Deadpool je kopanec do koulí vzorňáckých superhrdinů


Nový film z dílny společnosti Marvel popírá zaběhnutá paradigmata superhrdinských příběhů.

S Deadpoolem se do kin konečně dostal snad první superhrdinský film v historii, nad kterým mohou radostně a bez výhrad zaplesat čtenáři komiksového časopisu Crew. Deadpool totiž přináší přesně to, čím si Crew už od svého vzniku (mimochodem za rok bude časopisu dvacet let) buduje věrnou a zanícenou čtenářskou základnu: cynický černý humor, amorální hrdiny, přepálenou brutální akci plnou gore efektů a popkulturní sebeironický nadhled. Soudě podle traileru na chystaný Sebevražedný oddíl, nebude Deadpool jediný superhrdinský film s pořádně „crwavým“ obsahem, který nás letos čeká. To, že se něco takhle drzého, přímočaře agresivního a pubertálního vynořilo z dílny filmových studií společnosti Marvel, které jinak vypouští do světa jen víceméně vzorně superhrdinské dobrodružky jako Avengers, může působit jako velké překvapení. Zároveň to můžeme chápat jako další logický krok na cestě, po níž se toto původně komiksové vydavatelství pustilo.

Univerzum blockbusterů

Marvel totiž posledních pár let nedělá nic menšího, než že stěhuje své rozvětvené superhrdinské komiksové univerzum na filmové plátno. Komiksový trh je dnes v USA sice stabilní, ale nijak závratně velký, zatímco superhrdinské blockbustery tvoří podstatnou část komerčně nejvýdělečnějších filmů posledních let. Ukazuje se, že dává smysl investovat stovky milionů dolarů do megalomanských snímků o maskovaných hrdinech zachraňujících svět, protože publikum se na ně mnohonásobně raději dívá v kině, než si o nich čte v komiksových sešitech (mimochodem průzkumy komiksového trhu ukázaly, že úspěch superhrdinských blockbusterů má na prodejnost sešitů se stejnými superhrdiny většinou jen mizivý vliv). Stejně tak dává smysl, že dva největší hráči na současném superhrdinském trhu, společnost Marvel (vlastněná studiem Disney) a firma DC (dnes součást konglomerátu Time Warner), zkoušejí oslovit diváky i s jiným typem superhrdinů, než jsou Thor, Superman nebo Iron Man a Batman. Marvelovský Deadpool a DCčkovský Sebevražedný oddíl je možné chápat jako snahu si otestovat, jak bude na filmové publikum fungovat brakově živelná crwavá odnož superhrdinského komiksu. S rozpočtem 58 milionů dolarů je Deadpool navíc oproti Ant-Manovi (rozpočet 130 milionů) nebo prvním Avengers (220 milionů) zjevně druhořadějším produktem určeným pro vyhraněnější publikum.

Deadpool je skutečně něco jako Spider-Man, který ale na rozdíl od „hláškujícího superhrdiny ze sousedství“ své glosy zakládá především na důmyslných narážkách na více či méně bizarní sexuální praktiky a na své práci má nejraději to, že při ní může vynalézavými způsoby sprovodit ze světa spoustu lidí.

Deadpool přitom není tak hrubozrnný a buranský jako nejoblíbenější crwácký hrdina Lobo. Spíš připomíná o něco sofistikovanější polohu Hitmana stvořeného Garthem Ennisem, který je mnohem upovídanější, mnohem ironičtější, mnohem víc spojený se současným městským prostředím a kriminálními žánry a také mnohem společenštější než tvrdě individualistický Lobo, jenž mimo jiné povraždil všechny obyvatele své rodné planety. V podstatě je to zbytnělá projekce fantazií pubertálních kluků o tom, že jsou zároveň nesmiřitelní drsňáci, kteří bez mrknutí oka postřílí každého, kdo bez jejich souhlasu dýchá jejich směrem, a suverénní pohodáři, co dokáží cokoli pohotově doprovodit trefným ironickým komentářem. Deadpool je skutečně něco jako Spider-Man, který ale na rozdíl od „hláškujícího superhrdiny ze sousedství“ své glosy zakládá především na důmyslných narážkách na více či méně bizarní sexuální praktiky a na své práci má nejraději to, že při ní může vynalézavými způsoby sprovodit ze světa spoustu lidí. Pod tímhle drsňáckým asociálním zevnějškem ale stojí v jádru naopak extrémně konformní figura romantika, který všechno nakonec dělá ve jménu svého heterosexuálního monogamního milostného vztahu.

Časoprostor hrdiny

Debutující režisér Tim Miller navíc dokázal tuhle excesivní podívanou naprosto sebevědomě uchopit. Pojal ji jako hrdinovo fiktivní promovideo. Deadpool v podání Ryana Reynoldse už od začátku naprosto ovládá celý časoprostor filmu. Není jen hrdina, ale také vypravěč, který po libosti skáče sem a tam v chronologii příběhu, a komentátor, jenž přímo na kameru oslovuje diváky a zvnějšku glosuje děj. Exhibici jeho osoby je podřízené všechno od stavby příběhu po způsob, jímž jsou nasnímané a sestříhané akční scény. Millerův film tak je stejnou měrou superhrdinská akce jako komediální one man show.

Na Deadpoolovo komiksové pozadí (a teď nemyslím to, do kterého hrdina dostane zásah „přímo mezi půlky“ na začátku filmu) je dobré pamatovat i při posuzování toho, jestli a v čem je Millerův film přínosný. Snadno by se totiž dalo tvrdit, že jde jen o oslavu egocentrických a cynických zastydlých puberťáků. V jistém ohledu také Deadpool přesně tohle opravdu je. Jenže ve svém žánru může být přesně tohle něčím osvěžujícím nebo i žádoucím. Superhrdinský žánr si za sebou nesmazatelně nese minulost bezproblémových dobrodružných příběhů pro děti, v nichž modeloví hrdinové, kteří jsou větší než život, ale zároveň jdou příkladem, páchají dobro, a to obvykle tím nejméně konfliktním způsobem. Tím, že bojují proti zlu, které je tak totálně a skrz naskrz odpudivé a navíc odtržené od reality (mimozemšťané, roboti, psychopati), hrdinům jejich boj většinou snadno schválíme. Všechny variace na stejný žánr, od marvelovských komiksů ze sedmdesátých let, ve kterých do děje vstupují tehdejší společenské faktory jako drogy nebo znečištění prostředí, až po deziluzivní revizionistické Strážce Alana Moorea, se nějak vztahují k tomuhle základnímu modelu.

Užitečný úder

A dělá to samozřejmě i Deadpool. On a jemu podobní cyničtí hláškaři a zabijáci reagují na to, že typické superhrdinské příběhy jsou určené pro děti, a jejich hrdinové jsou proto jednak naprosto asexuální a jednak vystupují jako sebejisté rozhodné osobnosti oddané nějakému ideálu, které zásadně drží vlastní emoce pod kontrolou. Deadpool obrací tyhle charakteristiky naruby a nechává dětské superhrdinské figury přejít do pubertální fáze. Jeho hrdina je hyperaktivní, posedlý sexem, odmítá veškeré autority a dává naplno průchod vlastním, většinou silně destruktivním emocím. Jedna scéna v Deadpoolovi to pojmenovává přesně – supersilná padouška v ní udeří do varlat hrdinu jménem Colossus, který je v celém filmu za superslušňáka netolerujícího ani vulgární výrazivo, natožpak radostné vraždění nepřátel. Colossus, který má celé tělo z lesklého kovu, je maximálně odolný vůči bolesti. Úder do rozkroku v něm ale probudí odpovídající reakci a jeho varlata se konečně přihlásí o slovo. Podobně je vystavěný celý film – jako by chtěl nakopnout superhrdinský kánon do koulí, aby si jeho příslušníci uvědomili, že nějaké mají.

Tenhle úder může být užitečný právě v situaci, kdy sledujeme obrovský boom superhrdinských blockbusterů, na které po celém světě chodí miliony lidí. Většina z nich přitom patří do onoho infantilního dobrodružného ranku. Jasně, najdeme tu i ironické kousky, například skvělé filmy Iron Man 3 a Strážci Galaxie. I to jsou ale snímky, které si se superhrdinským étosem jen tak nezávazně hrají. Deadpool ho naopak drze popírá. Místo toho sice nabízí jen slast z uvolněné agresivity a v jádru je to také příběh o tom, že nejdůležitější na světě je rodina a láska. Samozvaní maskovaní strážci těch pravých (tedy většinou těch amerických) hodnot si ale trochu toho destruktivního přístupu zaslouží.

Autor je filmový redaktor A2.

 

A2LARM