Jak se může Ukrajina vrátit na Donbas?

Přetiskujeme rozhovor s ukrajinským historikem Andrijem Portnovem o politických důsledcích občanské války pro současnou situaci v jeho rodné zemi.

Před rokem podepsali představitelé Evropské unie, Ukrajiny a Ruska v Minsku druhou mírovou dohodu. Hodnocena je obvykle kriticky: situace na frontě je neklidná a žádný z bodů dokumentu nebyl naplněn. Proto se smluvní strany dohodly, že termín jejich splnění přesunou o rok, tedy do konce roku 2016.

Negativní hodnocení se v médiích skutečně objevuje nejčastěji. Skoro nikdy ale nezaslechneme realistické návrhy, které by odpovídaly na otázku, čím Minsk nahradit. Neznamená to, že problémy neexistují – Rusko si smlouvu vykládá po svém a situace se skutečně zlepšila jen nepatrně, zvlášť z hlediska lidí žijících na územích, která neovládá Kyjev.

Jak se liší ruská a ukrajinská interpretace smlouvy?

Ukrajinská vláda v čele s prezidentem Petrem Porošenkem mluví o tom, že Ukrajina dohody plní, na rozdíl od Ruska, které je, jak ukrajinská strana stále zdůrazňuje, nedodržuje. Kyjev považuje Rusko za jednu ze stran konfliktu. Kreml ale tvrdí, že se na konfliktu nepodílí a že pravidelné jednotky ruské armády se ho neúčastní a nikdy neúčastnily. S Ukrajinou podle Ruska válčí neuznané republiky v Doněcké a Luhanské oblasti. Shodnout se na společné verzi je mimořádně obtížné a myslím, že to je základní problém, který je příčinou neuspokojivého plnění dohod.

To znamená, že Minsk nic nezměnil?

Za prvé, neválčí se už tak intenzivně jako v únoru 2015 a předtím. Za druhé, podepsání zmíněných dohod bylo kompromisem, který tak docela nevyhovuje ani jedné straně, ale obě strany ho podpořily a opakují, že je třeba ho realizovat. Návrhy na vytvoření nových nástrojů se neozývají, proto, ať chceme či nechceme, musíme pokračovat v duchu dosavadní dohody.

Další výhrada proti Minsku říká, že to je nespravedlivá smlouva, protože ústupky musí dělat jenom Ukrajina – tedy ne agresor, ale oběť konfliktu.

Bude to znít cynicky a strašně, protože i já jsem v průběhu tohoto konfliktu přišel o přátele, ale žijeme ve světě, ve kterém podmínky diktuje ten, kdo vyhrál válku. Jinak musíme vzít zavděk kompromisem. Jsem si jist, že prezident Porošenko, ukrajinská elita nebo Ukrajinci bojující na Donbasu si to představovali jinak.

Kyjevské elity si uvědomují, že Ukrajině scházejí prostředky na rekonstrukci Donbasu. Nemohou však na mezinárodní aréně říct, že Ukrajina tento region nepotřebuje.

Všechno by vypadalo jinak, kdyby ukrajinská armáda v létě roku 2015, a ještě lépe v roce 2014, kdy to všechno začalo, získala pod kontrolu hranice s Ruskem. Pak by podmínky dohody a celková situace vypadaly úplně jinak. Teď už Ukrajina nemá vůli, síly ani prostředky vést válku na Donbasu v takovém měřítku jako dřív.

Rezignovat na své ambice ale musela i druhá strana…

To je výsledek diplomacie, nátlaku a jiných peripetií. Připomínám, že mírový proces zahájily v první řadě Francie a Německo. S jistotou se to dozvíme, až budou uveřejněny protokoly jednání.

Neměli bychom zapomínat, že první minské dohody by vypadaly jinak, kdyby neproběhlo obklíčení v Ilovajsku, kde ukrajinské síly utrpěly citelnou porážku. Tato bitva se stala symbolickým koncem ukrajinské ofenzivy a posílila separatistické republiky.

Zlomovým momentem bylo prohlášení prezidenta Porošenka z 28. srpna 2014, v němž řekl, že na území Ukrajiny vkročila vojska Ruské federace. V tu chvíli bylo možné vyhlásit válku nebo přerušit diplomatické vztahy, k ničemu takovému ale nedošlo. Kyjev zůstal u rétoriky antiteroristické operace. Je možné, že to, co se stalo v Ilovajsku a později v Novoazovsku, kde se objevily ruské tanky, byl svého druhu test. Kreml chtěl vidět, co Ukrajina udělá. Mohla reagovat ostře, stejně jako Gruzie v roce 2008. Saakašvili tehdy v operacích pokračoval a vyhlásil válečný stav.

Kyjev reagoval mnohem klidněji.

K vyhlášení války nedošlo a Ukrajina navíc podpořila minská jednání. S tímto návrhem přišla západoevropská diplomacie. Ve Francii ani v Německu nikdo nechtěl, aby na evropském kontinentu došlo k oficiálnímu vyhlášení války s Ruskem. To samé je vidět z dohod, kde bylo Rusko jednající stranou, která nebyla formálně uznána za agresora. A Ukrajina takový formát jednání podpořila. Nevíme však, co by se stalo, kdyby k podepsání dohod nedošlo. Je možné, že by následovala další ofenzíva ruských vojsk. Bude trvat desítky let, než se dozvíme, jak vypadala jednání, jaké argumenty a hrozby tam zazněly. Není ale pochyb, že bez Ilovajsku by všechno vypadalo jinak.

Je to paradoxní. Na jednu stranu tu máme kompromis, který se nikomu nelíbí a v podstatě ho ani nikdo neuskutečňuje. Na druhou stranu se stále opakuje, že se válka blíží ke konci.

Když se podepisovala první a druhá minská dohoda, říkalo se, že to není konec války, ale jenom přestávka. Teď se však opravdu čím dál tím častěji mluví o tom, že přinejmenším končí bojové akce. V první řadě na to má vliv angažmá Ruska v Sýrii. Jeho vojenské aktivity všechny přesvědčily, že na Donbas už mu nebudou stačit síly. Za druhé začaly působit ekonomické sankce, které Západ přijal. Roste inflace a padají ceny ropy i kurs rublu. Další důležitou věcí, na kterou se na Ukrajině často zapomíná, je to, že právě po Minsku 2 se na územích ovládaných separatisty objevili ruští kurátoři nebo koordinátoři. Tamní představitelé o nich otevřeně mluví. Mají za úkol ukáznit neposlušné jednotky tak, aby plnily rozkazy a také aby se vyhýbaly bojovým akcím. V tomto kontextu bychom si měli povšimnout známých vražd některých bojovníků – například velitele praporu Prizrak Alexeje Mozgového nebo velitele kozáckého pluku Pavla Drjomova. Byly to charismatické postavy, poněkud připomínající hrdiny občanské války na začátku 20. století.

Disciplína se zlepšila i na ukrajinské straně. Z první linie zmizely skoro všechny dobrovolnické prapory a nahradila je pravidelná armáda.

Není pochyb o tom, že na ukrajinské straně hrála pravidelná armáda klíčovou roli od samého začátku. S časem její význam ještě vzrostl. Některé dobrovolnické prapory, o kterých se toho tolik namluvilo, už vůbec neexistují. Jedinou výjimkou, která si zaslouží pozornost a další studium, je pluk Azov. V jeho případě můžeme mluvit o výrazné ideologické pozici, kterou je pravicový radikalismus s elementy neonacismu.

Bojové akce lze vyloučit?

To by bylo lehkomyslné. Závisí to na spoustě faktorů, mimo jiné na zmíněné Sýrii a na hospodářské situaci v Rusku. Zdá se, že ukrajinská strana to bere na vědomí, aspoň na oficiální úrovni.

Jak potom máme chápat eskalaci situace, k níž v posledních dnech na frontě dochází?

Vypadá to na taktické akce. Pochybuji, že by Doněcká a Luhanská lidová republika nebo ukrajinská armáda měly dostatek sil, aby mohly zahájit ofenzivu. Pravděpodobnější je, že tyto akce mají pomoci v jednáních, protože není vyloučeno, že v nejbližší době zazní návrhy na vnesení úprav do minských dohod. To, že se stávající ustanovení nerealizují, vědí všichni – proto tu je dost místa ke spekulacím. Nikdo například neví, jak by měly vypadat volby na územích, které neovládá ukrajinský stát. Totéž se týká zvláštního statusu tohoto regionu a s tím souvisejících změn ústavy. Bylo by velice rozumné navrhnout v rámci úprav jako jeden z bodů vyslání mezinárodního mírového kontingentu. Stálo by za to aspoň diskutovat o tom, že by na Donbase kromě mise OBSE měl být na hranicích, a možná i na frontě, opravdový kontingent.

Kdo má tyto změny navrhnout?

Ta dohoda je podivný dokument, který není mezinárodní smlouvou. Je zcela reálné, že dozná nějakých změn. Kreml se o to asi pokusí první, protože jeho strategií je aktivita a chrlení různých návrhů, ať už se týkají Ukrajiny, Íránu nebo Sýrie – na ostatních je, aby přemýšleli, co s nimi. Něco rozumného by ale mohli navrhnout západní partneři, například OBSE, které má za úkol dohlížet na mírový proces.

Ukončení bojových akcí je jedna věc, něco úplně jiného je reintegrace. Na Ukrajině se o tomto procesu už začalo aktivně diskutovat, ačkoliv boje stále trvají.

Neřekl bych, že Kyjev má nějakou strategii, co s těmito územími dál dělat. Mnoho politiků totiž nevěří, že by se tam mohly uskutečnit svobodné volby a že hranice budou ještě někdy pod kontrolou. Proto je tato otázka moc nezajímá. Ukrajina se ve své politice vůči Donbasu už dopustila mnoha chyb. Nejnápadnější je absence důsledné informační politiky, problémy s vyplácením důchodů a sociálních dávek, ale i antidonbaská rétorika. Často slyšíme obvinění, že ruskou agresi zavinili obyvatelé Donbasu, které mnoho Ukrajinců navíc považuje za „sovky“ (lidi se sovětskou identitou a mentalitou – pozn. překl.). Donbas je průmyslový region, proto je třeba uvažovat o tom, co bude s jeho infrastrukturou, která je rozkradená nebo zničená, v budoucnu. V Kyjevě zatím nikdo nic seriózního nenavrhnul. Otevřená je také otázka amnestie, která se zmiňuje v minských dohodách. Musíme se zamyslet nad tím, jak dokážeme rozumným způsobem odlišit civilní obyvatele od zločinců, a ty od řadových bojovníků, kteří se nedopouštěli válečných zločinů. Ne každý, kdo slouží v řadách ozbrojených jednotek DNR a LNR, je automaticky zločinec.

Týká se to i ukrajinské strany?

Prý existují materiály, které svědčí o jednotlivých případech zločinů proti civilnímu obyvatelstvu, kterých se dopouštěli vojáci některých dobrovolnických praporů. Každý takový případ je třeba vyšetřit. Možná by bylo potřeba navrhnout nějakou formu mezinárodního tribunálu, v němž by zasedli právníci, historici a psychologové. Posuzovali by každý případ mučení zajatců, ostřelování civilního obyvatelstva a podobně. Myšlenka, že amnestie by měla zahrnovat všechny, mi přijde nerealistická, protože nedojde k nezbytnému rozlišení, které jsem už zmiňoval. Zde je nezbytné právní řešení, a já se bojím, že Ukrajina si s tím sama neporadí.

Mluvíme-li o chybách Kyjeva, nemůžeme nezmínit kontroverzní dekomunizaci. Hodně Ukrajinců, a to nejen z východu, cítí po Sovětském svazu nostalgii. Kritici zdůrazňují, že není právě nejvhodnější doba měnit názvy měst nebo strhávat pomníky.

Doněck, Luhansk a jiná města se dost dlouho de facto nacházejí mimo Ukrajinu. Existují v jiném informačním prostoru, platí tam jiné zákony, mají jinou policii, propagandu, jiné je tam skoro všechno. Je jasné, že potřebují jiný přístup a nějaké přechodové období. Není možné, aby se tato území stala součástí Ukrajiny první den po zániku DNR a LNR. Třeba jen proto, že ti lidé zažili válku, zažili ostřelování, a s tím související tragédie. Je obtížné to detailněji popsat, ale k nějaké změně dojít musí. Neřekl bych, že plošná změna sovětských názvů ulic je tím nejlepším řešením. Největším problémem dekomunizace na Ukrajině je její povrchnost. Počínaje samotným zákonem, který má daleko k ideálu a neodpovídá na řadu závažných otázek, a konče tím, že nebere v úvahu regionální specifika,

To je častý problém ukrajinské historické politiky…

Za Juščenkova prezidentství v Oděse obnovili pomník ruské carevny Kateřiny II. Prezident se na tamní zastupitele obrátil s tím, že jde o „antiukrajinskou“ vládkyni, které se pomníky stavět nesmějí. Odpověděli mu, že to nemá nic společného s imperialismem, že místní chtěli jenom připomenout zakladatelku města. Americká antropoložka Tanya Richardson napsala zajímavou knihu o Oděse, její historii a úloze na současné Ukrajině. Mnoho lidí jí řeklo, že se považují za Ukrajince, ale chtějí, aby v jejich městě stál pomník Kateřiny II., což Juščenko nedokázal pochopit. Situace na Donbasu je podobná. Komplikovaná byla už před konfliktem. Jsou tam však prvky, jež lze místním lidem nabídnout, a které přitom nesouvisí s Ruskem a bolševismem. Jednou takovou postavou je třeba zakladatel města, britský podnikatel John Hughes. Abychom správně rozuměli tomu, co se tam děje, musíme navíc dobře prostudovat sovětskou historii Donbasu. Neříkám, že bychom to měli dělat nekriticky. Může nám to pomoci pochopit, jak si mohly postavy jako Mozgovoj získat takovou popularitu v některých částech Luhanské oblasti.

Občas se o něm mluví jako o místním Che Guevarovi. To samozřejmě není právě trefné přirovnání, ale umožňuje nám uvědomit si, odkud se brala jeho popularita.

Za prvé, lidé na Donbase mají silný vztah ke všemu, co je „naše“. Byl to místní člověk, nepřijel z Ruska. Byl to prostě, jak se říká, „našinec“. Proto je důležité, aby Donbas cítil, že má v politice své zastoupení. Za druhé na to měla vliv jeho sociální rétorika. Během Antimajdanu na jaře 2014 hrála důležitou roli nejen proruská orientace, ale také antioligarchická sociální rétorika a sny o spravedlivé společnosti. Mozgovoj tomu věřil a nabízel perspektivu, že jde o budování spravedlivé společnosti. Jedinou odpovědí Ukrajiny na takovou rétoriku může být úspěšná hospodářská politika, která by pro Doněck a Luhansk byla silným argumentem. Zatím ale moc přesvědčivá není. Kyjev musí v první řadě rozbít propagandou silně využívaný mýtus, že Evropě jsou sociální ideje cizí. Ve skutečnosti jim naopak Evropa věnuje mnohem víc pozornosti než putinovské Rusko. Za třetí, hodně lidí se obává radikálního nacionalismu, Pravého sektoru a Stepana Bandery. V propagandistickém tisku se nedávno objevily fámy, že až Kyjev znovu ovládne Krym, Sevastopol přejmenují na Banderivsk. Může to znít směšně, ale lidi to znervózňuje. Ukrajina musí dát jasný signál, že ani Krym, ani Doněck nic podobného nepostihne a že se bude snažit pochopit místní specifika. Musí ukázat, že tyto obavy jsou do značné míry bezdůvodné. Ostatně každý, kdo Banderu četl, ví, že současná Ukrajina není státem jeho snů.

Poslanec ruské Dumy Ilja Ponomarjov nedávno poukázal na to, že válka je vlastně levnější než integrace. Neměla by tedy Ukrajina počkat na nějaký příhodnější okamžik, až bude mít stát víc prostředků a bude se moci pochlubit lepší životní úrovní a stabilitou, které by mohly být pro Donbas atraktivní?

Můžu jenom znovu zopakovat, že nevidím žádnou konkrétní strategii, co dál dělat. Ani příliš nevěřím tomu, že rychle dojde ke splnění všech bodů minské dohody. Nelze-li něco odkládat, pak to jsou reformy na Ukrajině. Čím víc toho dokážeme udělat, tím snadnější bude návrat Doněcku nebo Luhansku. Samozřejmě jen v případě, že na tom vládě záleží. Myslím, že kyjevské elity si uvědomují, že Ukrajině scházejí prostředky na rekonstrukci Donbasu. Nemohou však na mezinárodní aréně říct, že Ukrajina tento region nepotřebuje. Pak by ztratilo smysl prodlužovat protiruské sankce a celá slavná minská dohoda by se stala cárem papíru.

Z polského originálu Portnow: Jak Ukraina może wrócić na Donbas? publikovaného na webu Krytyka Polityczna přeložil Josef Dobrovolný.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image