Turecko upadá do autoritářství

Lídři klíčového blízkovýchodního spojence USA využívají obav z terorismu k utužování represivních opatření.

Když jsem poprvé v prosinci 2014 navštívil Celila Sağıra, okolo jeho istanbulské kanceláře byly shromážděny stovky protestujících a policistů. Přišli si pro jeho šéfa, Ekrema Dumanlıho, šéfredaktora jednoho z největších tureckých deníků Zaman. Vláda Dumanlıho obvinila z podporování Fethullaha Gülena, sedmdesátičtyřletého exulanta, klerika a rivala vládnoucí Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) prezidenta Erdoğana. Gülen dnes žije v Pennsylvánii, kam utekl před stíháním za pokus o státní převrat z roku 1999. Nedlouho předtím byl Sağır, hlavní editor Zamanu, spojencem strany AKP. Tak jako mnoho dalších lidí s různými ideologickými, náboženskými a etnickými zázemími i jeho „mediální skupina podporuje vládu AKP v boji proti kemalistickému establishmentu, v boji za přeměnu Turecka v opravdovou demokracii, za jeho vstup do EU,“ jak řekl Sağır. Byl blízký premiérovi Ahmetu Davutoğluovi. „Chodívali jsme s Davutoğluem ven a povídali si.“ Ale v měsících před prosincem 2014 Sağıra začala agenda AKP, kterou dříve podporoval, znepokojovat. Varoval mě, že Erdoğanova kampaň proti Gülenovu domnělému „paralelnímu státu“, která byla tenkrát v raném stadiu, se neomezí na Dumanlıho a Zaman, ale že bude vedena proti všem kritikům AKP.

Erdoğanův boj proti „terorismu“

Sağırova předpověď se vyplnila. V posledním roce byly stovky tureckých novinářů trestně stíhány nebo jim bylo vyhrožováno žalobou. I když jejich reportérská činnost nebyla explicitně znevážena a nebyly v ní nalezeny žádné podvratné motivy, někteří z nich byli obviněni ze špionáže nebo pokusu o státní převrat. Národ se v poslední době vypořádává s vlnou bombových atentátů – od Ankary minulý říjen až po Istanbul a Cinar letos v lednu – a mnozí novináři i vládní úředníci byli obviněni z teroristické činnosti. Jiní čelili mírnějším obviněním, a sice z urážky vedení Turecka. Více než tisíc akademiků, kteří vyjádřili nesouhlas s množstvím civilních obětí, které mají na svědomí vojenské operace proti kurdským separatistům, je nyní vyšetřováno státními prokurátory i samotnými univerzitami.

Nejde o válku mezi Erdoğanem a Gülenovým hnutím, ale o to, zda Turecko bude opravdovou demokracií, nebo ne.

Když jsme se setkali v prosinci minulého roku znovu, Sağır, vousatý, nábožný muž, se zrovna vrátil z protestu proti zadržení Cana Dündara, editora sekulárních novin Cumhuriyet. Dündar vydal článek odhalující skutečnost, že vládní rozvědka (MIT) dodávala zbraně islamistickým rebelům v Sýrii, pravděpodobně i Islámskému státu a organizaci Fronta An Núsra. Na titulní straně Cumhuriyetu se objevily fotografie vyšetřovatelů, kteří se prohrabují minometnými granáty a tisíci jiných nábojů.

Brzy poté, co článek vyšel, se Erdoğan objevil ve státem vlastněné televizi a tvrdil, že podklady k tomuto článku byly získány skrze Gülenovo hnutí. Sliboval, že za to editor draze zaplatí. Dündarovi, který byl obžalován ze špionáže, nyní, pokud bude shledán vinným, hrozí doživotní nepodmíněný trest.

Ani Sağır není, i přes svou prvotní víru v AKP, zcela v bezpečí. Spolu se dvěma kolegy ze Zamanu byl za urážku prezidenta a premiéra zbaven funkce na více než rok. Sağırovy twitterové účty byly třikrát zablokovány a Sevgi Akarçeşme, šéfredaktor anglické verze Zamanu, byl shledán vinným z urážky vedení Turecka proto, že na Twitteru napsal: „Davutoğlu, premiér, který ututlal vyšetřování korupce, eliminoval svobodu tisku v Turecku.“ Akarçeşme byl dokonce hnán k zodpovědnosti za odpověď jiného uživatele Twitteru, který nazval premiéra „velkým lhářem, loutkou paláce, šmejdem“.

Sám Gülen byl spolu s desítkami bývalých policejních úředníků, kteří mu byli loajální, 6. ledna v nepřítomnosti souzen za pokus o svržení vlády. „Nejde o válku mezi Erdoğanem a Gülenovým hnutím,“ řekl mi Sağır „Jde o to, zda Turecko bude opravdovou demokracií, nebo ne.“

Hnutí Hizmet

Právě demokracie byla tím, co kdysi svedlo Gülena a Erdoğana dohromady. Tyto dvě náboženské postavy chtěly změnit tureckou republiku prostřednictvím přímé všeobecné volby, což také v roce 2002 udělaly. Po většinu své historie nebyl stát k praktikujícím muslimům právě přívětivý. Ve škole se děti učily jednu verzi dějin a v mešitách a kavárnách se nábožensky založení učili verzi jinou: Mustafa Kemal Atatürk, zakladatel národa, říkali, nechal pověsit tisíce islámských náboženských představitelů, okradl muslimy o jejich kulturu a vnutil jim sekulární způsob života. Od Atatürkových dob byla země řízena „bílými Turky“, bohatou sekulární elitou, a jejich armádou.

Gülen chtěl praktikovat islám svým vlastním způsobem a nechal se inspirovat Saidem Nursîm, kurdským vojenským velitelem, který stejně jako Atatürk bojoval za vytvoření Tureckého státu. Nursî se však brzy vzepřel Atatürkovu sekulárnímu projektu. Gülen, vášnivý zastánce Nursîho názorů, pomohl milionům vzdělaných konzervativních muslimů z venkova do často podzemních studijních společenství, kde mohli podrobně zkoumat argumenty kurdského vůdce proti ateismu.

Gülenovo hnutí Hizmet nechtělo konfrontovat sekulární stát. Namísto toho, aby s bílými Turky bojovalo, je chtělo nahradit. Hnutí tedy založilo okolo čtyř tisíc vzdělávacích center, která připravila 1,2 milionu studentů na zkoušky, které se skládají při vstupu do služeb policie či soudnictví. Mnoho členů hnutí Hizmet založilo vlastní mediální skupiny a rozběhlo noviny jako Zaman, aby mohli odporovat tradičnímu sekulárnímu mediálnímu prostředí. Tato strategie se vyplatila v roce 2002, když AKP vyhrála historické volby s velkou podporou široké veřejnosti. Hnutí Hizmet přímo podporovalo AKP skrze tisíce škol, některé z největších bank na venkově, televizní stanice, noviny, obchodní asociace a strana se těšila podpoře napříč etnickými a politickými strukturami. AKP oslovila nejen náboženské konzervativce, ale i zastánce levice, sekularisty znechucené neliberálními metodami předchozí vlády i kurdské a alevitské minority. Strana AKP bezprostředně po volbách zajistila, aby armáda neuskutečnila další puč ve jménu kdysi dominantního pravicového nacionalistického kemalismu. „Generálové byli uvězněni, i ti nejvýše postavení,“ vzpomínal Sağır.

Podle Gartha Jenkinse, badatele programu Silk Road Studies se zaměřením na Istanbul, hrálo hnutí Hizmet klíčovou roli v provedení této čistky v armádě i mezi dalšími domnělými či potenciálními nepřáteli nové vlády. AKP ve věci odhalení a obžalování oponentů v ozbrojených složkách spoléhala na Gülenovu rozsáhlou síť médií, prokurátorů a soudců. Dokonce ještě po proběhnutí soudů byly tisícovky telefonů odposlouchávány, včetně jeho vlastního, jak uvedl Jenkins. „Bylo zcela jasné, že členové Gülenovy sítě si občas vytvářeli podvržené důkazy a používali svá média ke zveřejňování dehonestujícího materiálu,“ řekl mi Sağır.

Vzájemné obviňování

Spojenectví mezi AKP a Gülenem však nemělo dlouhého trvání. AKP, jistá si tím, že má podporu většiny populace, začala uskutečňovat svůj sen politického islámu. Gülen zatím prosazoval menší, postupnější reformy. Tuto váhavost si ovšem zastánci AKP vyložili jako zradu. Jednou z třecích ploch byla neustálá kontroverze ohledně šátků, jejichž nošení ve školách sekulární vláda zakázala. Poté, co AKP nastoupila k moci, pobožní muslimové vedli kampaň za eliminaci tohoto zákazu, ale ženy následující Gülena si raději zvolily odstranění šátku ve školách než vystoupení proti zákonu. Vláda nakonec zákaz stáhla.

Napětí mezi oběma skupinami vzrostlo také v roce 2010, když izraelský útok na tureckou loď Mavi Marmara, převážející humanitární pomoc do Pásma Gazy, připravil o život devět lidí. Zatímco Erdoğan izraelskou akci odsoudil, Gülen a přidružení novináři, jako například ti ze Zamanu, prohlásili, že plující Mavi Marmara se musela nutně stát podnětem ke konfliktu. Nevraživost mezi těmito dvěma tábory dále pokročila v roce 2011, kdy byla v kancelářích Erdoğana a dalších lídrů AKP nalezena odposlouchávací zařízení, pravděpodobně nainstalovaná Gülenovými zastánci. Rok na to policie údajně na Gülenův příkaz vyslýchala velitele MIT, jehož agenti měli prý infiltrovat kurdské skupiny, které vedly s Tureckem mírová jednání. Ještě dnes se obě strany ohledně těchto incidentů navzájem osočují.

V červnu 2013 konflikt dosáhl svého vrcholu. Policie tehdy zabila tři demonstranty kritizující AKP a další tisíce zatkla během protestních akcí v istanbulském parku Gezi a na jiných místech Turecka. Gülen vydal prohlášení vyjadřující podporu demonstrantům a spílal vedoucí straně za tak tvrdý zásah. Aby podpořily Gülenovo stanovisko, Zaman a podobně smýšlející noviny podaly akci policie poněkud přehnaně, což rozzuřilo podpůrce AKP, například Zeynep Jane Louise Kandur, členku ženské větve Oddělení zahraničních styků. „Podali to tak, jako by Turecko bylo v plamenech,“ prohlásila. „Myslela jsem si, že tito lidé sdílí naše hodnoty a zájmy, ale nyní své zprávy značně přibarvili.“ Erdoğan vrátil úder výhrůžkou, že využije většinového zastoupení AKP v parlamentu, aby prosadil zákon o zrušení Gülenových vzdělávacích center. Později v témže roce s Gülenem spřízněná média zveřejnila nahrávky odposlechů Erdoğana, jeho rodiny a výše postavených lídrů AKP, které naznačovaly, že někteří z nich brali úplatky za vládní kontrakty. Tři členové vlády zapletení do skandálu byli nuceni rezignovat, ale AKP obvinila Gülenovy následovníky, kteří vedli vyšetřování, z křivého nařčení. Mnozí z nich byli později odvoláni z funkce. Gülenův současný soudní proces je založen právě na těchto událostech. Postarší klerik čelí spolu s ostatními obžalovanými obvinění z členství v teroristické organizaci, která usilovala o svržení vlády pomocí nařčení z korupce.

Ve víru vzájemného obviňování se názory v obou táborech vyostřily. Když se studentky z Gülenových řad rozhodly, že nebudou protestovat proti zákazu nošení šátků, Sura Durmus, studentka práv a členka „mladé“ odnože AKP, která studovala v Gülenových vzdělávacích zařízeních, byla přesvědčena, že její spolužačky následují své náboženské přesvědčení. Nyní se jí však toto rozhodnutí jeví spíše jako součást dlouhodobého plánu. „Skrývají své identity, aby se mohly stát soudkyněmi, právničkami či vstoupit do armády,“ řekla. „Teď mají rozsáhlou síť v soudnictví, policii i médiích. Někdo se rozhodne vést soudní řízení, někdo zatýká, jiný vydává noviny.“

Čistky na všech úrovních

„Někteří již obvinění Gülenovi sympatizanti byli obviněni z toho, se zapletli do kriminálních aktivit,“ řekl Jenkins o nedávných stíháních Gülenových zastánců. „Ale myslím si, že mnozí z těch, kteří jsou terčem stíhání, jsou nevinni morálně i legálně. Jsou stíháni spíše proto, že následují Gülena, než že by udělali cokoliv špatného.“ Sağır souhlasil. „Hizmet čítá miliony lidí, z nichž mnozí jsou kvalifikovaní ke službě ve vládě,“ řekl. „Mohou být nakloněni hnutí Hizmet, jako je mnoho byrokratů nakloněno jiným občanským a náboženským hnutím nebo politickým stranám. Je to zločin, pokud jednají v souladu se zákony a předpisy?“ Ale to je přesně důvod toho, proč je nyní mnoho úředníků a novinářů napadáno. Toto sympatizování (přičemž se nezmiňuji o pravdivých zprávách o aktivitách vlády a legislativy pod taktovkou AKP) je čím dál tím více kriminalizováno.

„Protože AKP prošlo tolik věcí, nyní se zaměřuje na noviny jako Cumhuriyet a Gülenovu síť,“ prohlásil Jenkins. Jako příklad uvedl systematickou výměnu personálu ankarského Úřadu pro vyšetřování organizovaného zločinu, který byl zodpovědný za výzvědné služby spojené s teroristickými skupinami. Důvodem pro tento zákrok bylo domnělé sympatizování s Gülenem. „Čistky zde byly provedeny na všech úrovních, kávovary a psy nevyjímaje,“ svěřil mi Jenkins. Dokonce i Durmusová, přestože ví, že Gülenovo hnutí neusiluje o násilí, tvrdí, že Dündar a ostatní, kteří konfrontují vládní aktivity, přilévají olej do ohně. „Turecko nyní bojuje proti dvěma teroristickým organizacím, ISIS a PKK, “ říká. (PKK neboli Strana kurdských pracujících usiluje o nezávislost Kurdistánu na Turecku.) „Samozřejmě, že Hizmet není jako tato dvě uskupení; neodpalují bomby a nezabíjejí lidi. Ale pokouší se svrhnout vládu. Pokud novinář teď publikuje zprávy o národní bezpečnosti – zná zákon a měl by být připraven na důsledky spojené s jeho vymáháním.“

Turkové by veskrze mohli souhlasit s Durmuşovou: strana AKP byla v listopadu ohromující většinou znovu zvolena. „Erdoğan dostal vše, co chtěl,“ říká Sağır. „A nyní možná vidí Hizmet jako poslední překážku na své cestě.“ Sağır shledává onen konflikt s Gülenem ironickým, vzhledem k tomu, že Erdoğan byl sám zatčen v roce 1997 za to, že recitoval báseň, kterou sekularistické autority prohlásily za podněcující ke svržení vlády. „Nyní dělá to samé Hizmetu,“ vyjádřil se Sağır. Není férové a islámské nazývat Hizmet teroristickou organizací… A také je bolestivé vidět, jak toto činí lidé, kteří se nazývají muslimy.“

Autor je novinář. Spolupracuje s americkými deníky The Wall Street Journal a The Daily Beast.

Z anglického originálu Turkey Descends into Authoritarianism publikovaného na stránkách The Boston Review přeložila Veronika Flanderová.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies