Hokejový bůh válí i po čtyřicítce. A nejde ho nemilovat


Jaromír Jágr zdolal další z hokejových rekordů – překonal v historických tabulkách Bretta Hulla. Jaké je jeho postavení v české historii?

Jaromír Jágr, to je jméno, které není třeba nijak zvlášť představovat, protože mluví samo za sebe. Hokejista, který dnes hraje v týmu s hráči, kteří jako děti měli doma jeho plakát, překonává v NHL jeden rekord za druhým a nezdá se, že by ho mohlo něco zastavit. Jágr je bezesporu zásadní postavou moderní české historie.

Talent ze statku

Jágra jsem viděl naživo jednou v životě. Při výluce NHL v sezóně 2004/2005 předváděl v dresu svého Kladna něco, co by se dalo s trochou nadsázky označit jako Cirkus Jágr. V každém zápase exceloval, dával góly, nahrával, zářil. Nemohl jsem jet na lepší zápas než na ten, který hostila beznadějně poslední Jihlava. Dukla ale doslova překroutila realitu, přepsala dějiny a Kladno roznesla 5:0. Jágrovi navíc celý zápas visel na zádech osobní strážce, který slavné šedesát osmičce nedal takzvaně čuchnout. Malá sportovní tragédie byla na světě.

Nagano se stalo historickou událostí, která vytvořila nezpochybnitelný piedestal české kolektivní paměti. Nebo snad znáte jinou událost, na kterou mají všichni stejný názor a jsou díky ní hrdí na své češství?

Tehdy mě ani náhodou nenapadlo, že Jágr bude ve svých 44 letech ještě hrát hokej. Natož NHL. A už vůbec ne, že osmnáct let po Naganu bude v NHL lámat úspěšně rekordy těch historicky úplně nejlepších hráčů. Jenže u toho kladenský rodák neskončil. Nejen u nás se těší nesmírné popularitě. Jeho úsměv znají i ti, kteří sport vůbec nesledují. Svým fanouškům říká „hokejová rodina“ a nikdo si ho nemůže dovolit osočit z toho, že si troufá monopolizovat hokej. Už mu totiž dávno patří. Zpětný pohled na některé momenty Jágrovy kariéry jsou pohledem na dějiny hokeje, ale i nás Čechů.

Vstup Jágra do kanadsko-americké NHL byl reklamou na vstup Česka do náruče západní civilizace. Jágr ztělesňoval český sen začátku devadesátých let. S mulletem až do půli zad ohromil Ameriku. V lajně s tehdejší superstar Mario Lemieuxem jenom zářil. Přitom to byl pořád český klouček. Aby mu nebylo smutno, přijela za ním bydlet jeho maminka. Aby zvládal americké hokejové prostředí, najali mu za spoluhráče veterána Jiřího Hrdinu jako hokejového tátu. A Jágr dobýval branky soupeřů i celou Ameriku.

V Česku byli všichni fanoušky Penguins, případně Haškova Bufalla. Kdo chtěl stát mimo mainstream, musel ostentativně Jágrovi nefandit. Jágr byl doslova náš kulturní emisar na Západě. Na zádech měl číslo 68 jako symbolickou připomínku vpádu sovětských vojsk do Prahy. Svalovou hmotu a fyzickou výdrž získal extrémně tvrdou prací na tátově statku. A možná i proto dobyl kapitalistický ráj. Co jsme si v devadesátých letech mohli přát lepšího. Navíc nová doba přinesla možnost být jako Jágr – jezdit na kole Olpran a žvýkat nekonečně dlouhou žvýkačku Bubble Gum.

Národní hrdina

A přece jen měl Jarda u Čechů vroubek: žádný úspěch s nároďákem. Největší příležitostí byl Světový pohár v šestadevadesátém, kde ale mančaft s Jágrem v čele schytal sedmičku od Němců. O dva roky později ovšem složil Jágr a spol. nejen reparát, ale hlavně nabubřelé Američany, arogantní Kanadu a historické rivaly z Ruska. Jágr a Hašek se stali národními hrdiny. Nagano se stalo historickou událostí, která vytvořila nezpochybnitelný piedestal české kolektivní paměti. Nebo snad znáte jinou událost, na kterou mají všichni stejný názor a jsou díky ní hrdí na své češství?

Jágr už nikdy roli národního hrdiny neopustil. Několikrát se zúčastnil světového šampionátu. Jeho zlomený malíček při tom vídeňském se stal asi nejbizarnějším národním fetišem široko daleko. Jágr navíc zkrotil své dřívější hvězdné manýry i české žurnalisty. Úsměvem na rtech a tykáním odzbrojil nejednoho kritika. Stal se mediálně nedotknutelným. Jeden mu pak odpustí i někdejší podporu ODS nebo účinkování v Babišových fastfoodových reklamách.

Hledání Boha na Sibiři

Cesta Jágrova hokejového života opisovala proměny sportu, ale i společnosti vůbec. Ruští oligarchové a gubernátoři se rozhodli konkurovat NHL a nulovým zdaněním platů úspěšně lákali jeho hvězdy do KHL. A přivábili i Jágra, a sice až do sibiřského Omsku. Nešlo jen o peníze (a kasino, kde z velké části končily). Jágr byl spokojený, protože mu vyhovovala blízkost pravoslaví, kterému propadl. Dnes už je zcela běžný záběr na hokejového matadora, jak si po tréninku na střídačce pročítá Bibli.

Nebyla to jeho jediná duševní proměna. Intenzivně spolupracoval s Mariánem Jelínkem, který propaguje sportovní psychologii s důrazem na sebeprogramování a specifický druh duševního tréninku. Jágr nezahálel ve svém progresu ani po sportovní stránce a v polovině kariéry se naučil jiný styl zakončování, aby stačil tempu současnému hokeje. Možná i proto se dokázal vrátit a i po překročení čtyřicítky patří k těm nejlepším. Jeho čeští nástupci, které by už dávno mohl sledovat jen z hlediště, se mu zatím dívají na záda. A nevypadá to, že by tomu mělo být v nejbližší době jinak. I to odráží výjimečnost jeho hokejové generace.

Jágrovou metou už dávno není vydobýt si pozici na ledě. S velkou pravděpodobností se v historických statistikách brzy přilepí na záda jiného velikána – Wayna Gretzkyho. V jedné věci ho už ale překonal. Muž s číslem 99 na dresu nasbíral většinu bodů v první polovině své kariéry, kdy se hrál bezstarostnější a na branky bohatší hokej, a později chřadnul. Těžko říct, co pomohlo Jágrovi se poklesu vyvarovat. V každém případě rozbíjí ageistický stereotyp, který ve sportu tlačí „mládí vpřed“. A možná dodrží i svá slova o tom, že si nechá zase narůst mullet. Má na to ještě několik let na ledě.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM