V české společnosti se stále hovoří o osvobození pěti mužů z více než šestiměsíčního libanonského zajetí výměnou za dva muže arabských jmen, snad Libanonce. Jeden z nich, Alí Fajád, povoláním obchodník se zbraněmi a snad i s drogami, žil od roku 1989 na Ukrajině mezi tamními oligarchy a politiky jako ryba ve vodě. Byl i ukrajinským občanem a poradcem ministra. Kyjevská vláda loni opakovaně ve Fajádův prospěch intervenovala u české vlády (ministryně Válkové) a u justice (u vrchní státní zástupkyně Bradáčové). Kyjev měl i zájem o složení kauce za vazbu.
Demokratická půda
Je tu trojúhelník kyjevský Majdan – libanonský Hizballáh, ovládající do značné míry Libanon, – CIA, jejíž agenti-provokatéři se vydávají za zástupce kolumbijské narkomafiánské guerilly FARC. V těchto špionsko-kšeftařských operacích byli Fajádovými společníky dva další překupníci drog – Chálid Marabí, který se ním nakonec z Prahy odletěl do Bejrútu, a Fauzí Džabír, údajně poradce prezidenta Pobřeží slonoviny, který snad zůstává v Praze ve vazbě. Tak jako Fajád na Ukrajině, patřili Marabí a Džabír k politické elitě na Pobřeží slonoviny a v sousední Burkině Faso (dříve Horní Volta).
Z povahy věci plyne, že se občané podrobnosti nedoví, pokud ovšem prezident republiky nepocítí potřebu se před veřejností blýsknout, co všechno ví a jak je mocný.
Fajád, Marabí a Džabír byli v dubnu 2014 z podnětu USA zadrženi a uvězněni v Praze. Ve vazbě tu čekali bezmála dva roky (!) na vydání do USA, které je po Češích požadovaly. Že to trvalo tak dlouho? USA jen pomalu a důkladně uplatňovaly svou velmocenskou politiku, na Ukrajině protiruskou a v Latinské Americe protiemancipační. S vydáním tří Libanonců do USA ale nakonec vyslovily české soudy souhlas. A to jsme v České republice, daleko od krvavého puče na Majdanu, od latinskoamerické narkomafie, od zbraní pro tamní guerillu, vraždící pro vyšší (revoluční) cíle, a doufejme i daleko od státního provokování trestné činnosti, v evropském právním státě nepřípustném. Jsme na známé půdě, totiž v působnosti státních orgánů demokratického právního státu, jímž Česká republika, nejen podle své ústavy, nýbrž i podle převažujícího světového mínění jest. To Ukrajina, Libanon, Pobřeží slonoviny, Burkina Faso, Kolumbie a stále více i USA mají ve světě výrazně horší pověst.
Neznám zdůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze ani druhoinstančního Vrchního soudu, jímž vyslovily souhlas s vydáním tří Libanonců do USA. Zajímalo by mě ale, jak se tyto soudy vyrovnaly s mezinárodní i českou právní zásadou, že vydání do ciziny je nepřípustné, je-li vydávaná osoba obviněna z trestného činu, za nějž je možno uložit trest smrti, leda že by záruky, že se to nestane, shledaly orgány vydávajícího státu za dostatečné. Podle evropského názoru, který se však v USA stále nějak nemůže prosadit, právo na život totiž mají i narkomafiáni, teroristé a obchodníci se zbraněmi. A zda bude toto právo zajištěno, to se v České republice třeba v případě Moldavska, Gruzie či Ruské federace vždy znovu zvažuje, bedlivě se přitom zkoumá, zda vydávaná osoba nebude vystavena mučení a zda jí bude zaručeno spravedlivé soudní řízení.
Právo na utajení informací
Justiční a policejní poměry v USA přitom ani moc zkoumat nemusíme. Dnes se tam republikánští kandidáti na prezidenta předhánějí ve slibech, že znovu zavedou mučivou metodu dušení lidí ve vodě, kterou používala americká CIA při výsleších údajných teroristů, zvaný waterboarding. Ani Baracku Obamovi se tam nepodařilo, přes jeho značné úsilí, zrušit nezákonné věznění lidí na Guantánamu, vojenské základně USA na Kubě, podezíraných z terorismu – a nezákonné to je podle Nejvyššího soudu USA (!). Pokud tu vládní úřady USA daly nějaké záruky, že v případu tří „teroristů“ bude vyloučeno mučení a trest smrti a že jim bude zajištěno spravedlivé trestní řízení, musel by je český soud považovat za nevěrohodné.
O to více si cením rozhodnutí ministra spravedlnosti Roberta Pelikána (za ANO). Tomu zákon ukládá o vydání do ciziny rozhodovat, byť s vydáním vyslovily souhlas dva soudy. Pelikán rozhodl, že Fajádovo a Marabího vydání nepovoluje, a proto je museli pustit z vazby. Soukromým letadlem odletěli do Bejrútu. V případě Džabíra, jehož případ může být v očích USA odlišný, ministr dosud nerozhodl, nebo to aspoň nezveřejnil. Tím se ministr Pelikán zasloužil o propuštění pěti mužů z České republiky z rukou Hizballáhu, respektive libanonského státu. Z povahy věci plyne, že se občané podrobnosti nedoví, pokud ovšem prezident republiky nepocítí potřebu se před veřejností blýsknout, co všechno ví a jak je mocný. Možná, že to při besedě s občany neřekne první, jen potvrdí dotaz nějaké dívenky, jako tentokrát. Vládním orgánům lze proto jen radit k úplnému utajování důvěrných informací před nezdrženlivým Milošem „Trumpem“ Zemanem.
Protože těm pěti v Libanonu a možná i těm dvěma, které Češi pustili, šlo asi o život, říkám jen na okraj a hodně potichu, že ustanovení zákona o mezinárodní trestněprávní spolupráci, podle něhož vydání do cizího státu povoluje ministr spravedlnosti bez ohledu na výrok soudu, považuji za nedemokratický pozůstatek feudalismu, paradoxně zavedený do naší, tedy rakousko-uherské právní úpravy pod vlivem bonapartistické Francie. Takových feudálních oprávnění měli v Československu a pak i v České republice ministr a prezident více, postupně se však ruší. Nejtužší kořínek má prezidentská agraciační milost.
Autor je novinář.