Schizofrenie tříprocentní bubliny

Víkendový sjezd nakonec opravdu vynesl do čela Strany zelených její nejvýraznější tvář – Matěje Stropnického. Stálo to však překvapivě mnoho úsilí.

Zelení jsou stranou, která se na celostátní úrovni už několik let pohybuje někde kolem magické tříprocentní hranice. V různých koalicích dokázala vyslat do senátu nejednoho senátora a funguje relativně bezproblémově v zastupitelstvech řady měst a obcí, nicméně z hlediska možností uplatňování většího vlivu jsou zelení stranou na okraji společenského zájmu. O to bolestivější bylo pro řadu jejich podporovatelů pozorovat sobotní část sjezdu, kdy to nejednou vypadalo, že si strana do svého čela zvolí Petra Štěpánka, tedymuže, který je-li širší veřejnosti vůbec znám, tak pouze jako součást vtipu, že na předsedu Strany zelených kandiduje vždy on, nějaký blázen a někdo, kdo opravdu vyhraje.

Po deseti letech

Dopolední část sobotního programu byla vyhrazena zdravici hostů, rekrutovaných převážně z těch, se kterými je strana v koalicích. Promluvili tedy zástupci Pirátů, STANu a lidovců. Kromě nich byl pozván i bývalý předseda strany Jan Beránek. Toho odchod po nástupu Martina Bursíka k moci katapultoval do vod mezinárodního aktivismu a dnes patří k našim nejrespektovanějším odborníkům na otázky ekologie. V jeho poststranické kariéře figuruje například vedení týmu Greenpeace při řešení škod napáchaných fukušimskou katastrofou nebo současná pozice ředitele obdobné divize pro Blízký východ. Právě jeho projev patřil vedle kandidátského projevu Matěje Stropnického k tomu nejzajímavějšímu na sjezdu. Ve zkratce ukázal, jaký je rozdíl mezi světovou a lokální zelenou politikou. Beránek dokázal spojit úvahy nad globálním oteplováním a migrační krizi, blahobytem Evropy a jejím sobectvím, mluvil o nutnosti zkrotit velké firmy (jakou je v českém prostředí ČEZ), aby vůbec došlo k energetické revoluci, nebo o proměně vztahu spotřebitelů energií směrem od pasivity k větší participaci. Byl to projev člověka, který své „zelené“ chápání světa neomezuje pouze a jenom na lásku k přírodě, ale umí jej přetavit v pohled na celospolečenské pohyby v globalizovaném světě.

Pokud chtějí zelení opravdu začít pracovat na svém celorepublikovém zmrtvýchvstání, nemůžou zvolit Stropnického do čela, a přitom své potenciální voliče přesvědčovat o tom, že vše zůstává při starém.

Stropnického kandidátský projev se pohyboval v podobných souřadnicích. Není se čemu divit, s Beránekem je pojí v zásadě stejné uvažování nad ekologickou politikou. Na rozdíl od něj a Jakuba Patočky se však Stropnický před deseti lety nevydal na mimostranickou cestu. Na české politické poměry relativně náročný proslov zaměřený na kritiku důsledků globalizace ostře kontrastoval s projevem Štěpánka, který byl schopen sdělit pouze to, že nestojí vpravo ani vlevo a že jeho „zelenání“ se započalo už v pěti letech při nocování pod širákem. Přesto to však při následné diskuzi chvílemi vypadalo, že se s něčím takovým zelení spokojí.

Zajímavým faktorem volby i její následné recepce se stal donekonečna omílaný argument, že Stropnický není schopen koalicí, kompromisů a ústupků. Při letmém pohledu na subjekty, za něž Stropnický dosud kandidoval, to tak ale nevypadá. Žižkov nejen sobě (ŽnS) je koaličním uskupením, skládá se ze zástupců STAN, lidovců a Zelených a jednu dobu na Praze 3 vládlo s TOP 09. Trojkoalice, v rámci které se Stropnický sám dostal z nevolitelného jedenáctého místa na kandidátce preferenčními hlasy až do pozice náměstka primátorky Krnáčové, je pak tím samým koaličním uskupením, jen pro celou Prahu. Schopnost fungovat v takto složitých uskupeních svědčí spíše o pragmatickém přístupu než o postoji „všechno podle mého, anebo nic“. A fakt, že ŽnS v posledních komunálních volbách získal podporu ANO, to potvrzuje až nepříjemně hořce.

Schizofrenie

Ve volbě nakonec zvítězil Stropnický hned v prvním kole, ne však zrovna drtivou většinou. Získal 117 hlasů, což je o pět více, než bylo ke zvolení předsedou potřeba. Spousta spolustraníků má „žižkovského rebela“ zařazeno někde vedle Stalina a Viléma z filmového Máje a de facto není schopna pochopit jeho úspěchy. Na druhou stranu právě tito členové strany během příprav na volební sjezd naplno odhalili svou neschopnost, když nedokázali Stropnickému sehnat opravdu důstojného kandidáta. Když pomineme Jana Šlechtu, který mimochodem ve volbě dostal šest (!) hlasů, stanuli proti sobě pouze Štěpánek a Stropnický. Volba Štěpánka však ve velké části případů byla pouze antivolbou.

První místopředsedkyní strany se stala Irena Moudrá Wünschová. Druhým místopředsedou pak Michal Berg, výrazná postava solidárních aktivit spojených s „migrační krizí“. Svou kandidaturu do předsednictva neproměnil Tomáš Křemen, předseda Mladých zelených – organizace, která mimo jiné stojí za většinou antixenofobních akcí z poslední doby. Dalšími členy hlavního stranického orgánu se stali Monika Horáková (stojící za prouprchlickou Iniciativou Hlavák), Daniel Pitek, Petr Kutílek a Matouš Vencálek. Toto předsednictvo svědčí o strachu zelených někam se vydat naplno a už od začátku se vlastně pyšní nálepkou, že je tu za účelem „držení Matěje na řetězu“.

Ihned po jeho ustanovení se mediální i stranický prostor rozštěpil na dvě skupiny. Jedna z nich (především ta mediální) začala hlasitě provolávat, že Stropnického zvolením se ze zelených stala levicová strana. Druhá se se stejnou vehemencí pokouší některé sympatizanty tříprocentní bubliny přesvědčit, že se naopak nestalo vůbec nic. A právě to je zásadní problém celé strany, která už léta hystericky přešlapuje na místě jen proto, aby se nemusela konfrontovat s ještě větším neúspěchem, než jsou naprosto tristní dvě až tři procenta v každých větších volbách. Pokud chtějí zelení opravdu začít pracovat na svém celorepublikovém zmrtvýchvstání, nemůžou zvolit Stropnického do čela, a přitom své potenciální voliče přesvědčovat o tom, že vše zůstává při starém.

Autorka je redaktorka A2larmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies