Guru české islamofobie Martin Konvička předstupuje před polozaplněné Hradčanské náměstí a po třinácti měsících od první velké demonstrace „svého“ uskupení začíná projev. Dav netrpělivě naslouchá. Rodina z Třebíče, které se v tu chvíli už několik minut snažíme (neúspěšně) vyvracet všechny hoaxy z dílny Konvičkovy party, zpozorní.
„V islámském vidění světa se k pojmu hidžra váže ještě pojem ansar (ansarové) – doslova pomahači, česky by se řeklo kolaboranti… A je otřesné, doslova šokující, že vedle pomýlené sluníčkové mládeže, která zde dnes demonstruje za ‚Evropu bez hranic‘, patří k dnešním pomahačům ty nejvyšší politické špičky našeho kontinentu. Představitelé Evropské komise jako Federika Mogherini a Martin Schulz. Nešťastná německá kancléřka Angela Merkel. Naši domácí ministři Dienstbier a Valachová, ministerský předseda Sobotka, ombudsmanka Šabatová. Vedle nich, žel, i nesčetní komentátoři, kapitáni průmyslu, rektoři univerzit, špičky akademického světa,“ hřímá odhodlaně a dostává se mu reakce tu v podobě potlesku, tu – hlavně při vyslovení jmen Merkel nebo Šabatová – provolávání slov „hanba“, „vlastizrada“ a hlasitého bučení.
Absence reálných střetů s nositeli jiných kultur dělá za hlasitého islamofobního povzbuzování „zrádce a kolaboranty“ takřka z každého, kdo nesdílí přesvědčení o násilném řešení našich národních problémů namletím určitých skupin obyvatel do masokostní moučky.
Když se nervózně rozhlédneme kolem, vidíme, že alespoň třicet procent z přítomných demonstrujících lze označit za jasné neonacisty. Tváří se spokojeně a pokyvují hlavami. Znovu nastal jejich čas. O několik hodin později s přáteli nahlas vyslovujeme obavy: „Dnes večer se bojíme o Kliniku.“ Než dojdeme domů, běží už mobilizační zpráva s jasným zněním: „Náckové berou barák útokem.“
Z chodníků před ubytovnami na Hrad
Co se v sobotu odehrávalo před Pražským hradem známe moc dobře z jiných míst – z chodníků před ubytovnami, ze zapadlých ulic českých, moravských a slezských ghett a sociálně vyloučených lokalit. Míst, které jsme blokováním ulic pomáhali uchránit před podobným nenávistným davem, jako byl ten, co hřímal v sobotu na Hradčanském náměstí. Před davem, který kdysi křičel „Pusťte nás na ně“ a „Cikáni do plynu“ a který dnes vyměnil tahle hesla za „Pevnost Evropa“ a „Bude nám zas vesele, až vylezem z Brusele“. Tohle únorové sobotní odpoledne se tak ubytovny proměnily v náměstí před Pražským hradem a protiromská rétorika vystřídala protiislámskou a protievropskou, aktéři a cíl ale zůstali stejní. Dobře namíchaná směs naštvaných a frustrovaných lidí, u kterých se strach a obavy o sebe a své rodiny mísí s potřebou bojovat za vyšší cíl: dobro národa. Na jedné straně náměstí nenávist, zloba, vztek, na druhé snaha postavit se proti této nenávisti přímo v ulicích, chránit to, na čem stojí tahle společnost: otevřenost, rovnostářství, sekularitu, solidaritu s potřebnými a humanitu.
I tehdy rozezlenému davu nastavovali tvář pravdoláskaři, dobroserové, sluníčkáři, levicoví aktivisté, v jazuku médií a ministerstva vnitra radikálové, sedali si do vozovky, aby svou přítomností zamezili strašení malých dětí i dospělých. Strašení, že by jim mohl někdo ublížit jen pro barvu jejich kůže, která se stala synonymem pro určité kolektivní chování. Nyní je ve hře náboženské vyznání.
Od slov k činům
Minulý víkend byl (velmi pravděpodobně) dvěma krajně pravicovými extremisty přepaden partner jedné z nejaktivnějších českých dobrovolnic, taktéž člověk snažící se čelit současným problémům pochopením, solidaritou a pomocí. Oba dva už týdny čelí brutálním výhružkám, stalkingu, který svými rádoby jízlivými poznámkami přiživuje i Konvička sám. Na svém facebookovém profilu zveřejnil fotografie E. Z. a nechal pak své obdivovatele, aby verbálně lynčovali o sto šest. Jenže tu minulou sobotu nezůstalo jen u slov. Muž ve středním věku byl při ranním běhání ve Vršovicích pobodán. Reakce z islamofobního tábora nejlépe vystihuje „myšlenkový“ pochod Evy Hrindové, naštvané české mámy. Ta se vyjádřila v tom smyslu, že za napadení může taky islám – asi jen proto, že pobodaným byl právě muslim.
Tento víkend zase hořela Klinika. Autonomní a sociální centrum, které od začátku své existence pomáhá všem potřebným. Někdy jsou to Romové, jindy na Hlavním nádraží mlácení bezdomovci. V létě se takovými lidmi v nouzi stali uprchlíci. A bylo jedno, jestli ti, kteří byli za nelidských podmínek zadržováni v českých detenčních zařízeních, nebo ti, kteří se potáceli Evropou. Klinika se stala symbolem humanitární pomoci. Vyslala desítky aut na hranice různých států, nechávala propuštěné migranty ve svých prostorech přespat, dokud jim nejel vlak dál – do Německa. Opakovaně spolu s dalšími uskupeními reagovala na stále hlasitější xenofobii a nenávist pořádáním podpůrných akcí pro uprchlíky, přednášek o migraci nebo demonstrací. Zdá se, že přesně to v prostředí, kde nejsou žádní uprchlíci ani muslimové, k posunu od nenávistné teorie k životy ohrožující praxi stačí.
Solidarita v nenávisti
Konvičkovci se od prezidenta Zemana naučili velmi účinnou strategii: nejlepší nepřítel je takový, kterého si vytvoříme. A protože davu je potřeba předhodit hmatatelný cíl, jde o to napřít nenávist vhodným směrem. Stejně jako Romové nemohou za špatné podmínky ve zdravotnictví nebo školství, nemůžou muslimové – ani ti v detencích – za zvýšenou kriminalitu nebo sexuální útoky na ženy. Tak co dělat, když je v Česku muslimů málo a strašit mohou akorát tak na hranicích?
Je třeba burcovat proti českým „elitám“, jež brání lidskost a solidaritu před těmi, kteří věří, že takový ohled je nutné si zasloužit. Třeba tím, že se člověk narodí do určitého národa nebo etnika, nebo tím, že vyznává určité náboženství. Nepřítelem ať je každý, kdo pochybuje o tom, že islám představuje „bezpečnostní a civilizační problém“, hřímá na náměstí Martin Konvička a dav mu tleská.
Vnitřního nepřítele v podobě politických a intelektuálních elit doplňuje Blok proti islámu o nepřítele vnějšího, kterým je Brusel a Evropská unie. Místo nich nabízí davu unii jinou, unii nenávisti. „Ty tam jsou dávné rozpory mezi Maďary a Slováky, Italy a Rakušany, Čechy a Němci – a to bez kohezních fondů, operačních programů a bohatě dotovaných nevládních organizací. Rodí se nová solidarita mezi Evropany, solidarita nejlépe vyjádřená našim společným heslem – jsme pevnost Evropa,“ vykresluje Konvička svou představu o solidaritě za ostnatými dráty a náměstí nadšeně tleská.
Přijmout odpovědnost
I když Blok proti islámu útok na Kliniku odsoudil, výše uvedená slova ukazují, že se z odpovědnosti jen tak nevyváže. Absence reálných střetů s nositeli jiných kultur dělá za hlasitého islamofobního povzbuzování „zrádce a kolaboranty“ takřka z každého, kdo nesdílí přesvědčení o násilném řešení našich národních problémů namletím určitých skupin obyvatel do masokostní moučky. A spolu s tím vyvstává i nová nutnost: chránit teď pro změnu sami sebe, a to jen kvůli tomu, že máme jiný názor.
V Německu čelí uprchlíci na ubytovnách žhářským útokům velmi často. U nás si pravicoví extremisté musí „vystačit“ s vlastizrádnou Klinikou a bezbranným mužem v parku. Motiv v pozadí však zůstává stejný – nenávist a touha šířit strach. To ale nejsou hodnoty, za které se má bojovat, nýbrž před kterými se musíme začít opravdu bránit.
Martina Poliaková je historička.
Apolena Rychlíková je dokumentaristka a redaktorka A2larmu.