Demokracie, nebo krach Evropy

Přinášíme překlad textu Janise Varufakise, ve kterém analyzuje krizi Evropské unie a komentuje cíle nového hnutí DiEM 25.

„Evropa se buď demokratizuje, nebo se rozpadne!“ Tato maxima je víc než jen chytlavá fráze z manifestu Hnutí za evropskou demokracii (DiEM 25), skupiny, na jejímž ustanovení jsem v Berlíně participoval. Je to jednoduchý a nedoceněný fakt. Současná dezintegrace Evropy má až příliš reálný základ. Nové rozpory se vynořují všude, kam se podíváme: podél hranic, uvnitř našich společností a ekonomik a stejně tak i v myslích evropských občanů.

Jasná znamení rozpadu

Ztráta evropské integrity je bolestně zřejmá i při pohledu na migrační krizi. Evropské špičky vyzvaly tureckého prezidenta Erdogana, aby otevřel hranice své země uprchlíkům z válkou rozvráceného syrského Aleppa, a zároveň jedním dechem peskují Řecko, že ty samé uprchlíky vpouští na „evropské“ území. Dokonce pohrozily tím, že vztyčí ploty na hranicích Řecka s okolními státy.

Skutečným nebezpečím není to, že budeme mířit příliš vysoko a mineme. Skutečnou hrozbou je, že si Evropané zvyknou hledět do propasti, do které pak nakonec spadnou.

Podobnou dezintegraci můžeme vidět ve světě financí. Když americká občanka vyhraje jackpot, nemusí se starat o to, kde její peníze budou uloženy – jestli její banka sídlí v Nevadě nebo New Yorku. V eurozóně je tomu ale jinak. Stejná suma eur má velmi odlišnou „očekávanou“ hodnotu v Portugalsku, Itálii, Řecku, Nizozemí nebo na německém účtu, protože banky ve slabších členských státech jsou závislé na finanční pomoci svých vlád, které jsou samy pod fiskálním tlakem. To je jasné znamení rozpadu jednotné měny.

Mezitím se množí i politické trhliny přímo v srdci Evropské unie. Spojené království je rozpolceno ohledně možnosti vystoupení z Evropské unie – což odráží chronickou neochotu britského establishmentu obhajovat EU a zároveň konfrontovat její autoritářství. Výsledkem je elektorát se sklonem obviňovat EU ze všech problémů, kterým čelí, ale bez vůle zasadit se o evropskou demokracii nebo o opuštění jednotného evropského trhu.

Ještě hrozivější je rozlamování osy Francie-Německo, která byla dosavadním hybatelem evropské integrace. Francouzský ministr hospodářství Emmanuel Macron to vyjádřil velmi mrazivě, když řekl, že tyto dvě země směřují k moderní verzi třicetileté války katolíků proti protestantům.

Mezitím jižní státy skomírají ve stavu permanentní recese, ze které viní země na sever od nich. A jako by toho nebylo dost, vynořila se další výhružná a pochybná linie podél hranic bývalé železné opony. Vlády postkomunistických zemí otevřeně odmítají étos solidarity, který charakterizoval (aspoň v teorii) evropský projekt.

Proč se Evropa rozpadá? A co se s tím dá dělat?

Odpověď se nachází v základech Evropské unie. EU začínala jako kartelová dohoda těžkých průmyslů, která sloužila k manipulaci cen a redistribuci monopolních zisků skrze byrokracii usazenou v Bruselu. Aby pak došlo k opravení cen napříč evropskými hranicemi, bylo nezbytné zafixovat směnné kurzy. Během éry brettonwoodského měnového systému takovou roli sehrávaly Spojené státy. Nicméně jakmile USA poslaly tento systém k ledu v létě roku 1971, začal kartel se sídlem v Bruselu zavádět systém fixovaných směnných kurzů. Po sérii (často do očí bijících) selhání se zrodilo euro, aby slepilo směnné kurzy dohromady.

Tak jako je tomu u všech kartelových manažerů, začali evropští technokraté zacházet se skutečnou demokracií jako s hrozbou. Trpělivě a metodicky se začalo zavádět depolitizované rozhodování. Politici národních parlamentů, kteří se podvolili, byli jednoznačně vyzdvihováni, zatímco kdokoliv, kdo se postavil proti technokratickému přístupu kartelu, byl onálepkován jako „protievropský“ a bylo s ním zacházeno jako s outsiderem. Tak evropské země zůstaly demokratické, ale instituce EU, kam se přesunula suverenita v rozhodování o klíčových otázkách, zůstaly bez demokratického vládnutí. Jak vysvětlila Margaret Thatcherová ve svém posledním projevu v roli předsedkyně vlády – ten, kdo kontroluje peníze a reálné úrokové míry, kontroluje evropskou politiku.

Začarovaný kruh

Odevzdání vlivu na evropské peníze a politiku kartelové administrativě nepředznamenalo jenom konec evropské demokracie, ale rozjelo zároveň začarovaný kruh autoritářství a mizerných ekonomických výsledků. Čím víc evropský establishment rdousil demokracii, tím menší legitimitu získávala jeho politická autorita. To vedlo evropské špičky k ještě intenzivnějšímu autoritářství, aby se mohly držet svých selhávajících politik v době, kdy se recese zesiluje. To je důvod, proč je Evropa jedinou světovou ekonomikou, které se pořád ještě nedaří zotavit se z událostí v roce 2008.

Právě díky tomuto začarovanému kruhu poštvává evropská krize lidi navzájem proti sobě a zesiluje tak latentní šovinismus a xenofobii. Před našima očima vyvstává Evropa neschopná absorbovat vnější šoky – jako například vlnu uprchlíků během posledního léta.

Co bychom měli dělat dnes, je to samé, co měli dělat demokraté v roce 1930 ve snaze odvrátit katastrofu, kterou si dnes opět dokážeme představit. Měli bychom ustavit celoevropskou koalici radikálních, sociálních, zelených a liberálních demokratů, abychom vrátili „démos“ zpátky do hry – proti establishmentu EU, který vnímá autoritu lidu jako ohrožení své vlastní autority. To je smysl iniciativy DiEM 25 a zároveň důvod, proč je tak nezbytná.

Jsme jenom utopisté? Možná. Ale je to stále realističtější plán, než jaký představuje snaha udržet pospolu rozpadající se, antidemokratickou, kartelovou unii. Pokud je náš projekt utopický, zároveň platí, že je alternativou k dystopii, která se odehrává přímo před našima očima. Skutečným nebezpečím není to, že budeme mířit příliš vysoko a mineme. Skutečnou hrozbou je, že si Evropané zvyknou hledět do propasti, do které pak nakonec spadnou.

Autor je ekonom a bývalý řecký ministr financí. 

Z anglického originálu Democracy or Bust in Europe publikovaného na serveru Project Syndicate přeložil Martin Vrba.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies