizace Krytyka Polityczna přeložila Veronika Flanderová.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies