Sjezd zelených: šance na změnu

Matěj Stropnický kandiduje na předsedu Strany zelených. Jeho zvolení je šancí, jak dát straně jasnou tvář.

O post předsedy Strany zelených se konečně uchází Matěj Stropnický, nejviditelnější tvář české zelené politiky posledních let. Volba Stropnického by vágní straně založené na „slušnosti lepších lidí“ mohla vtisknout jasnou tvář. V budoucnu by se tak nemuselo stávat, že její prominentní představitelé budou jezdit po vysokých školách a podsouvat studentům lákavou vizi privatizovaného školství, školného a studentských půjček nebo se podílet na antisociálních škrtech dopadajících na ty nejslabší. Nyní se i česká strana může přihlásit k hodnotám, které zelení reprezentují na evropské úrovni, jako jsou politický (nikoli ekonomický) liberalismus, ekologická agenda a levicový přístup k řešení sociálních problémů.

Hledání „zeleného já“

Právě tyto hodnoty by mohly trochu zamíchat kartami české politické situace, kterou momentálně určuje především vypjatá rétorika kolem tzv. migrační krize. Právě politický liberalismus posílený o sociální témata je tím, co zelené od jiných dnešních levicových subjektů odlišuje. Přestože se to nebude mnoha příznivcům levice líbit, čas na zformování platformy pro levicový populismus česká radikální levice dávno promrhala. Šanci jí vyfoukli jak nacionálně konzervativní hráči v čele s Milošem Zemanem a Andrejem Babišem, tak i menší radikálně pravicové subjekty typu Bloku proti islámu.

Není možné nadále prosazovat agendu postmateriálních hodnot a zároveň přehlížet ekonomickou nerovnost a nemyslet vážně boj s vlivnými mocenskými skupinami, které ovlivňují chod české společnosti.

Konzervativcům se podařilo vykrást podněty a témata, která od roku 2010 přinášela především iniciativa ProAlt ve svém boji proti Nečasově vládě, a těží z nespokojenosti českých občanů s neoliberální politikou. Frustraci namířili na zcela jiné cíle a obrátili se paradoxně také proti aktivistům ProAltu. Konzervativní kontrarevoluce postupně odvádí hněv od ekonomických otázek (ekonomická nerovnost, sociální mobilita, poměřování hodnoty lidského života ekonomickými ukazateli – s výjimkou zatím nevýznamné radikální pravice, která tato témata naopak obratně využívá) k tzv. kulturním hodnotám. Feminismus, gender, boj proti rasismu, LGBT a další trendy se v jejich očích staly nejen symbolem jakéhosi kolonialismu, který na Česko údajně aplikují země Evropské unie a Spojené státy, ale nyní je už i prostředkem, kterým Západ zasahuje do našich vnitřních záležitostí. Netřeba asi dodávat, že tato politika čerpá svou inspiraci v Putinově Rusku.

Neschopnost uchopit „témata identity“ v širším společenském kontextu je jedním z hlavních důvodů, proč jsou zelení pro spoustu lidí pořád jen stranou, pro kterou „jsou broučci víc než lidi“. Jejich politika se dlouho vznášela na obláčku nedefinovaného pocitu „správnosti a slušnosti“, navíc zahaleného odérem apolitičnosti, který jako by byl pro členy zelených sám o sobě hodnotou, ačkoliv na ostatní působil spíše jako elitářské přehlížení těch „neúspěšných“. Od chvíle, kdy zeleným odešla část pravicového elektorátu k TOP 09, bylo na místě tento postoj přehodnotit, aby se portfolium zelených voličů rozšířilo. Toto hledání nového „zeleného já“ trvalo o dost déle, než bylo nutné i rozumné. Buďme nicméně rádi, že jsme se vůbec dočkali.

Návrat k materiálním hodnotám

Přestože evropské politice neoliberalismus stále ještě dominuje, rokem 2013 a pádem Nečasovy vlády jeho potenciál v Česku definitivně vyhasnul. To noví političtí hráči pochopili a jejich reakcí je (podobně jako v Maďarsku, Slovensku či Polsku) útok na postmateriální hodnoty, jejichž jedinými zástupci v Česku zůstávají TOP 09, část ČSSD kolem Vladimíra Špidly a Jiřího Dienstbiera a také zelení. Pokud je možné nějakým způsobem zamezit totální katastrofě a vzestupu konzervativní revoluce, která skoncuje s výdobytky emancipačních hnutí či demokratickým společenským rámcem obecně, je potřeba radikálně přehodnotit podmínky společenské smlouvy mezi elitami a občany.

Není možné nadále prosazovat agendu postmateriálních hodnot a zároveň přehlížet ekonomickou nerovnost a nemyslet vážně boj s vlivnými mocenskými skupinami, které ovlivňují chod české společnosti, jak tomu bylo za předsedování ekologicky uvědomělého rentiéra Bursíka. Možná i proto, že základní předpoklad („Zajištění materiálních hodnot je už za námi, a proto je nutné dívat se dál“), z něhož dřív strana vycházela, se ukázal jako neplatný.

V tom, co může Stropnický straně přinést, se odráží mnohé ze současného celosvětového pojetí ekologické politiky. Dnešní eko-sociální hnutí strategicky propojují antikapitalistickou rétoriku s tou ekologickou, v nejlepší tradici alterglobalizačních platforem z přelomu milénia nebo hnutí Occupy z dob finanční krize. Na neslučitelnost současného globálního kapitalismu s idejemi udržitelnosti a rozvoje dlouhodobě upozorňují přední světové osobnosti od Naomi Klein po papeže Františka. Podobný varovný signál nám koneckonců vysílá i současná migrační krize.

V tomto kontextu připomeňme, že se Mladí zelení, nejprogresivnější stranická mládežnická organizace u nás, zúčastnili spolu s tisíci radikálních aktivistů z celého světa nedávného pařížského summitu o klimatu, a připojili se zde k široké antikapitalistické protestní platformě zahrnující iniciativy a organizace z celého světa. O to smutnější je, že jim jejich domovská strana nedala možnost na dnešním volebním sjezdu vůbec promluvit.

Levice a realita

Pokud chtějí zelení dosáhnout volebního úspěchu, musí cílit na městské liberály. Ti jako jedni z mála ještě vzdorují masivní mediální masáži vzývající do boje proti všem, kteří chtějí „pošlapat evropské, židokřesťanské hodnoty“. Důsledným příklonem k sociální a rovnostářské politice je však třeba oslovit i ostatní, aby se aspoň částečně zamezilo prohlubování společenských příkopů a generování dalších a dalších zhrzených, kterých může z řad oslabené střední třídy nebo nastupující mladé generace s nejasnou budoucností markantně přibývat. Je nutné si uvědomit, že zelení liberálové naivně neusilují jen o jakési obohacování české společnosti vlivy z jiných kulturních regionů, jak se jim snaží podsouvat protistrana, ale o záchranu základů, na nichž byla postavena poválečná Evropa. K tomu snad teď připojí i větší starost o otázky spojené s tématem důstojnosti práce, které u nás zůstává ve vleku neoliberálních představ. Toto téma je jistě jedním z pilířů současné krize.

Místo levicového populismu u nás už dávno zaplnila krajní pravice – a to je důvod, proč by radikálně levicové voliče měl dnešní sjezd Strany zelených zajímat, přestože zelení zatím nabízejí především paternalistický přístup k nižším vrstvám v tradici osvíceného liberalismu. Bez radikálního přehodnocení ekonomických vztahů v České republice a nasměrování společenského rozhořčení správným směrem, je nástup konzervativního autoritářství nevyhnutelný. Proto by měli zbystřit i liberální voliči. Sázet totiž v tomto nastavení na elitářskou, liberálně ekonomickou stranu technologa moci Miroslava Kalouska, je výrazem ztráty kontaktu s realitou. A doufat v revoluci uvnitř ČSSD, která často atmosféru vylučování a xenofobie ve strachu ze ztráty voličů přiživuje, je naivní. Samozřejmě, že očekávat úspěch zelených se Stropnickým v čele může být sázkou do loterie, ale existuje momentálně nějaká jiná reálná příležitost ke změně?

Autoří jsou redaktoři A2larmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies