Docela sympaticky dlouhou dobu to vypadalo, že Češkám uneseným v Pákistánu se po vleklém prohlubování traumat konečně dostalo zaslouženého klidu. Po vlně paternalistické a sexistické kritiky jejich údajné nezodpovědnosti krátce po únosu a po fázi agresivního a bulvárního sledování jejich života po návratu do Česka, vedeného všudypřítomnou konspirací a posíleného paranoidní islamofobií, se od mediálního vrtání se v ranách Antonie Chrástecké a Hany Humpálové na čas upustilo. Dokud nedělní dopoledne nerozrazila upoutávka na „sólokapr“ z pera Ondřeje Kundry. V něm se posléze zveřejnilo, že jsme za ty dvě bláhové sluníčkářky na cestách museli zaplatit, aby se mohly vrátit zpátky domů.
Ve víru spekulací
Ponechme teď stranou, jak důvěryhodně na čtenáře působí samotný fakt, že je možné se k velmi ožehavým vládním informacím dostat novinářskou cestou, nebo jestli se od této chvíle při každé cestě do zahraničí stáváme jen chodícími ceníky – terči pro únosce, kteří už dopředu vědí, že s Českou republikou se o lidi může vyjednávat, včetně toho, o kolik zhruba si mají říct.
Antonii Chrásteckou a Hanu Humpálovou unesli teroristé a zničili jim život. Na nás všech je, abychom škody umenšili, nikoli násobili. Respekt udělal pravý opak.
Kundrův článek s názvem Vláda s únosci jedná. Zaplatila již za dvě Češky unesené v Pákistánu vykresluje příběh vězněných žen ve velmi bulvárním duchu, který v mnohém připomínal tažení Blesku z loňského roku. Za tehdejší vrchol se dá považovat text o tom, jestli „je Hanča bezpečnostní hrozbou pro naši republiku“. Respekt se kromě bezohledného a samo o sobě problematického zveřejnění částky pouští také na tenký led nepodložených spekulací, když tvrdí, že ta z žen, která přijala islám, se pokusila za svými vězniteli vrátit. Tuto skutečnost však jiný zdroj popírá a tvrdí, že žena chtěla pouze na rodinnou dovolenou.
Jak je známo (a uvádí to i samotný článek), ani jedna z žen se ke svému případu od počátku nevyjadřuje. Pomineme-li krátká děkovná prohlášení ihned po návratu, zůstávají Antonie s Hanou skryté za hradbou vcelku logického mlčení. Mají na něj právo, byť je pro velkou část společnosti stejně jako pro většinu novinářů dráždivé. Jenže pokud to za tu dobu ještě nikomu nedošlo, ticho, které panuje na straně unesených dívek, je jasnou výzvou: Nechte nás být.
Osobní příběh plný nevyjasněných skutečností, společně s ledabyle vyřknutou částkou výkupného však dělá pravý opak. Míchá koktejl, který budou nadšeně hltat ti, kteří se už dlouho noří do nekonečných vod hledání, vytváření a šíření islamofobních hoaxů. Facebookové komentáře k článku ve stylu „vláda platí za islámské děvky“, které od zveřejnění redakce Respektu musí mazat, či letmý pohled na profil Martina Konvičky hned ukázaly, kdo má z textu největší radost. Taxa zaplacená naší vládou za životy unesených se spolu s oživlými fantaziemi o zvrhlé a fatální podmanivosti islámu stala měřítkem hodnoty lidského života. Kolik nových magnetických rezonancí se mohlo pořídit do nemocnic, kolik kilometrů silnic se mohlo opravit! Namísto toho se tu penězi plýtvá na pochybné potenciální teroristky, které si za svůj osud beztak můžou samy, a na naše děti abychom zase sbírali víčka.
Oběti a pachatelé
Po vlně kritiky z řad novinářských kolegů i širší čtenářské obce týdeníku se šéfredaktor Erik Tabery odhodlal k publikování vysvětlení. Ve třetím bodě přichází se svéráznou „analogií“, v níž se zveřejnění sumy snaží přirovnat k tomu, jak německá média váhala (a samozřejmě že váhala špatně) s informováním o útocích v Kolíně nad Rýnem. Jenže tahle „analogie“ prostě nefunguje.
Zásadní je zde nepochopení rozdílnosti pozic kolínských útočníků a unesených Češek. Antonie Chrástecká a Hana Humpálová byly oběťmi únosu. Nebyly žádnými pachatelkami ani spolupachatelkami svého utrpení, a to dokonce ani když se jim tuto perspektivu „zodpovědnosti z nezodpovědnosti“ snažila část společnosti v čele s prezidentem Zemanem a bulvárními médii vnutit. Tyto dvě mladé ženy unesli teroristé a zničili jim život. Na nás všech je, abychom škody umenšili, nikoli násobili. Ve společnosti rozdělené zkreslenými a strach záměrně vyvolávajícími informacemi o islámu a muslimech, které v lidech posilují agresivitu a frustraci, udělal Respekt pravý opak.
Tabery na konci svého vysvětlujícího textu píše: „Pokud budeme automaticky počítat s tím, že čtenáři jsou jen nenávistní šílenci, nemůžeme publikovat de facto nic.“ Možná by se měl spíš zamyslet nad tím, jestli jednou ze základních schopností seriózního novináře není dokázat rozpoznat celospolečenskou atmosféru a umět z ní vyhodnotit, jaký může mít zveřejnění určitých informací dopad. Zvlášť jedná-li se o nevinné, po klidu toužící ženy, které si své už vytrpěly. Cena nabouraného života by totiž měla být vyšší než zaslepená honba za senzací, na jejímž konci pak ve výsledku stojí jen velmi špatný bulvární článek.
Autorka je redaktorka A2larmu.