Polsko proměnilo režim zevnitř

Strana Právo a spravedlnost po svém listopadovém vzestupu opustila ve zběsilé honbě za mocí instituce liberální demokracie.

Je přirozené, že parlamenty po převzetí moci novou vládou schvalují nové zákony. Když však nová vláda nejdříve vykuchá Ústavní soud a poté (během svátků, kdy je od ní odvrácena pozornost veřejnosti) závratnou rychlostí schválí balík zákonů měnících celý legislativní systém, je na místě hovořit o změně režimu, a nikoliv o obvyklém střídání moci.

Právo a spravedlnost (PiS) vedené Jarosławem Kaczyńským od svého vzestupu z půlky listopadu prosazuje nekompromisní revoluci shora, která opouští instituce liberální demokracie a jakýkoliv étos kompromisu ve prospěch nerušeně vykonávaného mocenského monopolu. Nové správní orgány volají po „silném“ státu, jenž má nahradit stát „právní“, má být orientován v souladu s „polskými hodnotami“ a „křesťanskými tradicemi“ a je silně nepřátelský vůči jakékoliv politické opozici. Sám sebe situuje doprostřed dějinného zápasu proti Evropě oddané „totalitárním“ idejím, jako jsou rovnost pohlaví nebo přesidlování utečenců.

Legislativní blitzkrieg

Rychlost, s níž nová vláda schvaluje zákony, je extrémní. Jen mezi 29. a 30. prosincem parlament schválil dva zásadní systémové zákony, kterými opětovně politizoval státní službu a zavedl stranickou kontrolu veřejných médií, další dva zákony celostátního významu (jedním vrátil školní věk z šesti zpět na sedm let, druhý se týkal bankovních odvodů daní) a také nový bezpečnostní zákon, který rozšiřuje státní dohled nad internetem. „Nemáme dokonce ani možnost si pročíst zákony, o kterých máme hlasovat,“ postěžoval si jeden z opozičních poslanců.

Kaczyńského strana přiznala, že s novelou mediálního zákona tolik spěchala, protože jí klesala podpora veřejnosti v důsledku toho, že média o aféře kolem Ústavního soudu referovala jakožto o sporné otázce.

Tato ochromující legislativní akce propukla jen den poté, co prezident svým podpisem uvedl v platnost zákon zavádějící drakonická omezení pravomocí Ústavního soudu, který tím zbavil možnosti (a povinnosti) prověřovat vládní legislativní agendu. Potřeba oslabit Ústavní soud vyplývá z toho, že PiS k tomu, aby změnilo Ústavu, scházejí hlasy, ale zároveň ji svou politikou porušuje.

Boj o Ústavní soud plně odhaluje vražednou kombinaci cynismu, pokrytectví a odhodlanosti, která již po dlouhou dobu představuje standardní Kaczyńského zbraň, a proto stojí za to se zastavit u několika detailů. Předchozí vláda krátce před svým odchodem jmenovala na neobsazená místa tři soudce a následně porušila zvyklosti tím, že na dočasné pozice jmenovala ještě další dva. PiS tento tah zpochybnilo u Ústavního soudu. Pak ale vyhrálo volby a namísto toho, aby jednoduše napravilo pochybení předchozí vlády nahrazením posledních dvou nominovaných, odvolalo všech pět soudců. Poté co již byl Ústavní soud veden v souladu s původním přáním nové vlády (prezident přijal slib pouze od třech soudců, zbylé dva měl volit parlament), však PiS ucuklo. Došlo k závěru, že nezáleží na tom, kdo vedl Ústavní soud dříve. Samotné PiS trvalo na tom, že to jeho vláda má konstituční moc, a také bylo jmenování všech pěti soudců prohlášeno za nelegální. PiS pak v průběhu pouhých hodin vybralo pět nových ústavních soudců, jejichž přísahu okamžitě přijal prezident.

V článku 190 polské Ústavy stojí: „Rozsudky Ústavního soudu budou považovány za obecně závazné a definitivní.“ Na základě čeho pak mohou prezident, premiérka a parlament takto otevřeně porušovat Ústavu? Zmínění nám nabídli pouze autoritativní právní obranu: mohou si to dovolit, protože právě vyhráli celonárodní volby, a proto jsou jejich názory blíže „národu“ než názory soudu sestávajícího ze soudců nominovaných v minulosti.

Kdo s námi nesouhlasí, je zrádce národa

Způsobem vedení boje pro PiS a Kaczyńského typickým je vysmívat se, spíše než vyvracet jednotlivé argumenty, předhazovat svým kritikům jejich zášť, a obviňovat své protivníky z prohřešků, které sami páchají. A tak když bývalé vedení Ústavního soudu spolu s dalšími nezávislými soudnickými a právnickými organizacemi a opozičními stranami poukázalo na to, že takovéto do očí bijící porušení Ústavy ohrožuje vládu zákona, zástupci PiS odpověděli, že tato obvinění jsou pouze nářkem diskreditovaných starých elit, jejichž moc je na ústupu. Tím, kdo ohrožuje demokracii, je opozice, nikoliv my, tvrdili jeho představitelé. Když byla právnímu zástupci PiS Stanisławu Piotrowiczovi (který v období Polské lidové republiky pracoval jako žalobce) položena otázka, proč prezident narušuje nezávislost Ústavního soudu tím, že odmítá přijmout přísahu tří soudců, odpověděl, že by to „znamenalo porušit Ústavu“, protože prezident již jmenoval soudce nové (tedy ty, jejichž nominaci samotný soud zpochybnil). Každý, kdo na prezidenta naléhá, aby respektoval autoritu Ústavního soudu, pokračoval Pietrowicz, ho tedy „nutí, aby porušoval Ústavu“.

Prezident 28. prosince podepsal novelu zákona, která učinila existenci Ústavního soudu bezzubou, a celou tuto šarádu tím definitivně ukončil.

V případě zákonů z 30. prosince, které vládnoucí straně zajišťují úplnou kontrolu nad státní správou a veřejnoprávními médii, se PiS ani nepokoušelo skrývat svůj záměr – eliminovat kritiky. Strana přiznala, že s novelou mediálního zákona tolik spěchala, protože jí klesala podpora veřejnosti v důsledku toho, že média o aféře kolem Ústavního soudu referovala jakožto o sporné otázce. Předseda poslaneckého klubu PiS Ryszard Terlecki k tomu řekl: „Pokud si média představují, že budou během následujících týdnů plýtvat časem polského lidu kritikou našich reforem nebo plánů, pak je třeba tomu učinit přítrž.“

Kaczyński ve skutečnosti po celou svou kariéru důsledně zastával přesvědčení, že každá vláda, kterou vedl, představuje zájmy „národa“ a jako taková nesmí být podrobena jakékoliv institucionální kontrole, zatímco vlády ostatních stran jsou v protikladu se zájmy národa, a neměly by být tedy tolerovány. Když opoziční Občanská platforma vyhrála poslední volby, Kaczyński tvrdil, že volby byly zfalšovány, odmítal legitimitu prezidenta a premiéra a v podstatě každý politický krok této vlády prohlašoval za zradu národa. Nyní, poté co PiS vyhrálo (se 37,5 procenty hlasů) volby, představuje každý svůj krok jako výraz „vůle národa“ – čímž dělá z každého potenciálního kritika de facto zrádce. Tento manichejský diskurz běžně užívají také podporovatelé PiS.

Nadpřirozená povaha národa

Pojem národa ve Spojených státech používáme k tomu, abychom jím označili všechny občany této země. V Polsku, stejně jako ve velké části Evropy, „národ“ neoznačuje skutečné lidi, ale jakousi nehmatatelnou „podstatu“, mystickou ideu, která je prohlášena za příznačnou pro dominantní skupinu obyvatel každé země. Mlhavá, neurčitá povaha tohoto pojmu ho zpřístupňuje demagogům. A tak když jeden z poslanců během debaty o Ústavním soudu prohlásil, že „zákon není svatý“, že „nad zákonem stojí dobro národa“ a že „každý zákon, který neslouží národu, je pouhé bezpráví“, bylo přirozené, že se mu od poslanců PiS dostalo potlesku vestoje.

Znamená vlastní ztotožnění PiS s národem, že se strana zásadně odmítá vzdát moci? Takovou vyhlídku nemůžeme vyloučit. V roce 2006, kdyby bylo PiS naposledy u moci, Kaczyński uvedl v rozhovoru, že pokud to bude nutné, „učiníme určité rozhodnutí“, které „zajistí, že neztratíme moc. Jestli se k tomu uchýlíme, nebo ne, to záleží jedině na tom, zda to budeme považovat za dobré pro Polsko“.

Komunisté, kteří převzali moc nad Polskem v roce 1945, se samozřejmě vyjadřovali stejně. Navzdory zřejmým rozdílům – PiS nedisponuje Rudou armádou, která by ji kryla, a neprovádí masové zatýkání – existuje pozoruhodný počet analogií, pokud jde o způsoby obrany vlastní moci. Máme zde apel k národu, zdůrazňování strany jakožto hlasu lidu i opozici vykreslenou jakožto zástupce „starých elit“ hájících „zkorumpovanou, zkrachovalou“ minulost. Máme zde také pokus o delegitimizaci protivníků. Kaczyński v počátcích krize okolo Ústavního soudu označil své kritiky za nositele „oné otřesné tradice zrady národa přežívající v genech nejhoršího typu Poláků“. Premiérka Beata Szydło pohaněla protestující jako ty, kdo „se nestarají o práva občanů, ale pouze o práva bankovních a korporátních lobby“.

Světonázor PiS nepřipouští oponenty, pouze zrádce. Stupňující se očerňování oponentů právě tehdy, když je politice PiS kladen určitý odpor, explicitní předpověď toho, že tento odpor naroste, protože „beneficienti“ starého režimu prohrávají, to není nic jiného než moderní ekvivalent stalinistické maximy o zintenzivňování třídního boje s přibližujícím se socialismem. Neustálé opakování takovýchto nadávek dodává odvahu fašistickým trollům, kteří na internetu beztrestně vyhrožují liberálním publicistům smrtí. Zdá se, že cílem je zvednout cenu placenou za disent tak, aby i umírněnější typy přijaly nové vládní představitele a aby byli kritici označeni za zrádce národa, potrestáni, případně ignorováni – podle toho, co se bude vládě hodit.

Kaczyński si zahrává s ohněm

Může PiS uspět? Podaří se mu konsolidovat poloautoritářský stát, který přepisuje zákony bez přispění společnosti, omezuje aktivity svých kritiků a který opozici ztěžuje možnost podílet se na veřejné debatě, natož vyhrát volby? Je příliš brzy na to odpovědět. V této chvíli je Polsko spravováno způsobem, který se v zásadě podobá výjimečnému stavu: nařízení za nařízením, jejichž finální podobu schvaluje Jarosław Kaczyński, jsou v podobě zákonů schvalována pod parlamentárním fíkovým listem. Neuškodí to však Kaczyńskému a PiS? Schvalování zákonů, které si poslanci nemají čas přečíst, nutně vede k tvorbě zákonů, které postrádají smysl, a volené zástupce nutí k improvizaci a přepínání vlastních sil. Profesní čistky na úřadech, které se zbavují zkušených pracovníků, za sebou nechávají nové zaměstnance, kteří neví, jak dělat svou práci, což má zase za následek rozezlené voliče.

Tato hrozba je vysoká také na mezinárodní úrovni: Maďarsko v roce 2010 provedlo vlastní protidemokratickou změnu režimu, která způsobila pozdvižení v Evropské unii, protože porušovala základní demokratická pravidla sdílená ostatními národy. Avšak Polsko je svou populací ve srovnání s Maďarskem čtyřnásobné a pro Unii je nepostradatelnější, a tak je pravděpodobné, že změny zavedené PiS vyvolají ještě více kritiky.

Je zřejmé, že takovýto režim vzbudí také silnou vnitřní opozici, což již potvrdila série masových protestů. Není nicméně jasné, zda tato opozice autoritářské tendence režimu oslabí, anebo posílí. Stát živený strachem může stejně tak využít narůstající opozici jako příležitost k „odhalení“ všemožných podvodů na straně opozice. Mnoho zástupců nezávislých médií skutečně očekává, že se na ně snesou takového „skandály“.

Co se bude dít nakonec závisí na tom, zda si PiS dokáže udržet svou základnu, která v období jeho volebního vítězství tvořila zhruba třetinu elektorátu. Tato základna sestává ze tří skupin: první z nich vedou ekonomické pohnutky – jde o ty, kteří se cítí být nezabezpečení a vyloučení postkomunistickým neoliberálním kapitalismem, další dvě motivují pohnutky ideologické – jedná se o fundamentalistické katolíky a sekulární intelektuály vyznávající „polskost“ a usilující o zlepšení mezinárodního postavení Polska.

Neochvějní podporovatelé PiS z řad posledních dvou skupin dnes brání jeho agresivní zátah na demokratické instituce jako rozhodnost sloužící ušlechtilé věci.

Avšak první skupina, která podporuje PiS díky ekonomickému příslibu boje s nezabezpečeností a nerovným postavením polského periferního kapitalismu, je nejpočetnější a nejvýznamnější, protože právě ona je nejzviklanější.

Role polské levice

Zde se dostáváme k problémům, ale i vyhlídkám polské levice. Strany blízké liberální levici si již dvakrát předtím, než se PiS poprvé dostalo k moci, dokázaly zajistit silnou podporu ze strany odborů. Svým důrazem na tržní hospodářství, privatizaci a účast Polska, coby periferního hráče, na globální kapitalistické ekonomii však tuto podporu promrhaly a nakonec tím vehnaly běžné dělníky do náruče PiS.

Významnější podporu odborů si Kaczyński poprvé získal v roce 2005, převážně díky tomu, že jim nabídl politiku antielitářského kulturního rozhořčení a nacionalistické identity, jíž zakryl absenci ekonomického programu, který by mohl zlepšit situaci běžných pracujících, podobně jako to v USA již tolikrát učinila Republikánská strana. To však nestačilo. V roce 2007 PiS prohrál s Občanskou platformou, která se výrazněji orientovala na tržní ekonomiku, vyznávala pragmatickou politiku sbližování s Evropskou unií a přitom zachovávala vazby na Církev. Zároveň však uplatňovala sebevražedně tvrdou sociální politiku, zaměřenou proti pracujícím. Za vlády Občanské platformy zaujalo Polsko v Evropě vůdčí postavení v počtu zkrácených úvazků, takzvaných „odpadkových“ pracovních smluv, zatímco vláda nastolila natolik ostražitou odborovou politiku (navzdory tomu, že v nich byl zastoupen rekordně nízký počet pracujících – 12 procent), že došlo k úplnému pozastavení jednání tripartity, tedy představitelů podnikatelů, odborů a státu.

V roce 2015 Kaczyński vyhrál volby díky tomu, že se soustředil na ekonomické otázky. Pocity nezabezpečenosti a strachu nemusí být tolik citelné pro prosperující velká města, ale na stále strádajícím venkově a v malých městech, jež v některých případech hromadně opustili mladí lidé v produktivním věku, aby hledali příležitosti ve Velké Británii a jiných zemích EU, naopak narůstají. Právě o těchto otázkách, a nikoliv o Ústavním soudu nebo převzetí státní služby a médií, hovořili zástupci PiS během volební kampaně. V rámci volebního sloganu „Dobrá změna“ se PiS soustředilo na zabezpečení života a práce a podporu dělníků a odborů. Mezi jeho hlavní volební sliby patřily měsíční přídavky na děti mladší osmnácti let a vrácení důchodového věku z 67 zpět na 60 let (Občanská platforma ho zvýšila v roce 2012).

PiS vyhrálo díky příslibu ekonomické zabezpečenosti, pojaté podobně jako u pravicových stran ve zbytku Evropy. Problematika terorismu a imigrace, která jinak mobilizuje pravici, se ve skutečnosti objevila teprve později. Během převážné části tohoto nového století poháněla vzestup pravice ekonomická nezabezpečenost. Není překvapivé, že se zároveň jedná o období, v němž došlo k úpadku evropské sociální politiky a z Evropské unie se stal především společný trh pro volný pohyb kapitálu a pracovní síly.

Ekonomický liberalismus ohrožuje liberalismus politický

Zde se před námi rozvíjí cosi, co by šlo označit za maximu současné politiky: přílišný ekonomický liberalismus ohrožuje liberalismus politický. Přílišný důraz na trh a přezíravý postoj k sociální problematice, odborům, práci a otázce jejího smluvního zajišťování vede k tomu, že lidé hledají alternativy. A pokud brání politický liberalismus a základní demokratická práva (jako je nezávislost obrana Ústavního soudu) tytéž strany, které kladou důraz na tržní ekonomiku, pak jsou ti, kdo hledají alternativy, nakloněni stranám, které napadají politický liberalismus jako jádro problému a slibují pohotový zákrok silných vůdců, kteří pomohou svému „národu“.

Problém pak nepředstavuje, že by lidé nezastávali demokratické přesvědčení. Ano, spousta lidí dnes demokratické přesvědčení nezastává, ale je tomu tak proto, že mají pocit, že demokracie v neoliberálním vydání nepůsobí v jejich zájmu. Lidé pak snadno uslyší na vyprávění nové pravice.

V silách PiS, stejně jako u maďarské radikálně pravicové strany Fidesz, není napravit problémy tržní ekonomiky, protože strana není antikapitalistická. Její přitažlivost a úspěch spočívá v tom, že zavádí určitá politická opatření – jako například zdanění velkých bank a pojišťoven –, která by byla v případě, že by s nimi přišla levicová strana ze strany progresivních voličů důrazně přivítána jako jasný krok správným směrem.

PiS může snadno neuspět. Jeho podpora malých podnikatelů narazí na zájmy odborů a Kaczyńského nezvladatelná odpudivost může spolu s přeceňováním vlastních politických sil vzbudit širokou podporu základní liberální umírněnosti. Avšak protože má za sebou rozsáhlou voličskou základnu a nenabízí pouze ideologii, ale konkrétní zlepšující opatření, k jeho porážce nepovedou morální odsudky ani apely na demokratičnost, nýbrž program a příběh, které budou stejně tak citlivé k nebezpečím tržní ekonomiky, potřebnosti sociálního zabezpečení a touze být součástí určitého společenství.

Přesně tyto pozice v Polsku zastává počtem nevelká, ale rostoucí nová levice. Strana Razem (Společně), k jejímuž založení došlo před necelým rokem a která hledá demokratická a participativní řešení ekonomické nerovnosti, získala v nedávných volbách 3,6 procent hlasů. Spolu se zavedenou levicí – v současnosti nesourodým společenstvím byrokratů starého střihu –, odborářskými aktivisty, feministkami, feministy a zelenými by Razem mohla v budoucnu představovat skutečnou výzvu, zvláště pokud se jí podaří sloučit sociální otázky s národními tradicemi.

Prozatím je však na tahu antiliberální autoritářství. PiS za svou kampaň proti demokracii, neúctu k vládě práva a nebezpečné očerňování kritiků zasluhuje na mezinárodním poli co nejrozsáhlejší odsouzení. Každé odmítnutí PiS, které bude nadále ignorovat sociální podstatu nespokojenosti, jež ho přivedla k moci, však v budoucnu povede pouze k ještě silnější a bezohlednější pravicové odpovědi.

Autor je americký sociolog a autor knihy Porážka Solidarity o porevoluční proměně polského odborářského hnutí.

 

Z anglického originálu Regime Change in Poland, Carried Out From Within, publikovaného na stránkách amerického magazínu The Nation, přeložil Ondřej Krochmalný.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies